Úcta k zemi, životu a předkům – kam se poděla?

Budimír

„Za charakteristické rysy pohanství považujeme především uctívání Bohů předkřesťanské Evropy, předků (a to jak ve smyslu rodinném, tak i ve smyslu duchovním), přírodních duchů, neoddělování ducha od hmoty, nevydělování člověka z přírody a úctu k Zemi, ke společenství, k životu i ke smrti.“ – Pohanství: Jak jej chápe Česká pohanská společnost.

Už dlouho je toto téma ve mně živé, už dlouho se vaří kotlík s omáčkou smutku, zklamání i snahy o pochopení. Provařuje se rok za rokem a omáčka je stále trochu trpká a hořká. Roky a roky pozorování, otázek, poznání. O čem píši, je hloubka vztahu nás, jednotlivých pohanů, k přírodě, Zemi a jejím obyvatelům, včetně nás samých.

Nepřináším odsouzení, natož zavržení. Snad přináším některé otázky jako náměty k zamyšlení, procítění, povznesení dál v duchovním vývoji… Proto prosím, abyste se dále napsanému zkusili otevřít bez předsudků a okamžitých zavržení. A po přečtení ponechali v sobě působit a předložené myšlenky v sobě prověřit – dle vlastního pocitu.

„Náš lidský druh plně patří k přírodě, ve které jsme se vyvíjeli po miliony let, a stejně tak je na ní plně závislý, ať se nám to líbí, nebo ne. Pokud bychom od přírody utíkali, utíkali bychom od svého základu.

Lesy, hory a stráně jsou zároveň domovem našich spojenců, přírodních duchů a dalších dětí Matky Země, se kterými sdílíme tento svět.“ – časopis Kolovrat (ČPS), článek Přírodní povědomí.

Jaký je náš vztah k sobě samým, k přírodě, k životu zde na Zemi? To jistě nelze jednoduše a plně souhlasně říci za všechny. V komunikaci se skupinou bychom se mohli pohybovat na poli statistik anebo hypotéz a dohadů. Proto další text budu radši psát ne k (anonymním) nám, vám, ale k Tobě (a k sobě). Tedy – jaký je Tvůj vztah k přírodě? No jasné – pozitivní 😊 A opravdu, domnívám se, že snad každý pohan tak odpoví právem. Náročnější už by možná byla odpověď, pokud bys měl/a říci, čím vším je pro Tebe příroda. Jistě v každém z nás dřímá jedinečný význam a popis toho, čím je pro něj příroda.

Dost možná, kdybychom důkladně zkoumali a každá/ý ze sebe do popisu prvků přírody přidali, co vše do ní zahrnujeme, došli bychom k vcelku uspokojivé společné dohodě na tom, jak široký pojem příroda je a co vše zahrnuje. Pak, s vědomím celé šíře jejího významu, bys na stejnou otázku, jaký je Tvůj vztah k přírodě, už pravděpodobně odpověděl/a jinak.

„(Pohanská víra) má své morální hodnoty, jako jsou úcta k předkům, rodině, duchům krajiny a zemi. Pokud k tomu přijmeme ještě naše vědomosti o dnešním ekologickém ohrožení krajiny, tak právě odpovědnost je první, co se v nás ozve. Stejně jako každý z nás by bránil své domovy a rodiny proti cizím armádám, které by na nás zaútočily, tak stejně tak je potřeba bránit naši krajinu proti naší vlastní lidské lenosti, chamtivosti a nevšímavosti.“ – Kolovrat: Přírodní povědomí.

Takže k věci. Ano, součástí snad každého z nás je úcta ke krajině, její ochrana a třeba i obnova, ať doma v kuchyni, při nákupech, na zahrádce, na statku, v nad/národních ekologických projektech anebo vrcholovém aktivismu globálně měnícím svět. Dobře – zdravější planeta, krásnější krajina. Neoddělitelnou součástí a tvůrci krajiny/země/Země jsou však i organismy živé, nevázané fyzickými kořeny k pevnému povrchu, navíc biologicky řečeno „složité“ – mám na mysli zvířata a lidi, u kterých není pochyb, ani mezi neduchovně žijícími lidmi, že mají duši. Tedy tyto tvory můžeš vnímat z určitého hlediska i jako (výše citované) duchy krajiny!

Pak (citovaná) morální odpovědnost vůči krajině je i odpovědností vůči jejím obyvatelům. A zde se zlomila hůl. Poznal jsem, že většina (mně známých) českých pohanů má spojitost přírody a krajiny se všemi jejími obyvateli jaksi ohraničenou, jinými slovy seřezanou či osekanou. A to ve stylu „dům/vesnice/kravín/prasečák/továrna/zoologická zahrada/město není příroda a za jeho hranicí příroda začíná“, takže některé věci, které se dějí v těchto institucích, jako by byly funkčně vyjmuty z víry v bohy a tedy i z úcty (jíž mnohdy mají různí pohané plná ústa). Je toto celistvý, ve významu celo-vědomý přístup k životu a víře? Tvrdím, že ne. I město, ZOO, čerpací stanice nebo hala se slepicemi je do nějaké míry součástí přírody. Věřím, že v důsledku se na tom dokážeme shodnout. Je to příroda „ohnutá“ člověkem, ale stále příroda – krajina, země, projevený svět.

To, co mi v uvědomění necelistvosti vnímaní přírody jednotlivými lidmi nejvíce vyvstává, je skutečnost, jak je zacházeno se zvířaty, jejichž vejci, mlékem (vč. produktů z něj) a masem se nemalá většina z nás pohanů dennodenně živí – zdroji z velkochovů. Snad víš nebo aspoň tušíš, jak to v nich chodí. (Pokud se někdo domnívá, že s úctou, v přirozenosti a pohodě zvířat, může pro spatření opaku zajít do velkochovu nebo shlédnout video záběry z českých velkochovů, kterých není na internetu málo.) Někdo by s tímto smutným uvědoměním zvolal: „Bohové, kde jste, že úctu k ostatním tvorům nenastolíte???“ Správnou otázkou je ale mnohem spíše „bohové, na čem jsem se doteď ne/vědomě podílel/a???

Tím říkám, že pro (k sobě a bohům pravdivého) pohana je v souladu na pohanských akcích i kdekoli jinde např. nekopat do činčil, psů, slepic anebo vepřů, pokud nejde o sebeobranu. Protože v jádru jde o úctu, ochranu a péči o součásti přírody. A proto se (až na nějaké výjimky, které si možná někdo představí) takto nemáme ve zvyku chovat (a někteří z nás by to ostře odsoudili). A obdobně je naprosto v souladu s morálními hodnotami pohana nepoptávat a nekonzumovat mléčné produkty, vejce anebo maso od zvířat, která nežijí v úctě (jak žila u našich předků, u kterých např. maso „nejezdilo jak na běžícím páse“) a některá z nich dokonce dennodenně trpí, aby lidé svým dětem či sobě mohli dát „masíčko“, jogurtík nebo omeletku. A opačné chování – poptávka po a konzumace z takových zdrojů – vlastně znamená neúctu nebo možná jen nevědomost.

Proto odmítám účastnit se hodování ze zdrojů neuctivě získaných, na kterýchkoli setkáních, zvláště pohanských akcích. (A často, jak velí i zvyky našich předků, lidé hodují široce až obskurně.) Mám větší pochopení pro takové stravování se těch, kteří o úctě k přírodě, Zemi a jejím obyvatelům ani nečtou, a větší zklamání kolem těch, kteří se k úctě k přírodě aktivně hlásí. Mnoho mých přátel i návštěvníků pořádaných obřadů samo od sebe zmínilo, jak jsou rádi, že pokrmy obřadní hostiny podléhají jistým, mírumilovným, chcete-li, pravidlům.

„… úcta k přírodě a krajině není útěkem do minulosti, ale hodnotou, která vytváří snahu, aby naše lidská kultura 21. století a naše civilizace šly ruku v ruce s přírodou. Pokud bychom se touto cestou nevydali, tak je otázka, jestli my, či naše děti, budeme mít nějakou budoucnost, nebo jestli to bude budoucnost, která by vůbec za něco stála.“ – Kolovrat: Přírodní povědomí.

Ne, netřeba si mě plést s propagátory veganství. (Respekt a úctu jim.) Smrt vnímám jako přirozenou součást života. Dokonce za nějakých okolností i účelové zabití lovem nebo zabijačkovou popravou. A jsem si vědom toho, že zvířetem lovená kořist nějakou dobu prožívá bolest, dušení se, apod., i když třeba v agonii a s tím spojeným duševním stavem. Zároveň se domnívám, že je v lidském vědomí i silách zabít zvíře tak, aby přitom nebylo působeno více trápení/bolesti/strachu zvířete, než je nezbytně nutné (což u některých současných způsobů zabití znamená prakticky žádné trápení).

Umírání zvířete zabíjeného člověkem je v evropské zemi často relativně krátkou záležitostí. Proto za mnohem podstatnější ukazatel úcty ke zvířatům jakožto úcty k přírodě (a tedy bohům!) vnímám hranice žití, které člověk „užitkovému“ zvířeti vytyčuje. A je zjevné, že prostředí, kde zvíře (nebo člověk) dlouhodobě nemůže naplňovat své přirozené životní potřeby, způsobuje tomuto tvoru trápení – menší nebo větší. Proto považuji postoj vegetariánů, kteří pravidelně konzumují produkty od trápených zvířat, přitom se straní zabíjení, „mrtvol“ atd., většinově za slepý. (A domnívám se, že je pouze nevědomým neusmířením se s vlastní smrtí a strachem z ní.) Pochopitelně stejně tak u pohana/ky vegetarián/ky, ale hůř o tu neúctu k životu zvířat, tedy k součástem přírody.

Jak tedy z pohledu chování ke zvířatům vnímám vnitřně celistvého pohanského člověka, který ctí morální hodnotu úcty k přírodě ve všech jejích aspektech, není „líný, chamtivý a nevšímavý“, přitom ve své životosprávě chce zahrnovat maso a další produkty od zvířat? Jednoduše. Hledat takové zdroje této obživy, kde za prvé zvíře bude žít co nejpřirozenějším životem vč. naplňování svých přirozených potřeb (tedy v úctě člověka), za druhé bude zabito co možná nejefektivněji ve smyslu úrovně a doby bolesti a strachu (v úctě člověka) a za třetí, člověk bude žít skutečnou vděčnost za dary, které mu příroda skrze zvíře přinesla. Tedy např. divoké zvíře, doma žijící zvíře, malochovy s lidským/uctivým přístupem ke zvířatům i k jejich zabíjení.

Takové zdroje existují. Není-li jich pro někoho dost nebo nejsou-li v dostatečné blízkosti poptávky, uskromněme se anebo je sami vytvořme. Žijme v úctě k Zemi, krajině, půdě, zvířatům i lidem tak, aby naši předci mohli tančit radostí z celého našeho žití a naši potomci poznali, co je to pravá, žitá úcta k přírodě.

Máš-li k tomu co uvést, nebraň sobě a projev, čeho je z Tebe třeba. Za smysluplnou a k pochopení se směřující diskusi budu velmi rád.

Sláva hromovládci! Sláva a úcta předkům našim! Sláva duchům krajiny!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Přihlaste se k odběru: