Wicca a Šamanismus: Srovnání

Tento rozhovor vyšel v jednom ze starších vydání italského pohanského časopisu Athame. Přeložila Zebra.

Rozhovor s Lorenzou Menegoni, šamankou a wiccanskou kněžkou Cronos

Setkáváme se s Lorenzou Menegoni v Miláně u příložitosti jednoho z jejích šamanských seminářů. Lorenza je praktikující šamanka a může si nárokovat i třetí stupeň iniciace do Wiccy v mínojsko-gardneriánské tradici, do které ji zasvětila Phyllis Curott. Lorenza je antropoložka, která již mnoho let praktikuje šamanské učení podle Michaela Harnera, antropologa a zakladatele nadace pro šamanská studia, do kterých byla také na univerzitě zapsána.

JAK JSI SE DOSTALA K ŠAMANISMU?

O šamanismus jsem se začala zajímat, když jsem studovala sociologii v Trentu. V té době, jakkoli se mi postava šamana a jeho způsob práce zdály fascinující, jsem šamanismus považovala za praktiky zejména primitivních kultur, málo relevantní pro nás, moderní lidi.
Když jsem pak na jaře 1980 odjela do Mexika, měla jsem příležitost prožít svou vlastní šamanskou zkušenost. “Viděla“ jsem během ní věci, které se děly jinde, a to i věci natolik dramatické, jako třeba vybombardování Mayské vesnice v sousední Guatemale. Což jsem si později mohla ověřit.
Poté, když jsem se ocitla v New Yorku, zvažovala jsem možnost zapsat se na místní antropologickou fakultu, neboť jsem si vždy přála být antropoložkou. Nakonec se mi podařilo dostat se na New School for Social Research of New York, kde přednášel Michael Harner, který vedl seminář medicínské antropologie.
Mimo univerzitvní půdu učil Harner lidi ze západu šamanské techniky podle své právě vydané knihy Cesta šamana. V roce 1981 jsem se účastnila jeho prvního externího semináře. Bylo to uprostřed přírody na konci helloweenového týdne a nemohlo to přijít v příhodnější chvíli. Tehdy jsem se stala členkou šamanského kruhu, který se scházel v Brooklyn Heights. A právě tam jsem potkala Phyllis Curott, v té době čerstvě vysvěcenou velekněžku. Později k nám vstoupil také Tom Cowan, který již napsal několik knih o šamanismu.
Bylo to opravdu intenzivní, scházeli jsme se každý čtvrtek večer. Pro mne to byl vrchol týdne, na který jsem se vždycky strašně těšila. Tato skupina se pravidelně scházela až do roku 1986, kdy se z New Yorku odstěhoval zakladatel našeho kruhu i Tom. Já sama jsem opustila New York v únoru roku 1987, kdy jsem odjela do Mexika provádět terénní výzkum pro svou doktorskou práci v oboru medicínské antropologie. (Studovala jsem problematiku onemocnění tuberkulózou mezi původními Mayi v Chiapas. Součástí výzkumu byl i malý program na boj s touto nemocí.)
Když jsem se o rok a půl později vrátila do New Yorku, vstoupila jsem do jiného šamanského kruhu. Byli v něm noví lidé, ale byli ze stejného těsta jako mí staří přátelé.

menegoniA JAK JSI PŘIŠLA K WICCE?

V létě 1986 založila Phyllis svůj kruh, kde byla kněžkou a který pořádal už i veřejné rituály a pozvala mě, abych se jich účastnila. Byly jsme spolu pět let v brooklynském šamanském kruhu a utvořilo se mezi námi silné přátelské pouto. Phyllis se mnou prošla celou cestu – ještě před mým odjezdem do Mexika to bylo zasvěcení do prvního stupně a po návratu postupně i do druhého a třetího.
Dalo by se říct, že v roce 1990 jsme obě byly zasvěcené do třetího stupně. Tím byl náš výcvik formálně ukončen a my si mohly založit vlastní skupiny. Náš coven, který Phyllis pojmenovala „Circle of Ara“ byl čistě ženským spolkem a následoval mínojsko-gardneriánskou tradici, do které byla Phyllis zasvěcena v covenu, o němž píše ve své první knize. Tato tradice vznikla zpočátku jako tradice pro gaye, myslím že v San Francisku. V New Yorku se nejdříve utvořil mužský gay coven, potom ženský, tvořený právě kněžkami z Phyllidina covenu. Přesto bylo mezi členkami mnoho heterosexuálek jako například Phyllis. Také náš coven byl složen pouze z heterosexuálních žen a Phyllis pak vedla i smíšené coveny, kde byly jak muži, tak ženy.

A JAKÉ JSOU TYPYCKÉ RYSY MINÓJSKÉ TRADICE?

Jak už jsem prve říkala, zrodila se původně jako gay tradice, a proto se odlišuje od gardneriánské tradice, která staví na komplementaritě pohlaví. Jak již napovídá jméno, inspirovala se mytologií mínojské civilizace, která vyhrazovala velkou pozornost uctívání Bohyně. Bohyně je upřednostňována i v mužských kruzích této tradice. Rituály a ceremonie vychází z Gardnera, ale jsou částečně přepracovány, aby odpovídaly přirozenosti stejnopohlavních skupin. Byly interpretovány mnohem volněji a dlužno říci, že se příliš nehledí na přísné dodržování formálních prvků gardneriánských ritů, ale nechává se hodně prostoru spontaneitě a individuální tvořivosti.
Což byla vlastně tendence projevující se ve Spojených státech již od konce šedesátých let, jak se můžete dočíst třeba v knize The Spiral Dance od Starhawk vydané v roce 1979.

CO SI MYSLÍŠ O TŘECH STUPNÍCH ZASVĚCENÍ?

Jsou to důležité a hluboké zkušenosti. Stejně jako v iniciačních rituálech jiných tradic a kultur jsou to body přerodu, výrazné momenty naší transformace. Pomáhají nám udělat obrovský krok, nechat za sebou minulost a znovu vykročit jako noví lidé, mnohem zkušenější a zodpovědnější.
Mě nejhlouběji (i díky osobnosti Phyllis) zasáhlo zasvěcení prvního stupně. Nevím jak to popsat, ale byl to objevný prožitek, během kterého jsem cítila obrovskou sounáležitost a spojení s eleusinskými mystérii. Další věc, která mě silně zasáhla, a myslím, že za to může ta gardneriánská struktura, byla jakási připomínka kořenů této cesty, napojení na ty, kteří tímto rituálem prošli přede mnou. Také zasvěcení do třetího stupně ve mně zanechalo hlubokou stopu. Jeho význam je v podstatě umřít jakožto individuum a zrodit se jako dcera a kněžka Bohyně. I v tomto případě jsem cítila „eleusinskou“ atmosféru.
Podle mě jsou tři stupně iniciace nezbytné. V gardneriánské tradici jsou udělovány jako vyvrcholení roční práce v rámci covenu, zatímco v jiných tradicích, jako v té alexandrijské, se první stupeň uděluje hned při vstupu do covenu. Mně přijde logičtější vyčkat, protože je velice důležité přijít k okamžiku zasvěcení připraven.
Nedávno mi Phyllis říkala, že některé skupiny zavedly i čtvrtý stupeň zasvěcení. Ten je udělován na konci roční služby novopohanské komunitě (například za výuku nebo za pomoc s vedením kruhu).
Je ale třeba důrazně varovat před tím, aby ti, kteří dosáhnou třetího stupně, cítili nějakou nadřazenost a místo toho si spíše uvědomili závazek odpovědnosti, který jim tento stav ukládá.

TOS Z VÝVOJE WICCY VE SPOJENÝCH STÁTECH ZAŽILA DOCELA HODNĚ!

Období 1980–90 bylo ve znamení rozšiřování a odlišování různých větví wiccy ve Spojených státech a to svědčí o životaschopnosti tohoto duchovního proudu.
Díky Phyllis jsem měla možnost poznat další skupiny a směřování. Jednou jsem měla možnost navštívit její mateřský coven s velekněžkami Maiou a Bellonou, o kterých píše ve své knize. To byl úplně první kruh, kterého jsem se účastnila, (myslím, že to byl podzim 1982) tenkrát jsem z toho byla dost zaskočená a díky kadidlu a svíčkám jsem si připadala tak trochu jako v kostele. Při dalších příležitostech jsme spolupracovaly s gardneriánskými coveny i mužskými mínojskými coveny. Na veřejných rituálech, které Phyllis organizovala na Yule a Beltane, se podídleli také zástupci ostatních proudů.
Prostřednictvím těchto setkání a akcí jsem si mohla všimnout odlišností lidí příslušících k wicce. Přese všechny rozdíly to ale všechno byly osoby vzdělané a často velice kreativní a všichni měli povědomí o vývoji hnutí. Rozdílnost skupin a trendů je též z části výsledkem fyziologického vývoje.

A PROČ JSI VLASTNĚ PŘEŠLA OD ŠAMANISMU DO WICCANSKÉHO KRUHU?

Řekla bych, že nebýt mého silného přátelství s Phyllis, pravděpodobně bych se k wicce nedostala. Práce, kterou jsme dělali v našem šamanském kruhu, uspokojovala mé duchovní potřeby a byla zároveň příležitostí pro setkávání s přáteli. A navíc – škola mi neponechávala moc volného času na jiné aktivity. Ale tyto dvě zkušenosti do sebe zapadly a zajistily mi i určitý společenský život s lidmi s podobnými sklony a zájmy.

PHYLLIS CUROTT VE SVÉ POSLEDNÍ KNIZE HOVOŘÍ O ŠAMANSKÉ CESTĚ, CO SI MYSLÍŠ O TOMTO SPOJENÍ?

Myslím, že je to možné, pokud tedy nebudete míchat věci s příliš rozdílným původem a významem. Šamanské putování tedy není původní součástí wiccy. Začali ho tam včleňovat lidé, kteří navštěvovali semináře Michaela Harnera. Myslím, že náš coven byl v New Yorku první, který se do něčeho takového pustil.. Bylo to roce 1986 na základě mých a Phyllidiných zkušeností z brooklynského šamanského kruhu. Někdy jsme podnikali šamanské cesty v širším kruhu složeném jak z wiccanů, tak z šamanů. Hlavně v posledních dvou letech před mým návratem do Itálie, v letech 1991–1992, praktikovalo více lidí z okruhu mých přátel jak šamanismus, tak wiccu.

4980459_origSeverský šamanismus

JAK SES ZAČALA ZAJÍMAT O „ARADIA, or GOSPEL OF THE WITCHES“ ( „ARADIA, aneb ČARODĚJNICKÉ EVANGELIUM“) , KTERÉMU JSI ZAJISTILA VYDÁNÍ V ITALŠTINĚ?

Když jsem v roce 1982 poznala Phyllis, první věc, o které mi pověděla, byla Lelandova kniha. Řekla mi, že se cítí hodně spřízněná s italickým odkazem, a také proto si při zasvěcení zvolila jméno Aradia.
Tak začalo mé pátrání po toskánském čarodějnictví, rozsáhlý výzkum mi umožnil hlouběji prozkoumat některé okruhy řecko-římské mytologie, helénských mystérií, středověkého kacířství a honu na čarodějnice. To už vydalo na celkem rozsáhlé pojednání, které jsem Michaelu Harenovi odevzdala jako závěrečnou práci. Ta zahrnovala i část týkající se etymologie jména Aradia, ale její těžiště spočívalo v porovnání Lelandových materiálů s takzvanou Aradiánskou tradicí založenou Ravenem Grimassim v Kalifornii někdy kolem roku 1980.

JE PODLE TEBE JÁDREM „ARADIA, GOSPEL OF THE WITCHES“ PŮVODNÍ ČARODĚJNICTVÍ, NEBO TI PŘIJDE ROZUMNĚJŠÍ TEORIE, KTERÁ ŘÍKÁ, ŽE JE „ČARODĚJNICKÉ EVANGELIUM“ BLIŽŠÍ STŘEDOVĚKÉMU KACÍŘSTVÍ NEŽ POHANSKÝM KULTŮM?

Osobně tíhnu k názoru, že jádro této knihy tvoří původní lidová magie, která navazuje na pohanské kulty, ačkoliv to, že byla ovlivněna středověkým heretismem, nelze popřít. Jakožto bohyně Luny a magie se Diana snadno stala královnou čarodějnic. To je vlastně motiv objevující se napříč čarodějnickými procesy v různých zemích.
Na druhou stranu legenda o Aradii byla lokální záležitostí, omezenou prostředím toskánských čarodějnic, kterým Maddaléna, Lelandův zdroj, dala promluvit. Nazývaly svou praxi „starým náboženstvím“ a v tom je právě prvek, který by si zasloužil zevrubnější prozkoumání. A sice: již staří Římané, když hovořili o „starém náboženství“, měli na mysli víru starých Etrusků. (To by posunulo pojem „staré náboženství“ ještě o nějakou dobu zpět a svým způsobem by potvrdilo Lelandovu domněnku, tolik „omílanou“ italskými folkloristy, o přetrvání etrusko-románských tradic v lidových zvycích Toskánska.)
Robert Mathiesen, učenec, který shromažďoval podklady k prvnímu vydání „Aradie“, tvrdil, že tradice popsaná v „Evangeliu“ je autentickou magickou tradicí, ale že ji musíme chápat jen jako tradici Maddaleninu a že není platná pro všechny ostatní toskánské čarodějnice. Mathiesenův postřeh je velmi důležitý, protože jednoznačně ukazuje, že alespoň část „Evangelia“ vytvořila Maddalena sama. Já ale nepovažuji tento materiál pouze za její výtvor. Jakkoli uznávám míru její tvořivosti, podle mne Maddalena převyprávěla něco, co sama již kdysi slyšela. Třebaže to přepracovala, stále vycházela z existujících tradic. Zdá se mi, že vzhledem ke konzervatismu tradiční lidové magie se praktiky popisované touto čarodějnicí nemohly objevit z čistého nebe. Tím spíš že „Evangelium“ nepovažujeme za výtvor středověkého heretismu, ale při hlubším prozkoumání jeho obsahu zde nalézáme jasná a četná napojení na řecko-římskou magickou tradici.

VYCHÁZÍ TEDY PODLE TEBE RAVEN GRIMASSI, ZAKLADATEL PROUDU, O KTERÉM TVRDÍ, ŽE VYVĚRÁ Z ITALSKÉHO ČARODĚJNICTVÍ, Z PŮVODNÍ TRADICE?

To se nedá říct tak snadno. Jistě. To, co publikuje ve svých knihách a článcích vykresluje folklór italských čarodějnic (hlavně z oblasti střední Itálie) a spousta prvků se zdá být původních. Ale také vytváří dojem práce spletené z různých nitek lidové magie, kterou sám přepracoval a vetkal do wiccanského rámu.
A co se týká jeho Aradiánské tradice, v roce 1980 přišel Raven s tvrzením, že získal Libro della strega santa („Knihu svaté čarodějky“) od skupiny tradičních čarodějnic z Beneventa. Tato kniha má údajně obsahovat původní učení Ardie, kterou prezentuje jako historickou osobnost. Nyní se zdá, že by toto své tvrzení rád doplnil. Připouští, že je velká část této knihy psaná jeho rukou nebo vytažená z gardneriánské wiccy, neboť si prý nemohl dovolit odhalit původní obsah tohoto učení.
V současné době se Gimassi od Aradiánské tradice sám distancuje (zdá se, že už pro něj nemá takový význam) a je hlavou Ariccianské tradice, která je podle něj lépe provázaná s původním italským čarodějnictvím. Tato skupina je ale uzavřená a iniciační, a tak se neví, do jaké míry je nebo není původní.

A JAK BYS TO POSOUDILA JAKOŽTO ANTROPOLOŽKA?

Je těžké vynášet nějaké definitivní verdikty. Pravděpodobně tu něco původního je. To je tam vždycky… Ale je tam také tendence vytvářet celý systém na základě mála opravdu tradičních a autentických prvků. Je to tak trochu problém s historickými kořeny a tradičními základy současné wiccy. Dnes už se moc nevěří na několik málo přeživších iniciačních rodinných covenů, které přestály hony na čarodějnice. A když tak jen v určitých případech (v Irsku, například, se zdá, že si tyto rodinné tradice dokázaly udržet jistou autenticitu). Dnes už máme větší povědomí o mnohých kořenech Gardnerových následovníků, o jejich vazbách na stará náboženství a na severoevropské sezónní svátky, stejně jako u jiných ezoterických a lidově-magických směrů. Samozřejmě, když zakladatel nějakého směru prohlásí, že navazuje na některou již dříve existující tradici, do které byl údajně zasvěcen, nemůžeme to ověřit, ačkoliv můžeme alespoň tušit, co z tohoto nového směru je tradiční a co nové. Nicméně nemůžeme a priori odmítnout myšlenku, že by nějaká tradice nemohla zůstat zachovaná a předávaná z generace na generaci.

NEZDÁ SE TI NEMOŽNÉ, ABY SE NĚJAKÁ TRADICE UCHOVALA V TAJNOSTI TAK DLOUHO?

Ne, jsou tu tradice a kulty, které se nikdy nerozšířily. Vzpomeňme třeba na eleusinská mystéria. Celá společnost dokázala udržet v tajnosti něco tak velkého.
Podle všeho když v Periklových časech někdo vyzradil něco z mystéria, byl barbarským způsobem zabit. A ani klasičtí autoři, kteří jinak psali objektivní svědectví o tom, co se kolem nich děje, nám tato tajemství neodhalili. Je pravda, že dnešní historici pracovali jen s písemnými prameny, ale pokud celý řecký svět dokázal tuto velmi důležitou tajemnou tradici udržet v tajnosti, znamená to, že některé kulty mohou zůstat tajné. A vědci by na to měli brát ohled.
Budeme-li to brát do důsledku, není absurdní představa tajné čarodějnické tradice, jak ji popisuje Leland, nebo v původní praxe, kterou lze tušit v rituálním systému vyvinutým novodobými wiccany.

ABYCH SE VRÁTIL KE VZTAHU MEZI WICCOU A ŠAMANISMEM, JE TENTO VZTAH SPÍŠE HARMOMNICKÝ, NEBO SI SMĚRY PROTIŘEČÍ?

Podle mne se nevylučují a dokonce mohou být použity jako doplňující se praktiky. Jsou to ale tradice s velmi rozdílnými charakteristikami, a příliš je míchat nedává smysl.
Wicca je rituálně magický systém, který uctívá Bohyni, kdežto šamanismus je metoda duchovního léčení. Jeho hlavním prvkem je „putování“ šamana do jiných světů. Šamanská „cesta“ je metoda, jak rozšířit vlastní znalosti a jak čerpat z alternativních pramenů vědění a léčení. Je to prostředek, kterým prozkoumáváme neznámé dimenze reality a duše, a jako takový může být integrován do dalších duchovních praktik.
Tak jako tak jsme v New Yorku šamanské cesty v našem covenu podnikaly, ale obě věci jsme odlišovaly, tedy jednou jsme celebrovaly wiccanský rituál, jindy se rozhodly pro šamanskou práci.
Posledně, když jsem tam před dvěma lety byla, mne jedna přítelkyně požádala, abych pro její coven vedla šamanské putování. Chtěla zahájit rituál po wiccansku a ukončit jej koláči a vínem, ale mně se ta myšlenka nelíbila, a i ona se jí potom vzdala. Z mého pohledu zařazení šamanského putování doprostřed wiccanského obřadu dost skřípe, tím ale nechci říct, že by to ostatní nemohli dělat. Wicca obsahuje spoustu odkazů k historii, náboženství a magii západní Evropy, zatímco šamanismus vyrůstá z kořenů úplně jiných. Proto u nás, když zahajujeme šamanskou práci, nepoužíváme způsobů wiccy, netyčíme wiccanský kruh, ale používáme slova a gesta (například) původních Američanů a jejich chřestidla. Wicca a šamanismus jsou dvě příliš charakteristické a specifické tradice.

NICMÉNĚ – NEEXISTUJÍ V GARDNERIÁNSKÉ TRADICI PRVKY PODOBAJÍCÍ SE ŠAMANSKÝM PRAKTIKÁM, JAKO WITCHES RUNE DEKLAMOVANÁ ZA ZVUKU BUBNU NEBO CHANTY?

Určitě, ty fungují jako mantra. Stejně jako šamanské zpěvy fungují chanty jako prostředek působící změnu vědomí a umožňují nám si dovolit prožívat věci, které se dějí mimo běžné vnímání. Některé šamanské tradice kladou veliký důraz na magii slova a jeho léčivou moc. Mezi Laponci existovala praktika nazývaná „word doctoring“, která spočívala v tom, že duchové přinesli šamanovi slova a věty, které on posléze naučil nemocného, aby je odříkával jako mantru, která mu pomáhala v uzdravení se.

EXISTUJE V ŠAMANISMU INICIACE?

Rozhodně. A je to také klíčová zkušenost, která jedince vyšle na cestu šamana. Tato iniciace ale přichází přímo od duchů prostřednictvím snů nebo vážné nemoci. Zpravidla přichází spontánně a projevuje se jako krize, která se vyřeší, když dotyčný uposlechne volání. A v některých případech je dokonce aktivně vyhledávána. Existují sice také formální zasvěcení, ale to je víceméně uvítání nově příchozího do komunity.
Hlavní myšlenka šamanovy iniciace je v rozpuštění jedince jakožto omezené existence a jeho znovuzrození coby duchovní bytosti schopné přesahovat materiální svět. Díky této zkušenosti může šaman cestovat do světa duchů a navštěvovat říši mrtvých. V pokročilém šamanském výcviku Michaela Harnera (takzvaného tříletého programu), Harner, vycházející z některých etnografických poznatků, sestavil rituál smrti a znovuzrození, který je bližší tradičním představám o zasvěcení.

VĚC, KTERÁ JE NA PRVNÍ POHLED VIDĚT V POROVNÁNÍ S WICCOU, JE ABSENCE POLARITY. JE PRAVDA, ŽE ZDE NENÍ VÝRAZNÝ ROZDÍL MEZI POHLAVÍMI?

Obecně vzato se šamany mohou stát jak ženy, tak muži a těší se stejné pozornosti. Nicméně v některých společnostech, například v Amazonii a také mezi Eskymáky, je ženám šamanství zapovězené, zatímco na Sibiři a mezi původními Američany je spousta velikých ženléčitelek. V Core shamanism, současné šamanské trdici založené Michaelem Harnerem, se rozdíl mezi pohlavími ve smyslu menší nebo větší vhodnosti k šamanské práci nedělá. I když musím říct, že na seminářích mají ženy početní převahu, a co jsem měla možnost slyšet, je tomu tak i na ostatních seminářích.

ŠAMANISMUS, KTERÝ MŮŽEME OZNAČIT ZA PRVNÍ FORMU KULTU, KTERÝ SE V CIVILIZACI VYVINUL, TEDY NEOBSAHUJE POLARITU. PODLE NĚKTERÝCH VĚDCŮ A TAKÉ MEZI WICCANY, EXISTUJE NAOPAK STARODÁVNÁ PŘEDSTAVA DUALITY NEBO PŘÍMO BOŽSTVO ŽENSKÉHO RODU. CO SI O TOM MYSLÍŠ TY?

Šamanismus se vyvinul jako kult ve společnosti paleolitických lovců. Pro ty byl důležitý vztah se zvířecími duchy. Kult Bohyně nebo alespoň ústřední role ženského božství vázaného k Zemi převažuje v neolitické zemědělské společnosti.
Tyto dvě tradice spolu tedy nějakou dobu koexistovaly a nejspíš se i vzájemně ovlivňovaly. Ve skutečnosti najdeme v tradičním, klasickém šamanismu i stopy uctívání archaických ženských božstev (například Paní zvířat). To je ale vyústěním dlouhého historického vývoje.
Hlavní rozdíl je ale v tom, že šamanismus je soubor technik, nikoliv náboženství. Jsou to techniky zaměřené na uzdravování a získávání znalostí tím, že vstoupíme v kontakt s mocnostmi neviditelného světa.
Někdy bývá zaměňován s animistickým náboženstvím. Animismus – vize, ve které je celá příroda živá a nadaná duší – sice představuje základní předpoklad šamanismu, ale je mnohem rozsáhlejším kulturním fenoménem nacházejícím se i ve společnostech, které šamany neznaly.
Šamanismus jsou metody pro změny vědomí a navštěvování skrytých světů, kde může šaman najít pomoc a informace (šamanské putování). Je také charakterizován souborem léčitelských technik (vyhledávání duše, odstranění nemoci…), které tento pojem definují jako takový. Napříč různými kulturami jsou tyto techniky překvapivě podobné a funkce šamanů stejné. Nepatří mezi ně kult a uctívání bohů, to jsou úkoly kněžích, osob od šamanů zcela odlišných.
Místní bohové a bohyně jsou v šamanismu považováni za duchovní učitele či průvodce stejně jako duchové zvířat. Šaman se na ně obrátí ve chvíli, kdy bude hledat pomoc či radu, ale ne aby je uctíval. Někdy se může dostat i do sporu, třeba jako v sibiřském mýtu o prvním šamanovi, který se musel uchýlit ke lsti, aby od boha nebes získal zpět duši, kterou tento věznil. Proto můžeme říci, že teologická dimenze v šamanismu chybí, přestože božství uznává.

JAKÉ TEDY VIDÍŠ MEZI ŠAMANISMEM A WICCOU ROZDÍLY A PODOBNOSTI?

Hlavní rozdíl je v tom, že šaman, aby mohl léčit a věštit, opouští náš svět a vydává se do světů, kde přebývají duchové. Naproti tomu ve wiccanských obřadech jsou božstva volána do tohoto světa, například prostřednictvím invokací, jako je Drawing Down the Goddess („stahování Luny“).
I šaman může povolat duchy do tohoto světa, ale pracuje s nimi především v rovině, která mu umožňuje odpoutat vědomí od běžného světa, aby ovlivnil místo mimo čas a prostor, zatímco wiccané zůstávají při své práci většinou přítomni v tomto světě. (V šamanské terminologii bychom tyto roviny nazývali Spodním, Horním a Středním světem).
Za druhé se v šamanismu hledá vědění a uzdravování prostřednictvím komunikace s duchovními průvodci, jak lidskými, tak zvířecími, kdežto ve wicce hledáme spojení s božstvím Veliké Bohyně. Wicca hodně mluví o sounáležitosti s božstvy, což ale pro šamana není primárním účelem. Jistě, šamanské putování tě mohlo dovést i k souladu s božským nebo, jak říkáme my, s řádem Všehomíra, ale převládá praktické hledání vědění a pomoci.
Z mého pohledu je wicca cestou osobního rozvoje a posílení, zatímco šaman tuto „moc“ (která je mocí duchovní) nevyužívá pro sebe, ale aby pomáhal a uzdravoval ostatní.
A pak jsou tu podobnosti a styčné body mezi těmito dvěma cestami: Obě vidí přírodu a svět kolem nás jako posvátný, živý a nadaný duší. Obě cesty jsou orientované na Zemi a posvátno nalézají v přírodě, se kterou je možné se sladit a komunikovat s ní. A to je v podstatě to, co má na mysli Phyllis ve své poslední knize, když mluví o „šamanštější wicce“. A je to i důvod, proč jsme se na příklad u vzývání čtyř živlů posunuli od rozkazovacího způsobu ceremoniální magie k zdvořilé žádosti a přátelskému pozvání k účasti a spolupráci.

VIDÍŠ JAKO POZITIVNÍ NYNĚJŠÍ ROZVOJ WICCY V ITÁLII?

Všechny cesty, které nám pomáhají růst a rozvíjet se, jsou dobré. I když to bude trochu móda a trochu partikularismus, věřím, že wicca dokáže pokrýt poptávku po alternativní spiritualitě, když většinové duchovní cesty už ztrácí vliv. Plně souhlasím s Phyllis Curott, která tvrdí, že wicca je předvojem feminismu, protože vede ke znovuobjevení a potvrzení role ženy nejenom ve společnosti, ale i na poli duchovním, v roli kněžky. Wicca je rovněž náboženství, které uctívá život a váží si tvořivosti, a to je něco, čeho je v dnešním světě opravdu zapotřebí.

JAK DŮLEŽITÉ TI PŘIPADÁ ZKOUMÁNÍ WICCY HISTORIKY? MYSLÍŠ, ŽE BUDE STEJNĚ VÝZNAMNÉ JAKO HARNERŮV VÝZKUM PRO ŠAMANISMUS?

Je důležité, aby se na tradice a kulturní zvyklosti nahlíželo optikou historického výzkumu, který objasní jejich původ a vznik. Jen prostřednictvím toho můžeme přepracovat staré praktiky pro naše současné použití. Nicméně Michael Harner pracoval se stávajícím a dobře zdokumentovaným systémem, který přepracoval, ale nevymyslel.
Také Gardner vycházel při tvorbě svého systému z mnoha dávných kultur, které prostudoval. Tento systém je však výsledkem několika kulturních proudů, které spojil a utřídil. Nejspíš stavěl na některých autentických prvcích, do kterých včlenil jiné, a tím vytvořil magicko-rituální systém, který se zřejmě hodně blížil tradičním praktikám evropského čarodějnictví.
Nazval ho Wicca nebo, propůjčiv si Lelandův termín, Staré náboženství. Tento termín, jakkoliv vzletně a honosně zní, předpokládá určitou kontinuitu praxe, která je ve skutečnosti pouze hypotetická; tedy pokud ho používáme, musíme si tohoto být vědomi. Ať už bude naše hodnocení Gardnerova „revivalu“ jakékoliv, pořád dal vzniknout jednomu z nejvýznamnějších duchovních proudů naší doby, hnutí, které se rozšířilo a proměnilo a právě díky tomu zůstalo živé a aktuální. Dnes je v provádění Gardnerových rituálů důležitá poetičnost a individuální tvořivost. Naše vnímání se změnilo a nemá smysl opakovat vzývání stále stejným způsobem, mělo by to jít víc od srdce. Šamanismus je praktika, která nechává práci od srdce spoustu prostoru.

maxresdefaultLorenza Menegoni

A neméně srdečně náš rozhovor s Lorenzou uzavíráme s příslibem brzkého SETKÁNÍ.

One Response to Wicca a Šamanismus: Srovnání

  • Díky za článek. Je zajímavé dostat se k takovýmto informacím. Rozdíl mezi šamanismem a pohanstvím (wiccou v tomto případě) mi dlouho unikal a myslím, že je zde hezky vytažen.

    Z.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Odebírání novinek