Vzpomínky na vznik České pohanské společnosti

Jakub Achrer

Obrátila se na mě šéfredaktorka Kolovratu s prosbou o krátký vzpomínkový článek o době, v níž vznikala Česká pohanská společnost (ČPS), která právě slaví sedm let své existence. Vlastně se necítím úplně nejpovolanější k takovému počinu, protože u vzniku celé myšlenky jsem vlastně nebyl. Ale něco málo o okolnostech, které vedly ke vzniku ČPS, přeci jenom vím. Následuje osobně zbarvené pojednání o tom, jak jsem to vnímal. Vzpomínka je psána lidovým jazykem a spíš než na strohá fakta se soustředí na zajímavosti z té doby. Nebudu tedy vyjmenovávat, co všechno se podařilo, jen se podělím o pár takových dojmů a zajímavostí.

ČPS vznikla z české pobočky Mezinárodní pohanské federace (PFI). Tato pobočka zahájila svou činnost někdy v roce 2006. Z počátku se toho v PFI nedělo mnoho. Byla nás jen hrstka a vlastně jsme ani pořádně nevěděli, co chceme. Akce, které dnes známe pod názvem „V dobré společnosti“, měly ošklivý anglický název „pub moot“ a vypadaly podobně. S tím rozdílem, že nás bylo o poznání méně a o černá trička s názvy pohanských kapel člověk nezavadil. V té době jich moc nebylo, nikdo z nás ani pořádně žádné neznal a obecně móda pohanských „outfitů“ přišla až mnohem později. Akce se konaly vesměs ve „slušných“ hospodách, v plzeňském Pubu v Hálkově ulici, ve Staré době v Gorazdově, v keltském hostinci v Mánesově, pak v Potrefené huse v Platnéřské a teprve až mnohem později začala veleúspěšná série srazů v Hells Bells na Letné.

Vypadalo to tenkrát vždycky, jako když se parta kamarádů sejde v hospodě. Ne jako dnes, kdy potkáte na akcích všechny možné exoty, metly, plešky i víly (myšleno v dobrém). Oproti dnešním srazům to bylo spíš, jako když se sejde skupina ajťáků. S nadsázkou. A přestože jsme nechodili v černém, nescházeli jsme se (jako dnes) v keltském bistru na stojáka, srazy nekončily nad ránem, nehulákalo se, nekonala se žádná velká ostuda, budili jsme už tehdy značné kontroverze. Dovolím si ocitovat dopis, který obdržela centrála PFI od nespokojených nečlenů:

PFI-CZ se vyvinula do bezprecedentní podoby, v níž by podle našeho soudu nebyla svými sesterskými organizacemi po světě poznána. Jde o těleso se sektářskými rysy, které spíše, než aby spojovalo české pohany, přispívá k profanaci pohanských náboženství, rozšiřuje demoralizující postoje a vytváří nereprezentativní veřejný obraz pohanství.

Pubmooty“ PFI-cz jsou ve skutečnosti zcela světská setkání bez jakékoliv zmínky o pohanství, kde účastníci diskutují o všem možném – kromě pohanství. Jelikož jde o otevřená setkání, jsou často navštěvována duchovními hledači. Není vzácností, že se tito hledači již nikdy nevracejí, neboť se nedozvěděli nic o předmětu svého zájmu nebo se v horším případě stali svědky nereprezentativního vystupování.

Tyto kontroverze i vnímaná amorálnost našeho počínání měly za následek „kontrolní“ návštěvu z ústředí, která proběhla už v Hells Bells na Letné během jednoho takového „pub mootu“. Dostavila se hlavní koordinátorka, paní mezi padesáti až šedesáti lety. Dostavil se také její zřejmě v té době partner, Maďar kolem pětadvaceti, s dlouhými, mastnými vlasy, co hrál v death metalové kapele, byl hrozné zvíře a nám se strašně líbil. Jejich kontrola spořádanosti našich srazů začala objednávkou několik panáků absintu a v podobném duchu se nesl celý večer. Jsou zážitky, na které nelze zapomenout.

Kromě podobně bizarních příhod se tu a tam zorganizoval nějaký výlet a samozřejmě jezdilo se na BMWC, nicméně tato akce stála vždycky stranou.  Popularita PFI, k jejímuž nárůstu došlo na přelomu let 2008 a 2009 v důsledku negativní publicity, přinesla jednak velký rozmach, co se akcí týče, a později pak i problémy. Dobré pro českou pobočku určitě bylo to, že jsem odešel z pozice koordinátora PFI a celou záležitost převzal nový tým. Koukalo se na to skvěle, protože nový tým pořádal koncerty, přednášky a výlety a počínal si opravdu zdatně. Byl jsem unaven pěti lety aktivního a naprosto naivního působení v pohanství. Působení, které začalo vydáváním časopisu Pohanský kruh v letech 2003 až 2004 a pokračovalo pořádáním BMWC v letech 2004 až 2008 a založením české pobočky PFI. Můj výkon funkce šéfa české pobočky byl dosti nevalný, chtěl jsem se věnovat jiným věcem, tak jsem se toho vzdal a funkci koordinátora předal schopnějším. Což byli Eurik, Terka, Vermarka, Cody, Jožka a další. Byli tak dobří a pořádali tolik hezkých akcí, že upoutali pozornost ústředí a dostali za úkol uspořádat Wyrd Camp. Velmi ambiciózní projekt, který ztroskotal na naprosté nespolupráci všech poboček PFI,  nerealistických představách ústředí a  celkově nízké podpoře. Tohle byl, myslím, hlavní důvod, který vedl ke vzniku ČPS, jak ji známe dnes.

U vzniku myšlenky založení ČPS jsem nakonec nebyl, takže neznám přesně úvahu Eurika, který s tím přišel, nicméně jsem si dost jistý, že zranitelnost české pobočky PFI z důvodu absence právní subjektivity a účetnictví, trochu zavádějící způsob jejího vymezení (tři principy, které, řekněme si otevřeně, vypadají jako opsané z wiccanské čítanky) a zejména nespokojenost s vnitřním fungováním organizace co se organizace a peněz týče, vedly nevyhnutelně k tomu, že vznikl samostatný český projekt. Potenciál, který byl vytvořen, tak byl z mého pohledu zachráněn před vyhořením a postaven na vlastní nohy. A mohlo by se snad z toho, co jsem napsal, zdát, že PFI nejsem za nic vděčný. Opak je pravdou. Tato organizace byla inspirací i vzorem, podle kterého jsme načrtli základní kontury, a na kterém jsme viděli jasnou hranici mezi tím, jak to dělat chceme a jak ne.

A aby se vyjasnilo, jak to chceme dělat a jak ne, uspořádal Eurik sraz v místě, kde se v té době tradičně konaly akce co měsíc, v Potrefené huse v Platnéřské ulici. Eurik to nevymyslel špatně. Uspořádal akci, u které předem deklaroval, že to bude takový všepohanský „brainstorming“ o tom, jak by měla vypadat nová pohanská organizace a co by měla dělat. Každý mohl přijít a říct své. Dostavil se dokonce i tehdejší poněkud gotický, „antisluníčkářský“ gang, který po sobě sice nezanechal žádnou nosnou myšlenku, za to po sobě nechal bezprecedentní sekeru, z čehož pak byla zábavná historka. Akce byla nicméně i tak přínosná a celá myšlenka se mi hodně líbila. Do té míry, že jsem se do zakládajícího výboru přihlásil jako zapisovatel, něco jako sekretářka. Velice jsem Eurikovi a jeho projektu fandil. Navíc to nebyl jen jeho projekt. Celkem bylo zakládajících členů třináct.

Název se neřešil moc dlouho. Pamatuju si, že byl vymyšlený tak, aby byl co nejuniverzálnější a použitelný pro cokoliv. Nechtěli jsme nic, co by vypadalo senzačně, politicky nebo jakkoliv vyhraněně. Chtěli jsme být naprosto čitelní pro mainstream tak, aby do veřejného povědomí postupně protékala informace, že pohani jsou úplně normální lidi, co mají prostě svůj spolek. Současně jsme to chtěli vymyslet tak, aby byl projekt zajímavý i pro vyznavače například, rodnověří nebo ásatrú, což se nakonec i stalo. Dalším důvodem pro toto jméno bylo, že slovní spojení „pohanská společnost“ je prostě hodně dobré, zní civilně a do té doby nebylo žádnou skupinou použité. Pamatuju si, že jsem to viděl tak, že by bylo dobré mít tento název už proto, jak univerzálně zní a když se k němu přidá slovo „Česká“, tak je prostě úplně jasné, kdo jsme. Společenství pohanů z České republiky. Snažili jsme se vypadat jako normální neziskovka, aby bylo každému zřejmé, že pohanství a jeho symbolika jsou naprosto neškodné věci, což je poselství, z něhož můžou potenciálně těžit všichni. Vznikly pak i takové vymoženosti jako transparentní účet, kde může každý sledovat pohyby peněz nebo spolupráce s jinými neziskovkami.

Logo, které tehdy vzniklo, je postavené na symbolice, která spojovala v té době všechny, kdo se na tom nějak podíleli, a je navržené s podobnou myšlenkou univerzální použitelnosti tak, aby si v něm našli něco svého prakticky všichni z pohanského světa. Skládá se ze dvou základních částí. Kruh je oblíbeným symbolem nekonečna i společenství. Čtyři hroty jsou čtyři světové strany a čtyři roční doby. Vnější část loga tedy naznačuje sluneční kruh, což je ústřední motiv pohanství. Všechny tradice se nějak vztahují ke slunečnímu cyklu a logo ČPS tento fakt odráží svým základním tvarem. Vnitřní část loga pak naznačuje, že ČPS zahrnuje nejen „solární“ projevy pohanství, které jsou spojeny se společenstvím, vitalitou, oslavou a mužskými Bohy, ale také „lunární“ projevy pohanství, které jsou spojeny s magií, intuitivním poznáním a s Bohyněmi. Vzájemné uspořádání tří srpků uvnitř kruhu už je pak čistě praktické a bylo zvoleno proto, aby se někam elegantně vešla tři písmena tvořící zkratku ČPS.

Jak název, tak logo, vznikly v podstatě během jednoho večera. Eurik dokázal všechno připravit a zaregistrovat neuvěřitelně rychle. Takže z myšlenky se stala realita přibližně během jednoho měsíce. Současně takřka všichni, kdo v té době fungovali v PFI, ohlásili odchod. Jakmile ČPS vznikla, staly se dvě věci. Přihlásila se do ní spousta lidí a na sociálních sítích vznikl do té doby nevídaný „shitstorm“. Jak už to tak chodí. Byli jsme špatní jak na té „new-age“ straně spektra, tak na té druhé. Ale naštěstí to netrvalo moc dlouho. Zestárli jsme, a tudíž jsme nutně došli k závěru, že každý problém tohoto typu se vyřeší sám od sebe. Což se taky stalo. Dramata na sociálních sítích šla mimo nás a zakrátko zavládl klid a mír.

Myslím, že poslední částí tohoto vyprávění by mohla být vzpomínka, jak ČPS začala žít vlastním životem. Projekt, který dal dohromady Eurik, začal přibližně po půl roce od založení fungovat bez svého hlavního zakladatele. Což je zajímavá a hezká událost. Navíc nebývá zvykem, že by zakladatel nějakého projektu předal takto brzo svůj koncept dál a ten se tak dobře uchytil. Eurik a jeho dnes už manželka Joanna totiž cca šest měsíců po založení ČPS odcestovali do Anglie, kde už zůstali a založili rodinu. S odchodem do Anglie byla funkce předsedy ČPS neslučitelná.

U příležitosti odchodu Eurika a Joanny z ČR vznikla divadelní hra s pohanskou tématikou a s písněmi. Zní to zvláštně, ale opravdu šlo o významnou událost, zejména mezi přáteli. Autorkou divadelní hry je převážně Joanna Gilar. Divadelní hru jsme nacvičili a během rozlučkového večera, který byl její premiérou a zároveň derniérou, také odehráli. Naším jevištěm bylo pole a publikum všichni možní lidé, co jsme nějak blíže poznali. Hra byla z části česky, z části anglicky. Byla o jednom člověku, který věřil v Bohy. Byla také o pohanské poetice a především o smrti a o tom, když něco končí. Pro mě osobně byla ta hra jedním z nejkouzelnějších okamžiků na pohanské cestě vůbec.

„I wake up with the first grey promise of daybreak
and I hallow the land that is to be my temple
and I and I stir the powers of old
and I pray and I praise and I call
and I dive into the waters, so black, so cold
and I scream in that cacophony of sensation
and I cry and I laugh
and I rise, and am reborn
and I drink the waters of life
and I praise the new dawn
and…  no ‚and‘ no more.“

„Jsem pořád stejná a pořád se měním.
Jsem temnotou stínu.
Jsem milenkou smrti.
Jsem tajemstvím, které se skrývá v srdci země.
Jsem starou ženou, která už navždy odchází.
Jsem nepřítomným pohledem člověka, jenž sní
nocí beze světla hvězd.
Jsem černou věštkyní
a předzvěstí posledních chvil.“

Odehráním této hry pro mě končí kapitola o vzniku a prvním roce ČPS i celá jedna kapitola historie pohanského společenství. Nikdy na tu dobu nezapomenu. Pomyslná kniha času obrátila list a změnilo se úplně všechno. Předsednictví po Eurikovi převzala Veronika Štěpánová, pak já a pak další. Příběh ČPS pokračoval. Napsat ho už ale musí někdo jiný.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Odebírání novinek