Země zpívá. Pod Lipskou horou rozhodně.

Jarmila Cikánková

O druhém zářijovém víkendu jsme se připojili k dlouholeté tradici a vyrazili jsme se sdružením Arnika kosit louky do Českého Středohoří. Akce, jejíž osud visel kvůli počasí na vlásku, se nakonec vydařila. Následující reportáž berte jako upoutávku, protože příští rok Pohané Zemi pod Lipskou horou opět nebudou chybět.

Země zpívá. Pod Lipskou horou rozhodně.

Země česká mě dostane. Pokaždé, když si začnu myslet, že už ji trochu znám.

Na kosení louky pod Lipskou horou jsem se těšila už dlouho. Vzpomínala jsem přitom na dětství a „starú mamu“ se kterou jsem senoseče zažívala jako dítě – neopakovatelná vůně posekané podtatranské louky a vše ostatní, co k ní patří, včetně mozolů od hrábí a dobrodružné cesty domů s dědou na traktoru (…alespoň ten kousek, než vyjede na hlavní cestu).

Pátek ráno: Vytrvalý noční déšť i bezútěšná předpověď mne přinutí k smsce organizátorce Janě: „Máme plán B? Co když bude zítra „nekositelně“? A v duchu si říkám – dělají to již léta, musela je taková situace potkat! Odpověď je rychlá a neochvějná: „Nejpozději v poledne přestane pod Lipskou horou pršet a zítra bude krásně slunečno!“ Lekce č. 1 z magického umění zvaného optimizmus. Do konce víkendu jich obdržím ještě několik. Tak do toho jdu. S hrstkou dalších.

Pátek večer:Pod Lipskou horou se stmívá. Celé odpoledne už nepršelo, teplý větřík vysušil trávu, postavit stany je hračka. Na ohni v hrnci je čaj z dobromyslu. Roste všude kolem, tak aby tady nevládl optimizmus. Česko-německá sešlost večeří buřty a chleba se sýrem. Vypadají jako staří přátelé, kteří se po delší době opět sešli. Výhružka o budíčku v sedm ráno urychlí nástup nočního klidu. Na hoře prý bydlí krkavci, jsou zvědaví, ráno přijdou říct nazdar. Tak jo.

Lipská hora hlídá stanové městečko. A ví své.

Sobota ráno: Svítá a ohniště ještě doutná, sobotní ranní káva bude jako obvykle. Paráda.  Po dešti není ani památky, po nebi brouzdá pár beránků. Samozřejmost, s jakou Jana konstatuje, že „…ta louka ví, že jí musíme posekat, ještě nikdy se nestalo, aby nám to počasí překazilo…“ mě zahanbuje. Kam já se hrabu se vším svým pohanstvím!?

Krkavec je opravdu tady. Krouží nad horou a Jana slyší Naz-dar. Já něco úplně jiného.“Don’tbeafraid!“ A tentokrát to není Damhthe Bard[1]. „Znám příběh této krajiny, protože jsem starý jako ona sama a během těch věků jsem byl svědkem všeho, co se tu stalo.“ Přítel Bohů, kteří nejsou mrtví, řekl by klasik.

Křovinořezy se rozjíždějí, ale než se přidáme,ještě slíbená botanická exkurze. Zdá se, že kromě nás to všichni již mockrát slyšeli. To je dobře, Čeněk bude tentokrát vyprávět jenom pro nás. Po delší době konečně zase někdo, pro koho ten okolitý porost není jenom „tráva obecná.“ Jeho znalosti jsou impozantní. A ke všemu tady botanizoval už v dětství, o této krajině ví hodně. Kdybych neměla výčitky svědomí, že se tady flákám, zatímco ostatní pracují, vydržela bych jej poslouchat do večera. Tak alespoň slíbil, že napíše něco do Kolovratu.

Sobota odpoledne: Že se o tomto víkendu budu přejídat, mě nenapadlo. Ale je to tak. Jana s Gábi vaří skvěle. A to tady pořád mluví o nepřítomném Františkovi, který to prý teprve umí. Posekaná tráva hoří na obrovských hromadách. Seno musí z louky pryč – to je hlavní princip péče – a nikdo jej nechce. Navzdory tomu, že dobytek leckde nocuje na betonu a k večeři má možná masokostní moučku. Divné století.

Křovinořezy hučí, nad krajinou se vznáší hustý tmavý dým, ale i tak slyším, jak země zpívá. Je jí dobře. Nedivila bych se, kdyby Dévové těch několika rostlin, kvůli kterým se to všechno dělá, večer dorazili posedět u ohně.

Tohle není žádné „šolichání“. Tady všichni ale opravdu makají. A do večera louka padne. Než slunce zapadne, nejstatečnější ještě zvládnou vystoupat na Lipskou horu. Poslední hromady polosuché trávy pomalu dohárají. A zase ten krkavec. Sedí tady někde blízko, v houští na kraji louky.“ Krrok…krrok.“ Tentokrát to zní skoro jako uznání. S vidlemi v ruce, popelem ve vlasech, uprostřed oblaků kouře se přistihnu, jak v duchu vzývám předky. Ty po krvi, kteří po staletí pečovali o pole a louky, kulturní krajinu, jak se dnes vzletně říká. S úctou a zodpovědností, kterou dnes tak těžko hledáme. Ty po řemesle, kteří se postarali o divokou krajinu a kterým vděčíme, že nám ještě nějaká zbyla. I ty po místě, které je mým druhým domovem.

Kdo po večeři dokázal ještě vylézt na Lipskou horu, byl odměněn.

Sobota večer: Připravený rituál k poctě duchům místa potichu odpískáme, neb poměr jedinců věci znalých vůči těm neznalým, i když zvědavým, je značně nepříznivý. Škoda. Snad se nás tady příští rok sejde víc. Navzdory celodenní dřině se většině do spacáku příliš nechce. Noc je teplá, nad lesem stoupá měsíc, pomalu ubývající po úterním úplňku. U ohně je veselo. Že by zase ten všudypřítomný dobromysl? Nebo jiná magie tohoto místa?

Neděle ráno: Noční bouřka nás jen pozdravila několika poryvy větru a pár kapkami deště. Ráno déšť doslova visí nad krajem. Občas nějaká přeháňka, ale nakonec nic vážného. Je to, jakoby někdo vší silou držel počasí na uzdě. Samozřejmě. Ta louka přece ví, že si zasloužíme slíbený výlet. Část party odjela už večer, další se chystají. Na Hradišťany se nás nakonec vydá osm.

Cestou na kopec se atmosféra v lese rychle mění. S Čeňkem a několika dalšími sdílíme nadšení se smíšeného lesa a neobyčejnými i úplně obyčejnými bylinami v podrostu. Mlha houstne a les je zvláštně tichý. Téměř slyším chvění kapek vody v pavučinách. Nebo to z hlubin lesa v dálce doléhají píšťaly a bubny dávného lidu? Jo, slíbila jsem pohanské vyprávění a lepší kulisu bych si nemohla přát. Kousek pod vrcholem je starý dub. A zpoza něj si nás přísným okem prohlíží knovízský strážce. Tenhle je vyfocený v každém průvodci, ale zjišťujeme, že jsou tu i další. Schovaní ve skalách, stromech, či kapradí. Na okraji louky ještě fotím oměj a pak se noříme do husté mlhy, v níž se sotva črtá lesík uprostřed louky a osamoceně stojící vrba. Čeněk vypráví o botanické historii místa od dob Čelakovského až podnes. Upolíny se prý v létě najdou, ale ty orchideje, na které lákají průvodci, už tady nejsou. V sedmdesátých letech je tady s otcem ještě viděli. Inu, civilizace.