Základy pohanství: domácí oltáře

Datum 19.1.2016

Filip Airis Kubín

V pohanském domově se často nachází několik domácích oltářů. Jsou to místa, kde si v poklidu sedáváme a vzdáváme hold našim hodnotám a našemu pohanství. Naší snahou je na chvíli se zastavit, vnímat tok světa kolem nás, v klidu se zamyslet nad svou životní cestou a uctít propojení s našimi spojenci. Domácí oltáře jsou také místa, kde vzdáváme úctu své rodině, předkům a duchům našeho domova, abychom nezapomínali na to, co je pro nás v životě opravdu důležité a o co bychom nechtěli přijít.

Vzpomínka na minulost

Tradice oltářů se s námi táhne už od prvních počátků lidské kultury a víry. Úplně na počátku to byla místa v krajině, která měla pro lidi zvláštní moc. Ta byla vyhledávaná k duchovním obřadům, ale postupně lidé přenášeli své náboženské rituály pod svou jednotnou střechu. Tam stál poté jeden velký kmenový oltář zasvěcený hlavnímu zvířecímu patronovi kmene. V dalším období, kdy se kmeny stále více rozšiřovaly a díky vývoji znalostí měly stále více možností, jak větší počet lidí v sobě udržet bez rozdělení, vznikla na to ještě speciální místa s oltáři pro zvířecí patrony prvních sociálních podskupin kmene. Lovecká skupina měla patrony například v podobě jaguára, lva či jiného rychlého a velkého masožravého zvířete. Sběračská skupina měla při výběru patronů mnohem více možností, například zajíce, lišky, koně či střízlíky. Duchovní vůdce, šaman, měl vlastní specifický oltář s patrony jako byli jelen, sokol a další.

Samozřejmě se už objevily i oltáře zasvěcené duchům lovené zvěře. Následně na to, hlavně v rámci počátku agrální indoevropské kultury, se jako další součástí hlavního kmenového oltáře staly i menší symboly zasvěcené velkým vládcům světa – Oblohootci^{^[1]} a Matce Zemi. Poté přišli další bohové i bohyně a začali měnit své zvířecí tváře v lidské.

Po této dlouhé době se kmen ještě více rozšířil, lidé se přestali tolik znát a rodiny si začaly stavět jen své vlastní rodinné chatrče. Aby se necítili tak osamoceni, přinesli si kousek toho velkého kmenového oltáře k sobě domů a uzpůsobili jej potřebám a hodnotám své rodiny. První, co na něm stálo, byly obětiny a symboly ochránců domu. Už během zakládání stavby a jejího zasvěcení bylo zapotřebí “obětovat živý dar nebo mrtvý předmět, aby se zvýšila náklonnost ducha domu”^{^[2]}, a poté byl tento dar uložen v prostorách stavby. S tímto přesunem do rodinných domů šel ruku v ruce přenos většího sociálního důrazu z kmene na rod (členové kmene přestali být tolik jednou velkou rodinou). Tak kult rodových předků nabyl mnohonásobně většího významu. Poté přišli mezi lidi ještě další bohové a bohyně a vytvořili si s jednotlivci či celými rody hlubší niterní vztah. Stali se patrony daného člověka, rodu nebo řemesla a měli vyhrazené místo na oltáři, což přetrvalo až do dnešních dob.

Individuální oltáře

Naše oltáře jsou často odrazem nás samých.

První oltáře, které můžete v pohanském domově objevit, a které také mnoho pohanů začíná stavět jako první, jsou individuální oltáře. Jsou to místa, kam ukládáme symboly své cesty, vnitřních hodnot a hlavně svých předků, bohů a popřípadě i duchů krajiny. Jak už jsem psal na začátku, naší hlavní snahou je se před ním na chvíli zastavit (třeba jednou či dvakrát týdně na 15 minut), sednout si, vnímat tok světa kolem nás. Zejména však v klidu vnímat svou životní cestu, hodnoty, vzdát úctu svým spojencům a ostatním důležitým věcem, na kterých nám záleží. V dnešním uspěchaném a přeinformovaném světě je pravidelné ucelování osobní cesty, hodnot a vlastních rozhodnutí velice důležité.

Osobní oltáře bývají vybavené podle cesty, kterou pohan či pohanka vyznávají. Pokud jde například pohan cestou asatru, pravděpodobně na něm naleznete Valknut, Mjöllnir, symbol Yggdrassilu a devíti světů. Pokud jde cestou eklektické wiccy a eklektického pohanství, budou zde jistě symboly čtyř elementů rozestavěných do světových stran. Pokud se jedná o oltář druidský, tak zde budou opět čtyři živly nebo symboly tří světů (oheň, studna a strom či malý menhir). Mohou být také směřované podle tradice na některou ze světových stran (sever, východ).

Pohané také svůj oltář zdobí dle aktuálních svátků kola roku a ročních období. Barevné podzimní listy s kaštany, samhainové či imbolcové svíce, jarní květiny, mušle… to vše může udržovat oltář v chodu. Stejně tak pohan udržuje v chodu svůj vnitřní oltář, který má každý uvnitř svého ducha. Osobní oltář může být dobrým odrazem toho vnitřního, proto je dobré o něj pečovat a nenechat ho zarůst pavučinami. Nejdůležitější symboly, které odráží naše vnitřní já a měly by být zastoupené v největší míře, umisťujeme do hlavní části oltáře, tedy do jeho středu. Sem také patří hlavní svíce, kterou pravidelně zapalujeme při našich meditacích či rozjímáních.

Jako první hlavní věcí je symbol rodu. Stará rodová fotka, dárek po prarodičích, nůž po otci, skřínka po prababičce nebo ručně dělaná hliněná lebka, symbol totemového zvířete rodu … existuje mnoho dalších možností. Jedná se o předměty, ve kterých vnímáme spojení s našimi předky. S těmi, kteří tu byli před námi a zvelebovali rod a krajinu, abychom my mohli pokračovat v jejich díle.
Dalším předmětem je symbol krajiny, které si vážíme a s níž jsme nejvíce spojeni. Může to být kámen z rodné krajiny, písek ze srdci blízké řeky nebo dřevo z lesa, kam člověk rád chodí přemýšlet.

Vedle toho jsou důležité na oltáři symboly našich rozhodnutí, přísah a vlastních hodnot. Mohou to být symboly našich vlastních hodnot, podle kterých jsme se rozhodli jednat, abychom v sobě zachovali svou čest a neztratili své já. Já mám například na oltáři kalich naplněný vodou, který mi stále připomíná, že se v životě nemám rozhodovat jen hlavou, ale i srdcem. Pokud jste také udělali svou přísahu do některé z pohanských cest, byli přijati do některé skupiny nebo jste udělali některou z důležitých životních přísah, i za ně je vhodné mít symbol na oltáři.

V neposlední řadě jsou zde symboly našich patronů a matronek. Tedy bohů a bohyň, které jsme přijali do svého života jako své ochránce, průvodce a učitele. Mezi ně se počítají i vlastní silová zvířata (pokud studujete šamanismus) a další spojenci, které jste přijali do svého života. Je tedy důležité mít na oltáři vše, co je nám drahé a na co bychom neradi v životě zapomněli.

Pokud si na každý svátek kola roku, nebo na nadcházející životní období taháte tarotovou kartu, runu, ogham či jinou divinační pomůcku jako symbol či výzvu do vašeho dalšího životního období, určitě patří na oltář i to.

Na všech oltářích včetně toho individuálního je vhodné také mít mísu na obětiny a úlitby, stojan na vonné tyčinky, svíčky a podobné vybavení.

Rodinný oltář

Byli jednou dva pohani,
Přišlo na ně jaro.
S pohanem i pohankou,
řádně zacloumalo.

Za rok byli tři.

Když se dva praktikující pohané dají dohromady a nastěhují se k sobě, tak často volí několik možností, co s oltáři. Buď si každý v domě dá svůj individuální oltář tam, kde cítí, nebo jedni moji přátelé si například umístili oltáře tak, že dívka má oltář v ložnici a muž v obývacím pokoji. Další si je zase dali v ložnici vedle sebe a jiní přátelé je mají umístěné ve svých pracovnách. Jak to ale bývá u většiny pohanských rodin, kteří mají málo místa na bydlení, tak si své individuální oltáře spojí v jeden velký rodinný. Bývá to i z důvodu rituálního sjednocení. Zde člověk může vidět symboly obou spojených rodin, patronů a matronek, bohů chránících rodiny i symboly vlastních cest. Celý oltář tak má nádech centrálního místa rodiny a často bývá v centrální místnosti domova. Je místem klidu a míru, rodinných hodnot a jejich fungování ve společném rovném životě.

Oltář duchům domu

Jako další součást pohanství je a vždy byla víra v duchy a ochránce domova. Tento domácí kult je s námi už od počátků indoevropské kultury, a proto jej nalezneme ve všech tradicích. Slované hlavního ochránce domu nazývají Domovoj, kterému zapalují svíci a vzdávají myšlenku, aby se v domě dařilo. Samozřejmě je ale i spousta jiných slovanských názvů pro bytosti domova jako jsou třeba skřítkové hospodaříci, lidičkové, šotci, domácí bůžkové apod. U Římanů to jsou zase Lárové, Penáti, Lemurové, Géniové a Manové. Tedy božstva, která chrání rodinu, její dům a pozemky. Původně se uctívali při velkých rodinných slavnostech. Obětovalo se jim víno, koláče, kadidlo, popřípadě tele, jehně nebo sele. V domech byla malá svatyně – larium, kde se bohům obětovalo. Lár se zobrazoval se psy, kteří hlídají dům nebo pole, plaší zloděje a jsou v noci bdělí. Penáti byli hlavní ochranné božstvo rodiny, rodu či celého národa. Byli úzce spojeni s hlavou rodiny, spolu s ní se radovali nebo truchlili (jejich sošky vzal například sebou při útěku z Tróje Aineás do Latia). Při jídle se k nim obraceli členové rodiny a na důkaz vděčnosti odkládali část jídla na jejich oltář nebo ji spalovali v krbu. Při stěhování do jiného domu brala rodina jejich sošky s sebou. Mimo domácích penátů byli i penáti coby ochránci města.^{^[3]}

Oltáře pro duchy domova se většinou nalézají v kuchyni, kde probíhá většina domácí magie, nebo u pece. Samozřejmě je možné ho najít i v jídelně nebo v obývacím pokoji. Tedy na centrálních místech rodinného života. Opět vždy záleží na tradici, ale hlavně na individuálním cítění svého domova. Součástí těchto oltářů kromě idolů a jiných možných symbolů duchů domu bývá svíce a obětní mísa, kam se dávají první kousky vařeného jídla při společném rodinném pokrmu (oběd, večeře). Také je možnost mít zde stojan na vonné tyčinky a další dekorativní prvky jako třeba nápis Domov.

Pro zajímavost: Nemálo z prvních pohanských posvatebních rituálů, kdy novomanželé poprvé přicházejí do svého nového, nyní již společného domu, se váže právě k uctění ducha domu. Kromě požehnání domova obřadníkem (také zvaný starosvat, starosvata a další názvy podle tradic) a požádání o přízeň bohů, je například tradice přenesení nevěsty přes práh, aby se domácí bůžkové neurazili. Společně také musí novomanželé obětovat například chléb do krbu či ohniště pro náklonnost bůžků domácího krbu. Další tradicí je první společné obětování kaše s medem^{^[4]} pro Domovoje na jeho oltář, nebo trojí obcházení nevěsty okolo rodinného ohně či pece.

Oltář pro předky

Posledním, ze základních domácích oltářů, je oltář předků, který je často vytvořen, pokud pohané chtějí mít větší a specifičtější místo pro ně, než je část na individuálním či rodinném oltáři. Součástí oltářů předků bývají v dnešní době často fotografie již zemřelých předků. Jak jsem psal výše, také tam ale může být i dárek po prarodičích, nůž po otci, skřínka po prababičce, rodové přívěsky, symbol totemového zvířete rodu … existuje opravdu mnoho věcí, ze kterých můžeme cítit spojení s našimi drahými předky. Součástí oltáře by samozřejmě měly být i svíčka, stojan na vonné tyčinky, nebo místa na obětiny. Většinou se dává opět do obývacího pokoje, ke knihovně či do pracovny, opět ale záleží na individuálním pocitu každého. Zajímavostí je, že v Latinské Americe mívají oltáře pro předky v koupelně pod umyvadlem, protože věří, že duchové putují vodou a trubkami.

Na oltáři předků jsou primárně ctěni předkové vlastního rodu neboli předkové po krvi. Některé tradice ale mají i předky po zemi a předky po řemesle, takže občas můžete vidět i ty. Předkové po zemi jsou ti, kteří milovali, bránili či rozvíjeli nám srdci drahou krajinu a se kterými nás pojí stejná láska k ní. U nás by to byli například Mácha, Masaryk, Nezdařil, Dvořák, legionáři a další. Předkové po řemesle jsou zase ti, kteří rozvíjeli naše primární řemeslo před námi a my pokračujeme v jejich díle.

Zdroj Wikipedie, By Thang Nguyen from Nottingham, United Kingdom

Tradice úcty k předkům je spojená s celým lidským pokolením, ne jen s indoevropskou kulturou, a její různé formy můžete nalézt po celém světe. Včetně i různých stylů oltářů. U nás jsou nejslavnějším svátkem naše Dušičky nebo keltský Samhain. Chodí se na hroby, uctívají se zemřelí, zapalují se svíce pro ně a rodina si sedá u čaje okolo starých alb se vzpomínkami na své milované. U Slovanů je další oslava předků také o zimního slunovratu. Proto doteď dáváme při slunovratových hodech ke stolu talíře a židle navíc i pro zemřelé. Tak jako tak je vhodné ctít a vzpomenout si na své zemřelé častěji než jednou či dvakrát ročně, a proto máme i tento oltář. V Japonsku je zvykem například opět dávat při společném jídle kousek na oltář zemřelým členům rodiny. Předkové jsou našimi kořeny, oporou a bez kořenů nemůže strom vyrůst do výše.

Nezapomínejte ale, že oltář předků nemusí být zrovna ponuré a temné místo, ale naopak místo plné opory a krásných vzpomínek. I smrt je pro pohany výzvou k životu.

Zdroj: Pinterest.com

Ať už se rozhodnete pro jakékoliv domácí oltáře, přeji vám mnoho zdaru, vnitřní síly a hlavně radosti z našich pohanských cest.

Poznámky pod čarou

^{^[1]} Velký Oblohootec se později rozdělil v indoevropské kultuře na boha jasného nebe (Dyḗus Ptḗr,následně Odin, Zeus…) a na boha bouří a blesků (Perkʷū́nos, následně Perun, Thór). Ti se v rámci jednotlivých indoevropských kultur vyvíjeli a občas si vyměňovali archetypy. Více na stránkách nebo v knize od Ceiriwra Seritha.

^{^[2]} Zdroj: https://is.muni.cz/th/209750/ff_b/Pohrby_lidskych_jedincu.txt 15.1.2016

^{^[3]} Zdroj: http://www.abcviry.cz/index.php/nabozenstvi-jake-proc/93-naboz-v-antickem-rime?showall=&start=2 15.1. 2015

^{^[4]} Jedno z nejobřadnějších jídel v naší historii.