Velesu!

Markéta Kočí, ve Vrábsku dne 25.9.2024

Jednadvacátého dne měsíce září jsme se sešli nejen k společné oslavě úrody, ale také dokončit dílo: místo ku poctě Velesově, které si Budimír usmyslel mít na své zahradě. Jeho soused vlastnoručně vytesal Velesův idol. Dřevěný bůh, jednoduše otesaný a přec tvářil se vážně, s významým vousem a příjemně přírodními i temnými barvami, jakoby s odlesky tmavé modři.

Budimír nás přivítal vřele i se sklenicemi vody, přestože potřeboval ještě chystat věci. Obklopovala nás několikaletá mladá bující zahrada, v jejímž horním koutě měl shlížet Veles do krajiny. Slunko ještě vydatně hřálo v odpoledni, ale zem už ve stínu poskytovala bosým nohám doušek svěže podzimní chladivé vláhy. Veles dřevěný zatím ležel na stojanu za domem a tak jsme se s ním mohli seznámit, pozdravit a položit na něj ruku k propojení s duchem jeho idolu.

cesta kolem koupaliště

Přijeli jsme o něco dříve, a tak byl čas na příjemnou procházku u nedalekého rybníčku. Byla jsem ráda, protože jsem mohla klást své zvídavéotázky. Na slovanském obřadu jsem se ocitla úplně poprvé, ačkoliv vyznávání svátosti přírody je mi vlastní, takže jsem se zároveň cítila ve známém prostředí, díky rituálům podobného charakteru, na které jsem zvyklá. Probrali jsme něco o jménech a slovanském kalendáři. Zaujalo mě totiž, že jsem viděla výrazně méně ženských jmen než mužských. Škoda, zajímalo by mě, jak různorodě se volaly ženy.

Vše bylo perfektně připraveno, a tak jsme mohli začít. Přidal se další muž se synem. Nejprve jsme se sešli u jámy, abychom hnízdo patřičně připravili, modlitbou, přáním i obětinami, aby zde Velesově dřevěné přítomnosti dobře bylo. Očištění dlouhým svazkem suchého pelyňku. Statný kmen s tváří se nakonec všem zdál lehký, jak jej asi dvanáct rukou neslo. He. Uf. Přesto dal trochu zabrat, pozastaven na kraji jámy a se žuchnutím, za rychlého napřímení už stál a v tu ránu jeho základy kameny malými i většími byly zasypávány. Muži zapojili vervu, sílu, rychlost i dravost a s velkou energií motykami velmi rychle zasypali jámu. Nakonec pěkné velké kameny umístit na pahorek základny. Už stojí. Moudrý, vážný, přísný a přesto z něj nejde strach, jako by určitá hravost či snad potutelná jiskra v oku prosakovaly jeho výrazem.

Mě mezitím ulovila za dva prsty malá Vědoucí a už mě provází po zahradě. Na to, že hned při přivítání jsme obdrželi pozvání, že si můžeme hrát s dětmi, a bylo to v duchu to poslední, co bych chtěla, mě její přítomnost velmi těšila. Rozpůlila nám malinu, protože umí dobře půlit maliny. Pak, když ostatní zvali duchy směrů pod vedením Svatobora, drolily jsme s malou semínka trav a jitrocele. Nebyla jsem plně přítomna v propojování se směry a duchy, ale přesto jsem mohla být s nimi svou pozorností. Malá mi dávala semínka do dlaně a já mohla jen sedět a z části být s ostatními. Byla jsem ráda, že malá díky tomu může být s námi a ze svého dětského brebentění to svým vlastním způsobem prožít, být přítomná.

Při rituálech je pro mě teď jednou z nejdůležitějších věcí, aby to bylo opravdové. Mohou být jednoduché, důležité je, aby když vyslovuji, zvu energie, archetypy a duchy směrů, abych skutečně svoji mysl zaměřila k tomu, co říkám, k tomu, koho zvu, k tomu, co slyším. Abych si vše uvědomila. Když položím ruku na idol, abych se v nitru či myšlenkou propojila s úctou s tím, že tu je proto, abychom se mohli spojovat s duchovním světem, s věcmi, které nás přesahují. Aby bylo za kým se jít na vlastní zahradě poradit. Nevím, proč si Budimír vybral právě Velese, ale vím, že v tom všem stál plně, od touhy, sehnání materiálu, zajištění vytesání, natření, vyhrabání hlíny a kamenů… až po
chvíle, kdy bude za starým moudrým přicházet. Právě to mi v tom všem přišlo nejdůležitější. Mít myšlenku, touhu nitra a jít, až ji jednoduchými kroky zrealizuji, že nitka duchů může být v mém dosahu zakotvena v matérii.

Obřadně jsme pak popřáli vše, na co si naše srdce v tu chvíli vzpomněla, co jsme cítili říci, aby mohl idol dobře sloužit rodině i příchozím a především jeho tvůrci. Dodali jsme veškerý zbytek poct, černého piva, domácího džemu, měsíční vody, hojnost zrn a dalších drobností. A statný moudrý už poklidně vyhlížel do krajiny, zdravíc do dáli dobytek po okolních lukách, i když malé Vědoucí se líbil víc dokud ležel na stojanu. Možná měla raději třpytivé diadémy na své sukýnce. Tento osobní obřad byl poměrně jednoduchý, ale i tak jsem se krásně ztratila v zahradě, ponořena s pár lidmi do prožitku, že jsem po vynoření byla překvapená, že nás čeká ještě po zbytek dne oslava Hodů. Nasedli jsme tedy, posbírali poslední věci a přemístili se na druhý konec vesnice Jindřichovice pod Smrkem, do Žijícího skanzenu.

idol vztyčen

____
Po cestě jsem stihla ještě zachytit myšlenku, jak že to je s tou podobou rituálů. Vždy mi trochu přišlo, že ti, kteří se snaží rekonstruovat pohanství podle dostupných fragmentů historie, si na to možná tak trochu hrají. Zkrátka jsem nikdy plně nepochopila, proč to lidé dělají, upnout se k nějaké přežité kultuře či náboženství. Přežité? Pak jsem pochopila. Toto jsou lidé, kteří jsou duší Slované a jak jinak to dělat než si vzít z historie to, co zbylo a dává smysl a uzpůsobit to současné podobě. Vždyť kdyby kontinuum více žilo, přesně takhle by to vypadalo. Aha! Žádné „by to“. Současná podoba slovanství JE přesně tohle. Úplně přirozeně. A není to hra, ale přímá součást životů lidí, kontinuum. Je to žité a živé. A i za tím si stál Svatobor, který obřad krásně pevně vedl. Naslouchá při něm tomu, co ho v ten den na tom místě volá, zanechá živý, plný otisk. Živoucí kultura a víra.

Print Friendly