Základy pohanství: Venkovní oltáře

Walerien

Tichým lesem zazněl šepot větru. Vyprávěl dávné příběhy a jeden po druhém něžně sbíral stromům barevné listy. Ten nejkrásnější se přímo před mýma očima snášel k zemi a já se zatajeným dechem čekala, až ukončí svůj let… Dopadl s nepatrným vzdychnutím na prastarou tvář skalní plochy. Jako kdyby se rozzářila. Přistoupila jsem blíž a dotkla se toho kamene. Pohladila jsem opatrně jeho plochu prsty. Vábila mne svou tajemností.

S trochou představivosti tvořil kámen kvádr vsazený do klína žulové skály. Zhluboka jsem se nadechla a zatočila se mi hlava. Vůně mokrého listí a hlíny… jako kdybych zaslechla tajemné volání. Otevřela jsem oči. Kámen přede mnou zdobily další a další padající barevné poklady podzimu a já jsem si byla jistá, že jsem na místě. Našla jsem svůj oltář…

Oltář. Slovo, které dýchá obřadností. Je v něm pevně vyryté znamení ceremonie. Rituály mohou být samozřejmě i bez oltáře. Vzpomínám si na krásné chvíle, kdy se mým „oltářem“ stala země pode mnou a já tančila za zvuků bubnů bosýma nohama v trávě a můj tanec i zpěv byl současně tělem, oběťmi i dary mého rituálu. Nebyly to o nic slabší nebo méně platné rituály než ty, při kterých jsem stanula před svým oltářem a pronášela slova, která rezonovala a spojovala se nejen se mnou, ale s celým prostorem. Ale byly zcela odlišné. Pokud se člověk rozhodne praktikovat ceremoniální rituály, jsou oltář a rituální místo velmi důležité. Samozřejmě v prostředí domova je situace zcela jiná než venku pod širým nebem. Musíme zvážit spoustu faktorů. Místo by mělo být co nejvíce chráněné před zrakem jiných lidí. Být vyrušen při posvátném obřadu je velmi nepříjemné a také má člověk na práci spoustu dalších věcí než odhánět myšlenky na náhodné kolemjdoucí. Na druhou stranu není nutné bezpečnost přehánět do krajních mezí, kdy na rituální místo vylezete po skalní ploše, abyste si byli naprosto jisti, že vás při obřadu nebude nikdo sledovat. Ne, že by rituál na takovém místě nemohl být krásný a silný, ale při plánování venkovních rituálů bychom neměli zapomínat, že v „porituálních“ stavech je bezpečná cesta zpátky velmi důležitá.

Lesní oltář, Foto: Walerien, Č.P.S

Oltář je pevným bodem. S trochou nadsázky by se dalo říct že na něm „stojí“ každý venkovní ceremoniální rituál. Je to místo, kde začínáme i končíme a kam se po celou dobu rituálu vracíme. Je to místo, kde jsou uloženy naše rituální pomůcky a ve většině případů právě toto místo zdobí květiny, sošky, svíce a další dekorace. Není to tedy pouze místo praktické, ale i symbolické. Oltář je symbolem stálosti a pevnosti země, ze které byl stvořen, a proto by mu měla také náležet severní strana. Před oltářem se stvrzují sliby a přísahy. Jakmile máme oltář, stávají se věci oficiálnějšími a tak nějak platnějšími. Protože velkou roli při rituálech hraje vizualizace, výzdoba oltáře je skvělým prostředkem, jak ji podpořit. Samozřejmě v rámci možností a vkusu. Příprava a výzdoba oltáře i celého rituálního prostoru je důležitou součástí rituálu. Člověk se dostává do správné slavnostní nálady. Vzpomeňte si na chvíli, kdy připravujete štědrovečerní stůl nebo zdobíte stromeček. Člověk má hned lepší pocit, když je s atmosférou spjatý, vidí, že všechno hezky vypadá a ví, kde co najde.

Pořádáme-li rituál pro víc lidí, určitě je dobré předem si zjistit, kde se nacházejí všechny potřebné věci, obzvlášť pokud jsme oltář nepřipravovali sami. Takový rituál za tmy, kdy čeká deset dalších lidí, až zapálíte svíčku, která „je někde na oltáři“ (společně s otevřenou lahví vína a nádobkou plnou svěcené vody, nožem…) se může stát sice úsměvnou, ale pro vás nepříjemnou historkou a určitě to nepodpoří záměr rituálu. Spoléhat na svit svíček se ne vždy vyplatí.

Pokud mluvíme o venkovních oltářích, vyvstává otázka, které jsou ty správné. Musí být jen kamenné? Pokud ano, mají být jen z jednoho kusu kamene? Nebo je nutné se vydat na keltská hradiště? Pátrat v okolí podle kronik a dostupných zdrojů? Samozřejmě ne. Na všechny poučky a pravidla zapomeňte. Otevřete dlaně a nechte jemný vánek, aby vás provedl lesem až na vaše místo. Nechte si cestu ukázat paprsky slunce nebo prostě jen jděte po značkách svého srdce. Jsou tu zvláštní kamínky mimo cesty, podivně zkroucené stromy a spousta maličkostí, které pozná váš vnitřní hlas. Možná vás kroky zavedou do skal jako mne na začátku příběhu. Třeba spatříte velký pařez a nebo přijdete na mýtinu, kde nestojí nic. Spousta pohanů používá jako oltář jen ubrus prostřený na zem.

Také je možné postavit oltář z materiálů, které najdeme v okolí. Poznáme tak lépe prostředí, ve kterém se nacházíme, a budeme pracovat přímo s tím, co zde bylo stvořeno. Oltář lze zasvětit duchům místní krajiny, jak se to občas děje na českých výletech v rámci Pohanských stop. Určitě stojí za to si nejdříve projít okolí, ve kterém se oltář nachází, nebo kde jej chcete postavit. Můžete si i udělat krátkou meditaci na svém rituálním místě, abyste zjistili, jste-li vítaní, nebo se dozvěděli něco zajímavého.

Ať již použijete velký balvan na břehu jezera, skalní plošinu v náruči vzdušných říší nebo pokryjete měkkou trávu hedvábným šátkem, přeji hodně štěstí a krásné zážitky. Nenechte se svázat sami sebou a volně kráčejte vstříc novým místům. Čekají na vás.

Print Friendly