ŽENSKÁ MYSTÉRIA – úvodní část

Rozhodly jsme se psát z vlastní zkušenosti, protože ta je pro nás největším učitelem. Tento text nemá představovat univerzální pravdu či něco vyučovat. Chceme jen sdílet, co jsme objevily.

Být ženou

Když jsem byla dítě, věřila jsem, že žena má být jako Panna Marie. Znala jsem její obrazy a sochy, kde klopí oči, jemně se usmívá a má hlavu skloněnou – jakoby dokázala vše přetrpět a přitom být stále tichá, cudná, skromná, vše přijímající. Tahle představa mne svazovala – věděla jsem, že jsem jiná, a tento obraz “svatého ženství”  mne odsuzoval, říkal, jaká bych měla být a přitom nejsem.

O několik let později jsem se seznámila se zcela jiným modelem ženy – divoká, nespoutaná žena, která běží nahá lesem, je spontánní a užívá si smyslnost a sexualitu. Toto poznání mne osvobozovalo někde v hlubinách mé bytosti. A přesto to ještě nebylo to poznání a svoboda, kterou přinesla až má pohanská praxe o dalších pár let později.

Během noření se do sebe jsem poznala, že neexistuje žádný model ženství, žádné univerzální vlastnosti, které bych měla následovat, abych se cítila dostatečně “žensky”. Být ženou neznamená následovat jakýsi vnější model, ale poslouchat samu sebe, hledat, co je mi přirozené a vlastní, pozorovat, co se ve mně děje, a taková se přijímat, oceňovat a podle toho všeho také jednat. Ať už divá, nebo cudná, hlasitá, nebo jemná, vše je v pořádku, je-li to s námi skutečně v souladu.

img_4920r

Být ženou neznamená následovat jakýsi vnější model, ale poslouchat samu sebe, hledat, co je mi přirozené a vlastní, pozorovat, co se ve mně děje, a taková se přijímat, oceňovat a podle toho všeho také jednat. Foto: http://momentky.com/.

Ženské role

Ve svých pětadvaceti letech jsme se s mým mužem rozhodli mít dítě. Když jsem okolí radostně oznamovala, že čekáme miminko, řada reakcí nás velmi zaskočila. Například zděšené “Proč tak brzo?” nebo “Aha, vy vlastně nemáte moc tu kariéru…” Přišlo mi to velmi úsměvné a zvláštní, protože jiné kamarádky slýchávaly od svého okolí pobídky opačného druhu, jako “A kdy už budeš mít dítě? Už máš přece načase!”. Zdá se, jakoby značná část lidí znala návod na to, jak má žena správně žít.

Snad po většinu známé historie byla ženská role skutečně diktována společností. Sociální kontext určoval, jak se žena obléká, jak tráví svůj čas, s kým se vídá, koho se smí dotýkat a koho nikoli. V současnosti tato striktní vymezení silně polevila, ale stále vnímáme tlaky na to, čím bychom se jako ženy měly zabývat. Některé ženy poslouchají, že se hlavně mají učit, aby  “to někam dotáhly”, jiné slyší opakující se výzvy, kdy že už budou mít děti, protože v tom a tom věku už na to budou příliš staré. Na některé ženy se tlačí, aby uspěly “v tom mužském světě”, jiné jsou odrazovány, že nikdy nebudou dost dobré či úspěšné jako muži.

Nevěřím, že existuje “ta správná ženská role”. Nemyslím, že bychom měli hledat, kým je správné být – zda matkou, nebo manažerkou, nebo obojím. Přála bych si, aby polevila ta iluze společnosti, že může ženám diktovat, kým mají být. A moc bych přála všem ženám, aby se bez výčitek, ale s vášní a radostí věnovaly tomu, co je jejich srdci nejbližší – ať už je to mateřství, práce jakéhokoli druhu, nebo sport či umění. Následovat to, co mne hluboce naplňuje a těší, věřím, že je skutečná podoba ženství.

img_4914

Nevěřím, že existuje “ta správná ženská role”. Nemyslím, že bychom měli hledat, kým je správné být – zda matkou, nebo manažerkou, nebo obojím. Přála bych si, aby polevila ta iluze společnosti, že může ženám diktovat, kým mají být. Foto: http://momentky.com/.

Co je tedy ryze ženské?

Když jsem přemýšlela nad tím, co to znamená, že je něco ryze ženské, uvědomila jsem si, že všechny činnosti a role, které se považují nebo považovaly za ženské, mohou dělat a dělají ženy i muži. Znám ženy, které pracují jako vrcholové manažerky velkých firem, řídí kamiony, zabývající se novými technologiemi a strojními zařízeními, věnují se IT apod. a stejně tak se setkávám s muži, kteří vykonávají “ženské role”. Můj blízký kamarád má například vystudovanou textilku, kde se učil šít a tkát, znám muže, kteří zůstávají doma s dětmi, aby jejich partnerky mohly pracovat. A myslím si, že je to tak v pořádku. Proč by někdo neměl dělat něco, co se mu líbí a baví ho to, jen proto že se to považuje za roli druhého pohlaví? Nedá se tedy říct, že by byly nějaké činnosti nebo role ryze ženské nebo mužské.

Co je tedy ryze ženské? Jediná věc, kterou se odlišujeme od mužů je naše tělo a vše co je s ním spojeno. Žena každý měsíc prožívá svůj menstruační cyklus, mění se spolu s měsícem jako roční období, je cyklická. Prožívá změny, které se dějí s jejím tělem a možná proto je i víc spontánní a intuitivní, napojená na proud života a smrti. A to je to jediné, co nás odlišuje od mužů a je ryze ženské.

act-1481308_1280

Co je tedy ryze ženské? Jediná věc, kterou se odlišujeme od mužů je naše tělo a vše co je s ním spojeno. Foto: volný zdroj.

 

Ženské tělo

Ženské tělo stejně jako ženské role je opředeno řadou mýtů a představ o tom, jaké by mělo být a jak by se mělo chovat. Tak trochu zapomínáme, že naše těla se vyvíjela tisíce let a že je tvarovala sama moudrost přírody a naše lidské zkušenosti.

Ráda bych s vámi nyní sdílela příběh, který vypráví o  tom, že se na své tělo můžeme dívat stejně jako na něco špatného, nedokonalého, za co se můžeme stydět, tak i jako na požehnání od Matky Země, která nám tak propůjčuje něco ze své moudrosti a hojnosti. Příběh je součástí knihy Ženy, které běhaly s vlky a popisuje ho sama autorka Clarissa Estés:

“Má přítelkyně Opalanga, afroamerická griot, a já jsme jednou předváděly tandemové vyprávění příběhů…. Opalanga je vysoká a štíhlá. Já jsem una Mexicana, nevyrostla jsem daleko od země a mám rozložité tělo. Jako přídavek v trýznění, že je moc vysoká, jí jako dítěti ještě říkali, že mezera mezi jejími předními zuby je známkou toho, že je lhářka. Mně říkali, že tvar a velikost mého těla jsou známkami podřazenosti a toho, že nemám sebekontrolu. V tomto souběžném vyprávění příběhů o těle jsme hovořili o ranách, které jsme obdržely během života, protože podle jejich názoru měla naše těla příliš mnoho toho a příliš nedostatek onoho. V našem vyprávění jsme zpívaly smuteční příběh za těla, ze kterých nám nebylo dovoleno se radovat. Kolébaly jsme se, tancovaly a hleděly jedna na druhou. Každá jsme si myslela, že ta druhá vypadá takovým krásným způsobem tajemně, jak by si někdo jiný mohl myslet něco jiného? … S úžasem jsem vyslechla, jak moje přítelkyně, již jako dospělá, cestovala do Gambie v západní Africe a našla tam některé ze svých předků, kteří ve svém kmeni měli stejně velké lidi, jako je ona, stejně štíhlé, kteří měli také mezeru mezi předními zuby. Vysvětlili jí, že tato mezera se nazývá Sakaya Yallah, což znamená boží otvor a je chápán jako znak moudrosti. Ona byla také překvapená, když jsem jí vyprávěla. že jako dospělá jsem cestovala do Isthmu v Mexicu a našla jsem tam některé své předky, kteří měli v kmeni obří ženy, silné, koketní a poroučivé. Poplácávali mě a oštipovali za poznámek, že nejsem dost tlustá. Mám dost jídla? Nebyla jsem nemocná? Vysvětlili mi, že se musím víc snažit, protože ženy jsou jako La Tierra, stavěné jako země sama, a na zemi se toho tolik vejde. V našem vyprávění, stejně jako v našich životech, končily naše osobní příběhy začínající jako mučivé a depresivní zkušenosti, radostí a silným pocitem vlastního Já. Opalanga chápe, že její výška je její krásou, její úsměv je úsměvem moudrosti a že boží hlas je vždy blízko jejích rtů. Já vím, že moje tělo je spojené se zemí, že chodidly udržuji rovnováhu; že mé tělo je jako loď, určená pro velký náklad.”  

Moje kamarádka Lucka píše o svém tělu:

“Tělo je pro mne důležitou součástí. Říká se, že nám bylo půjčeno a máme se o něj starat tak, abychom ho mohli s hrdostí zase vrátit.

Když jsem byla dospívající dívka, nebyla jsem na své tělo vůbec hrdá. Byla jsem hubená a měla malá prsa. Prsa jsou velkým tématem v naší společnosti. Měla jsem dojem, že bez nich dospělý život nezvládnu. Spolužáci se mi posmívali a vymýšleli si humorné přezdívky. I doma jsem si vyslechla spoustu rad, jak k velkým prsům přijít a nabyla dojmu, že bez nich budu jako bez ruky. Dost jsem se tak cítila. Jako zmrzačená, nebo postižená. Mamka měla prsa velikosti F, babička D. Měla jsem takříkajíc prsa po tátovi.

Bylo pro mne velkým překvapením, když se okolo mě začali točit muži. Že velikost mých prsou pro ně není směrodatná, nebo se jim dokonce líbí, jsem brala nejdříve za milosrdnou lež a nevěřila jsem jim. Pokud se v mém okolí dříve objevila dívka nebo žena se stejnou velikostí podprsenky, jásala jsem. Zvláště pokud své tělo nemaskovaly a tvářily se, jako že je vše v pořádku. Dokonce jsem se doslechla, že ženy s velkými prsy mají stejný problém, jen z opačné strany. Neuvěřitelné! Postupně jsem se se svým tělem více smiřovala a přestávala se za svůj „nedostatek“ stydět. Začala jsem si užívat sexualitu naplno. Trauma ze společných sprch pomalu mizelo.

Velký posun také nastal, když jsem porodila dceru. Moje matka mi hned v porodnici řekla, ať vůbec nepočítám s tím, že bych mohla kojit. Ona prý nekojila a ani babičce se to u žádného ze čtyř dětí nepovedlo. A co teprve já se svou velikostí! Nenechala jsem se zastrašit a povzbuzena tvrzením vrchní sestry, že malá prsa vždy kojí dobře (mléčné žlázy nejsou obestřené tukem) jsem dceru hrdě kojila více než rok. Tehdy nastal zlom. Byla jsem šťastná, že moje tělo funguje. Mám funkční a zdravé tělo! Co víc si můžu přát?

Nebrala jsem si vyztuženou podprsenku na cestu k popelnicím, ani když se blížila nečekaná nebo dokonce čekaná návštěva. Poznámky rodičů jsem ignorovala. Dospělost má totiž luxusní výsadu myslet si a dělat, co opravdu chceme a co se nám líbí. Dodnes na mě ulpívají významné pohledy veřejnosti, když vyrazím do ulic jen tak. Ale už se jimi spíš bavím, než aby mne znervozňovaly. Ženství není dáno velikostí prsou, pasu, délkou nohou ani vlasů. Je to v nás. Ten pocit sebejistoty a ženství. Z každé z nás vyzařuje vnitřní obraz ženství. A jeho velikost by neměla podléhat žádným škatulkám. Copak se dá smyslný pohled měřit?”

Pro mne tvoří můj vztah k tělu důležitou součást cesty sama k sobě. Když totiž věnuji svému tělu nebo jeho konkrétním částem laskavou pozornost, tělo začne promlouvat, ukazuje mi svou moudrost a hlavně zrcadlí mne samotnou. Toto téma proto také řadím jako součást své pohanské praxe, neboť nasloucháním těla se rozkrývá má psyché a současně se propojuji se Zemí. Však jsou také ženská mystéria cykličnosti velmi podobná koloběhu roku v přírodě. Věřím tomu, že propojit se se svým tělem znamená objevit podstatu ženské poloviny lidství – potenciál nekonečného tvoření, vzniku, zániku a znovuzrození, milující péči, transformaci, spontaneitu a mnoho dalšího, o čem ještě nemám ani potuchy. Věřím, že naše tělo je tou nejdůležitější knihou, kterou musíme číst, abychom poznaly samy sebe jako ženy.

A protože prožitky jsou mocnější než slova, nakonec sdílím jednoduché cvičení:

Utvoř si příjemnou a posvátnou atmosféru tak, jak jsi zvyklá.

Pohodlně se usaď, uvolni se, pozoruj svůj dech. Dovol si být v přítomnosti sama se sebou, se svým tělem.

Přenes svou pozornost do podbřišku. Můžeš se soustředit na celou oblast najednou nebo postupně projít následujícím způsobem všechny ženské orgány. Pokud chceš, polož si na dané místo dlaně. Nech přicházet cokoli, co vyvstane – pocity, myšlenky, vzpomínky, obrazy atd. a vše jen pozoruj, nic nehodnoť. Vše je v pořádku. Pokud se vynoří nějaké emoce, nech je projít.

Poděkuj svému podbřišku za to, že je. Popros ho za odpuštění za všechny myšlenky, pocity, slova nebo činy, které nebyly láskyplné, omluv se za veškerý stud, odpor či vinu. Prones léčivou mantru: miluji Tě, omlouvám se, prosím, odpusť mi, děkuji tolikrát, kolikrát ucítíš, že je to zapotřebí. Pozoruj, co se v Tobě děje.

Uvědom si, jak Tě Tvůj podbřišek propojuje s Matkou Zemí a jak je toto spojení posvátné. Poděkuj svému ženství a Matce zemi za to, že jsou.

Vrať svou pozornost zpět k dechu. Uvědom si celé své tělo, jeho polohu a počitky v něm. Až budeš chtít, ukonči cvičení.

img_4872

Věřím, že být ženou je ohromný dar a příležitost. Musíme však tiše naslouchat hlasu naší divokosti, naší přirozenosti a intuice, abychom mohly tento dar vidět, radovat se z něho a využívat ho k našemu blahu a růstu. Foto: http://momentky.com/.

Věřím, že být ženou je ohromný dar a příležitost. Musíme však tiše naslouchat hlasu naší divokosti, naší přirozenosti a intuice, abychom mohly tento dar vidět, radovat se z něho a využívat ho k našemu blahu a růstu. Pak budeme léčit sebe a druhotně i naši společnost a kulturu.

Doufáme, že vám tento i další články budou k užitku a budeme srdečně rády za vaše sdílení či zpětnou vazbu.

Autorky: Zuzana Junková, zuzana.j.junkova@gmail.com, Lucie Slováková, walerien@gmail.com, Veronika Velehradská, veronika.velehradska@gmail.com

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *