PhDr. Jiří Bartoň, historik, publicista a kronikář, autor Traktátu o bohu Krakonošovi, je v kontaktu s Č.P.S., stojí ale samostatně, jak to vyjádřil v Manifestu č. 2. Nejvyšší hodnotou je mu člověk, základním postojem tolerance, pochopení pro všechny věrouky včetně ateizmu a pro jejich vyznavače a zastánce, pokud mají týž postoj. Připravuje již další traktát. 1. vydání Traktátu o bohu Krakonošovi vyšlo v papírové podobě roku 2013 (ISBN: 978-80-260-5036-0). Ve zpravodaji Č.P.S. Kolovrat jde o 2. vydání, první internetové. Autorská práva zůstávají nedotčena.

Traktát o bohu Krakonošovi

PRAHA 2013

© PhDr. Jiří Bartoň 2013

ISBN: 978-80-260-5036-0

Máme zafixovánu podobu Krakonoše jako vousatého muže v dlouhém kabátě a ve vysokých botách, s nezbytným širokým kloboukem a fajfkou. Hodného i přísného, ale spravedlivého. Tak ho známe v současné střední Evropě z pohádek a z televizních večerníčků. Tak ho připomíná fotografie z Labské boudy, kde se 4. srpna 2013 konala malá tichá slavnost. Na autorův návrh tam byla s pochopením a podporou vedení chaty- hotelu přemístěna podoba bájného vládce Krkonoš z chodby do vstupní haly a důstojněji upravena. Současná vize Krakonoše žije již dávno vlastním životem. Osobitou formu mu například dal Jiří Weiss v roce 1941 svým románem Přišel z hor, odehrávajícím se v autorově rodné Jilemnici. Už je to málem tři čtvrtě století!

Svůj dnešní více méně ustálený vzhled dostal horský duch v průběhu 19. a 20. století. Odpovídá tvrzení starších povídaček, že prý ho lidé v téhle podobě často v horách potkávali. Přicházel k nim ale ještě v jiných podobách, třeba jako mnich, důstojník nebo změněn ve zvíře. Že jde o vládce hor lidé zprvu nepoznali. Často jim souvislosti zapadly, až když zase odešel. Prokázaly to teprve jeho činy. Zejména znenadání měnil počasí. Pomáhal také lidem, obdarovával je, ale i trestal. Ve starších historkách překvapí též jeho jízlivost, výsměch. Vložili je tam škodolibí vypravěči a autoři mnoha tištěných „zaručených“ historek. Věhlas vládce hor totiž brzy šířil tisk. Největším vkladem se ukázala publikace, kterou sepsal a roku 1662 v Lipsku vydal Hans Schulze, literátským jménem Jan Pavel Praetorius. Charakter chování a jednání tajemného vládce Krkonoš, zakotvený tiskařskou černí, zůstal v jádru neměnný. Spíš se jen zjemňoval, jak se texty vymaňovaly z úrovně té části lidového čtení, která tenkrát předcházela nynějšímu bulváru. Vzhled i jméno mocné bytosti se však vyvíjely dále. Pokud se týká vzhledu, další podoby nakonec vypadly ze soutěže. Praxe prosadila tu dnes běžně známou. Pro náš účel dostatečně přibližuje celou problematiku „literární encyklopedie“ Krakonoš, dílo Jaromíra Jecha. Shrnuje i četné hypotézy a představy o jeho vzniku. Předkládaným Traktátem o bohu Krakonošovi autor po mnohaleté přípravě navrhuje řešení, které odkrývá a vysvětluje otázky kolem původu, původního vzhledu a jména této obecně známé, ale přesto stále tajemné bájné bytosti. Využívá k tomu i nečekané aktuální obecně dostupné prvky.

Tradice dobrého strážného ducha nejvyššího českého pohoří dostala v letošním roce 2013 nové impulzy. Nadšený amatérský badatel Jaroslav Rejman z Hořic uplatnil u horské chaty Portášky pískovcový reliéf ducha hor. Má, řekněme, lokální úlohu. Radnice Trutnova zajistila 19. září odhalení třímetrové bronzové sochy strážce hor uprostřed kruhového objezdu u průmyslové zóny Krkonošská na území města. Stává se dominantou na hlavní komunikaci vedoucí do Krkonoš.

Realizace mimochodem neprobíhala vůbec v klidu. S myšlenkou umístit zobrazení bájného vládce Krkonoš na onom trutnovském kruhovém objezdu přišel v minulých letech již zmíněný krakonošolog Jaroslav Rejman. Tamní radnice nápad převzala a přijala za svůj. Iniciátor žádal a naléhal, aby šlo o přesnou konkrétní podobu, kterou zprostředkoval, asi dvoumetrový reliéf na ještě větší ploše z pískovce. Radnice ale rozhodla vztyčit třímetrovou sochu, kterou za tímto účelem vytvořila sochařka MgA. Paulina Skavova. Prostředky na vytvoření a instalaci díla poskytly soukromé subjekty. J. Rejman není se sochařčinou vizí vůbec spokojen. Neústupně lpí na jím předkládané podobě bájné bytosti a veřejně vyčítá trutnovské radnici i dalším podporovatelům radničního záměru zvolený postup. Tolik napovídají dostupné zprávy z médií i od hlavních aktérů.

Neřešíme spor, zabýváme se původní úlohou, podobou a jménem bájné bytosti. Na reliéfu, který dal zhotovit Jaroslav Rejman, spatřujeme tvora, jenž se dnešnímu běžně známému Krakonošovi vůbec nepodobá. Socha od P. Skavové, byť s ní krakonošolog tolik nesouhlasí, není od reliéfu ve výchozích principech zásadně rozdílná. Co nám předkládají? Zobrazené postavě mnozí říkají jelen s orlí hlavou. Stojí vzpřímen na zadních nohách opatřených kopyty. Hlavu zdobí paroží desateráka. V předních, málem lvích prackách třímá dlouhou hůl nebo prý spíš větev. Opravdu je tohle také horský duch Krkonoš? Stačilo by říci: Ano. A odkázat na běžně přístupnou encyklopedickou knihu J. Jecha. Otázka je však přece jen složitější.

Právě popsaná podoba popsaného tajemného tvora je skutečně zachycena na staré mapě Dolního a Horního Slezska a jejich okolí z roku 1561. Vytvořil ji Martin Helwig, pedagog, později ředitel školy – tenkrát rektor – v dnešní Wroclawi. Nadšenec, řečeno z dnešního pohledu, pro kulturně historickou regionalistiku. Jeho přehledná a výtvarně působivě pojatá mapa prý vyšla tiskem nejméně desetkrát. U nás je dostupné vydání z roku 1655 z Katastrálního úřadu Pardubice. Vyšlo v papírové podobě v souboru historických map, jako zmenšený tisk v poměru 9:20 originálu, dále je k dispozici digitální verze na internetu, kde je uveden Copyright © Emil Petrů. Originál výtisku je kolorovaný.

Mapa o rozměrech 669 x 816 mm byla tištěna z dřevořezu. Zdobí ji sám o sobě výtvarný rukopis jejího autora, jinak hlavně znaky. M. Helwig rozuměl výtvarnému umění i kartografii. Záměrně na svém díle obrátil světové strany, jih položil na sever. Dostal tak Horní Slezsko nahoru, jak si přál. Odra má tedy prameny také „nahoře“ a teče „dolů“. Prameny řeky, horské pásmo Krkonoš, rámeček s věnováním městu Vratislavi a velký znak Království českého, k němuž Slezsko náleželo v rámci svazku Koruny české, (a několik vysvětlivek) tak představují záhlaví celého zobrazení. A do Krkonoš, kamsi na úbočí vrchů pod Sněžkou, autor vložil onu podivnou postavu. Zpodobení je to drobné a plošné. Všechny detaily vzezření bytosti nejsou ani zřejmé. Jde však zjevně o postavu zvířecí. Figura je ale podle všeho složena z více nesourodých prvků, které navzájem jen tak tak ladí. Pod tajemný zjev M. Helwig čitelně vyřezal jméno Rübenczal.

Výřez z mapy z roku 1561 s popisovanou oblastí.

Jsme u kořene položené výchozí otázky, ale, genealogicky řečeno, možná se nacházíme teprve někde uprostřed výše rodopisného stromu života zobrazeného démona. Výkladů je mnoho. Přijměte následující.

Popis podivného nesourodého zjevu z mapy se různí. Uvádělo se, že představuje ďábla – démona nebo gryfa – bájné zvíře. Na internetu je k nalezení i popis této postavy na mapě, který sděluje: „v podobě gryfa s jeleními parohy, kozlíma nohama, ocasem s chvostem a silnou větví v pazourech“. Gryf byl oblíbený v umění a v heraldice zejména od éry renesance. Vyznačuje se orlí hlavou a krkem na lvím trupu s ocasem, dále pařáty. Také ovšem nepřehlédnutelnými orlími křídly, která našemu zjevu chybí.
Psalo se již dříve, že figura je pojata heraldicky, tedy obdobně jako při tvorbě erbů. Posléze vznikla teorie, jež se nyní připomíná častěji, že zjev na mapě představuje složeninu z prvků znaků majitelů panství v Krkonoších a to z obou stran hranice. Teorie ovlivnila i popisy postavy. Je prý to stojící postava jelena s orlí hlavou, parožím a chvostem, která drží hůl.

Znak na okraji mapy na vydání z r. 1685, v sousedství tiráže tiskárny.

Ani „heraldická“ teorie se nezdá přesvědčivá. Pokud byl již r. 1561 součástí desky erb se znamením jelena stojícího na zadních, umístěný na spodním lemu mapy, zaujme určitá optická souvislost obsahu znaku se vzhledem démona z hor. Možná se tímto nebo jiným podobným erbem inspiroval M. Helwig sám, když přemýšlel, jak bájnou bytost v Krkonoších ztvárnit s majestátností vládce. Vztyčil ji podobně, jako je heraldický jelen. Pomocí hole ji dokonce vzpřímil. Ale znak z horského ducha netvořil. Pouze jeho oháňku, v místě z výtvarného hlediska trochu prázdném, doplnil chvostem tak, jak to činí tvůrci znaků. Dojem, že celá figura je pojata heraldicky, protože je zobrazena plošně, není sám o sobě podstatný. V našem případě je takový výklad spíš zavádějící.

V dobové grafice se podobně schematicky, jako je na mapě pojednána tajemná figura v Krkonoších, často zpodobovali ďáblíci nebo třeba nositelé moru. Proč? Člověk v teprve se rodícím novověku zřejmě raději v typologii těchto temných zjevů zla moc nerozlišoval a odlišujícími

detaily se nezabýval. Nešlo ještě vůbec o zábavné postavy. Víra v ně byla v náboženském křesťanském prostředí povinná. Případná snaha některých lidí o přiblížení se k nim ale znamenala vážný přečin. A připomínání případných mimokřesťanských – „pohanských“ idolů, z křesťanského pohledu jednoznačně démonů, bylo přímo zakázané a stíhané. Přílišná znalost člověka o takovýchto zjevech mohla „právem“ zajímat inkvizici.

Detail mapy se zobrazením Rübenczala.

Od M. Helwiga bylo tedy vlastně nadmíru odvážné, že na mapu Slezska figuru „nečisté síly“, tajemného ducha, v Krkonoších vůbec umístil. Vždyť šlo o mapu chápanou jako oficiální. Obsahuje znak Království českého jako hlavy Koruny české, byla věnována radě nejvýznamnějšího města země Vratislavi, sídlu zemských úřadů, a ozdobena dalšími znaky, včetně sousedícího Království polského. Přesto vedle nejpřednějších ze zmíněných prvků vložil autor temnou bytost. Jediné zdůvodnění svého přístupu mohl mít v tom, že šlo o jev mimořádně významný a široce známý. Což se zdá zřejmě svědčit, že démon, zobrazený v horách, tam „žil“ již po celé generace. Představoval činitele, který na mapě prostě nemohl být přehlédnut a vynechán. Pro připravené obecné povědomí v 16. století tak stačilo existenci tajemného zjevu jen „naťuknout“ nevelkou grafickou upoutávkou. Jsme přece dobří křesťané, nepropagujeme nějaké duchy. Ale víme, co víme.

Mohl Martin Helwig vycházet ze staršího zpodobení horského ducha? Existovalo, měl je k dispozici nebo se o něm dochovalo nějaké povědomí? Nakolik je tvůrce mapy respektoval? Vytvořil figuru sám a využil přitom jen dobových konvenčních prvků?

Otázky nelze zodpovědět jednoznačně. Žádné starší zpodobení horského ducha Krkonoš není známo. Při pominutí „heraldické“ teorie je základem zobrazené figury nejspíš kozel s podivnou hlavou, obdařenou pořádnými parohy desateráka. Jestli dal autor figuře hlavu démona nebo opravdu orlí – supí, případně jelena, jaké má tato postava pracky, zda má na nohou koňská kopyta a její ohon je nečekaně obzvláštní nebo jen účelově výtvarně upraven, to už je věcí názorů pozorovatelů.

Zlý duch nabádá ženu. (dtto.)

Vymýcený zlý duch prchá…

Vyjděme z reálné hypotézy, která se nám z předchozího nabízí, že M. Helwig oživil svou mapu představou v jeho době živou, běžně kolující, o tajemném tvoru existujícím v Krkonoších. Nešlo ovšem o jakéhosi krkonošského Yettiho, nýbrž z dobového hlediska nutně o démona, temnou sílu. Autor mapy také zřejmě co nejvěrněji zachytil tehdy kolující jméno bytosti – Rübenczal. Lze doufat, že do vcelku drobné grafické značky, kterou docela odvážně démona zobrazil, také zahrnul tradovanou představu o něm. Kozel byl ovšem tvor „odjakživa“ spojovaný se vzhledem ďábla. Kopyta a ohon náležely k čertu také. Ďábel – démon býval též častěji zobrazován se zvláštní hlavou, jakoby ptačí, celou přecházející do velkého zahnutého zobanu. Všechny užité prvky také známe jako součásti (Část starého dřevořezu.) vypodobnění jiných bájných bytostí a, asi vyjma kopyt, jako skutečně doložené reálné předměty výbavy šamanů nejrůznějších kultur. Všechny tedy mohou právem náležet mezi prvky přinejmenším starší tradované představy o podobě horského ducha. Pokud snad přesto sdílíme názor, že základem zobrazení je jen dobová představa ďábla, stále z ní vybočují dva prvky: paroží desateráka vyrůstající na démonově hlavě a dlouhá „větev“, kterou drží. Oba je nejspíš lze přednostně považovat za atributy, náležející ke starší tradici. Předmět, který postava z Krkonoš třímá, totiž může spíš než větev představovat některý ze dvou vážně míněných atributů oné doby. Jeden představuje hůl tehdejších poutníků (byla proto spojována také se žebráky). Z jiného pohledu jde o ceremoniální hůl vládce nebo vysokého úředníka, například nejvyššího hofmistra království. Nebo mohlo jít původně dokonce o kopí? Třetí možností zůstává, že to byla prostá dlouhá hůl.

Umístění Rübenczala na horská úbočí pod Sněžku (Risenberg), královnu krkonošských hřebenů, jistě není náhodné. Lze v něm spatřovat podtržení faktu, že nejde o lokální zjev. Mocný duch náleží horstvu v jeho celistvosti, nevyskytuje se izolovaně v nějakém údolí. Teprve podstatně později se jistě objevily snahy spojit bájnou bytost s nějakým konkrétním místem na úbočí horstva, „přivlastnit si ho“.

Jaký měl horský duch Krkonoš původ? Mnozí nepochybují, že „praotcem“ dnešního Krakonoše, nyní převážně dobráckého, ale také pořád přísně spravedlivého, byla bytost z bájesloví. Za peripetií názorového tříbení byl její původ hledán mimo křesťanské náboženské představy, jako odraz víry v nižší postavy tzv. „pohanských“ pantheonů. Hejkalové, lesní žínky, skřítkové, vodníci a další bytosti vytrvale oživovali temné hlubiny lesů, strání, skal a vod i po oficiálním uzákonění křesťanství. Krkonoše ale byly osídleny pozdě. Vznikly tak snahy nalézt souvislosti s bájnými bytostmi jiných evropských regionů.

Poutníci – „turisté“. Dobový reliéf z Padovy

Také se ovšem uvažuje, že horský duch vznikl až v novověku jako mladší pověrečná představa. „Nacházeny“ byly dokonce souvislosti s historickými osobnostmi, zejména pokud je tím bylo možné ponížit. Vůbec se stále více uplatňovala celá řada naprostých literárních fikcí.

Připomínáme si z „genealogie“ dnešního Krakonoše jenom některé činitele, ale snad ty nejvýraznější. Uvedená pojetí umožňovala klást hypoteticky zrod horského ducha Krkonoš do moha časových epoch.

Mezi přední literární fikce, pocházející již z r. 1794, náleží Rybrcol na Krkonošských horách. Aneb: Zaklený a vysvobozený Prync, český pokus o dobový romantický román. Autorství je připisováno Janu Killarovi, sladovníkovi z Náchoda, vydání zajistila Krameriova Česká expedice v Praze. Román byl ve své době relativně úspěšný, vyšel po deseti letech znovu. Dnes odrazuje přílišná složitost děje a množství báchorečných motivů, v romantických románech předpokládaných. Zřejmé jsou mentorské snahy autora čtenářům „vysvětlit“ jak krkonošský duch přišel ke svému jménu a jak se vyvíjel vztah obyvatel hor k němu. Základní idea dějové osnovy románu Rybrcol na Krkonošských horách později vystačila K. J. Erbenovi na pohádku Tři zlaté vlasy Děda Vševěda. Erbenův Jiřík se v románu jmenoval Rudolf, nenavštívil Děda Vševěda, ale krkonošského ducha, u kterého nežila jeho matka, nýbrž zakletá princezna Papilena. Rudolf putoval k vyhlášenému Rybrcolovi pro radu a při cestě dostával žádosti o rady další. V sídle Rybrcolově mu pak Papilena vyprávěla osudy našeho hrdiny. Připomeňme obsah knížky za všechnu ostatní, v lecčem podobnou dobovou literaturu.

Krkonošský dobroděj byl vlastně princ Holdekron, syn pyšné dcery saského hraběte a českého knížete. Když měl pět roků, kněžnu polekal sen, že až dospěje, vezme si za ženu selskou dívku. Čarodějnice Medulina jí poradila, aby nechala syna se služebnictvem na osamělém hradě Krkohradci v Krkonoších, kde chtěla chlapce zaklít do osamělosti. Kněžna si vyžádala, aby syn zůstal vzhledem dítě, na odlišení od jiných se zlatým peřím místo vlasů, rozumem aby dospěl v moudrého člověka, žil pak mezi lidmi a činil jim dobro. Medulina chtěla tajně chlapce a hrad ovládnout, ale kouzla nedokončila a musela utéci. Způsobilo to dvanáct čarodějů, kteří hluboko pod hradem vařili z kořínků a bylinek léky na pomoc trpícím lidem. Dvanáctiletý Holdekron k nim našel cestu a čarodějové jej získali, aby se stal pomocníkem „Krkonošského lidu“, který „velmi nuzný jest“, tamní lidé často přijdou k úrazu nebo onemocní a potřebují pomoci.

Úryvek z originálu 2. vydání českého romantického románu.

Během tří let chlapec získal od čarodějů i z velké hradní knihovny potřebné vědomosti. Vzal pak čarodějnickou hůl a ranec s léky a pomáhal lidem léky, penězi i potravou. Přijímali ho, ale pro vzhled a dětskou řeč se mu za zády posmívali. Když se to dozvěděl, rozhněval se a lidem škodil, takže se ho báli. Neoblíbeným výběrčím daní říkali Uiberzoller a Holdekronovi začali říkat stejně, takže „jej Ybercola, aneb vlastně Rybencála nazývali“. Dobroděje jméno velmi uráželo. Skryl se na svůj hrad, na rok se odmlčel, ale pak znovu vyšel. V horách mu říkali Rybrcol a báli se ho, ale v kraji pod horami za půl roku proslul svou obětavostí. Začali mu tam říkat Zlatohlavec. Překonal také únos jedním šlechticem, který ho chtěl prodat jako hříčku. Zabránil též, aby princezna Papilena podlehla chtíči Medulinina syna a odvedl ji sebou. Když se pak vrátil do Krkonoš, činil dobro a byl již lidem ctěn.

Grafický motiv, zdobící starý román.

Rudolfa na Krkohrádku také chránilo oněch dvanáct čarodějů. Podle jejich pokynů bojoval s čarodějnicí Medulinou, společně ji porazili a napravovali její činy. Oživeno bylo mnoho lidí zakletých do zvířat. Rudolf získal možnost beztrestně vytrhnout Rybrcolovi tři zlatá pírka. Černokněžník navrhl Holdekronovi a Papileně, aby se konečně vzali. Princezna se mezitím zamilovala do mladého rytíře z řad zachráněných ze zakletí, chlapeček se zlatým peřím jí nikdy nepřipadal ten pravý. Svolila však, protože mu kdysi dala slib, a byla svatba. Odcházejícímu Rudolfovi poradil Holdekron jak na zpáteční cestě prospět lidem, kteří mu svěřili svoje těžkosti.

Rybrcol s ženou Papilenou odjeli do království jejích rodičů, kteří na přání Papileny nezvyklého ženicha přijali. Při svatebním obřadu v chrámu se z něj stal krásný princ. Byl pak korunován na tamního vládce. Za jeho pomoci se také Rudolf oženil a stal králem tam, odkud přišel. Poté měli oba panovníci mezi sebou vždy vynikající vztahy.

Jsme na konci děje, zde ještě hodně zjednodušeného. Prozrazuje, kam až se mohla osobnost bájné horské bytosti proměňovat v mladší epoše historie. Okolnosti, popsané před touto románovou odbočkou, ale reálně naznačují, že bytost měla před rokem vydání mapy z r. 1561 jinou podobu a úlohu. A to pravděpodobně po dlouhou dobu, po celá staletí.

Vědě se nezdálo, že by démon z Krkonoš v nejstarším období své existence, některými vytrvale předpokládané, mohl patřit našim slovanským předkům. Nebyl ale zřejmě dostatečně zvažován okruh starých Slovanů, kteří žili v sousedství Krkonoš v Poodří a podíleli se na vzniku českého i polského středověkého národa. Nižší polohy Poodří v sousedství Krkonoš, z pozdějšího pohledu Dolního Slezska, byly odpradávna obývány různými etniky. Od 5. – 6. století našeho letopočtu se území stalo výlučným domovem slovanských Dědošanů, Bobřanů a Třebovanů. Přímé kontakty mezi nimi a předky Čechů umožňovaly, třeba obtížně, průniky mezi horskými hřbety, zejména u pozdějších měst Trutnova a vzdálenějšího Náchoda. Kladsko bylo vůbec propojeno s obyvateli východních Čech, Charváty, Charvátci. Hledána je jejich souvislost s tzv. Bílými Charváty za pásmem hor. Slované z Poodří v sousedství Krkonoš náleželi k Velké Moravě, ovládal je polský Boleslav Chrabrý, spolu s pronikajícím křesťanstvím jim vládli čeští a polští panovníci a místní knížata.

Slované raných dob nepřejímali svoje bohy od předchozích obyvatel nebo sousedů. Pohostinnost Slovanů k hostům byla vyhlášená stejně, jako jejich odpor proti všemu vnucovanému od jiných. Prameny svědčí, že se Polabští Slované a jistě i další, s nimi sousedící, urputně bránili křesťanství. Hlavní domácí bohové jim byli výrazem identity jejich uskupení, jejich záštitou v boji, ochrannými génii. Dobové a době blízké písemnosti nejsou ani podrobné, ani slovanskému pohanství vstřícné. Dřívější tolerance, s níž autoři antické Římské říše dokázali zachytit pohanství keltské a germánské, křesťanským autorům zcela chybí. Sporé tendenční zprávy pouze prozrazují, že hlavní božstva Slovanů zpravidla představovala vládce blesku a hromu nebo ochránce úrody, měla tedy ovlivňovat klima. Spojována jsou s různými tvary jmen Svarog – Svarožič, Radogost, Svantovit, Triglav a (na východě Evropy) Perun.

Jeden z předkřesťanských idolů z území Slezska s ležatým křížem. Ležatý kříž je doložen i z českých nalezišť. (Reprofoto.)

Pooderští Slované od časů, kdy do svých sídel přišli, zůstali nekřesťany nejméně po půl tisíciletí. Podle dnes již neověřitelného údaje ze 16. století prý na západě v okolí Míšně, v prostředí Milčanů, stály dokonce ještě roku 1526 tříhlavé kamenné idoly. Na východě existují doklady o kultovním místě na vrchu Slezu u města Sobotky. Bývají spojovány se slovanskými Slezany. Obyvatelstvo z území nazývaného později Dolní Slezsko, zejména za levým břehem Odry, jistě pozorně vnímalo mimořádně působivý dojem z Krkonoš s jejich vrcholy, srázy a strmostí, umocněný patrným vlivem tohoto horstva na klima. Krkonoše tvoří dva souběžné horské hřebeny, Hraniční hřbet a Český hřbet. Vyznačují se rozdílnou geologickou stavbou a členěním terénu. Z vnitřního Českého hřbetu vystupují ostré hřebeny a strmé kopce, ale vybíhají z něj i dlouhé a rozlehlé rozsochy. Přes svou mohutnost tak vyrůstají Krkonoše z české krajiny „přirozeněji“, přičemž většina nejvyšších vrcholů se nachází až v severním žulovém Hraničním hřbetu. Do nížiny v povodí řeky Odry spadá severní hřbet vlivem geologických proměn v minulosti podstatně strměji. Někde jde přímo o rozsáhlé skalní srázy. Na dohled z nižších poloh v dnešním polském Slezsku, které byly v popisované době Slovany osídleny, se tak Krkonoše tyčí do výše jako nepřekonatelné hrozivé hradby.

Sněžné jámy. Pohled k severu do vnitrozemí. (Foto autor)

V předkřesťanských náboženstvích vedly k vytváření představ o mocných silách a bozích především mohutné jevy. Ne nadarmo stál v tolika mytologických soustavách na čele tamních parnasů bůh blesku a hromu, vládce klimatu, a v příhodném prostředí byl v popředí bůh moře. Severní úbočí Krkonoš byla nejpříhodnější pro vznik představ o přítomnosti takových sil, významného boha regionu. Pracovní hypotéza tedy zní, že Dědošané, Bobřané nebo i další Slované, obývající nedaleké nižší polohy, učinili Krkonoše domovem svého boha. Mohl se na hradbě hor přímo zrodit, stejně jako se tam mohl „přestěhovat“ ze svého předchozího sídla. Zvěst o něm se šířila dál na obydlených územích po obou stranách dosud neosídleného horstva. Snad si představovali, že je obřího vzrůstu, jak by mohly nasvědčovat pozdější místní názvy i některé báje. Nejspíš jej takto vnímali, když se za hradbou hor vyvalila těžká mračna nebo se od skalnatých srázů odrážela bouře z nížiny.

Nazývali zřejmě svého boha tak, že v pozdějším německém přepise z roku 1561, dost možná již zkomoleném, znělo Rübenczal. V tajemném slovu se možná přes filtr historického vývoje dochoval, vedle Svaroga – Svarožiče, Radegasta, Triglava a jiných, základ dalšího jména slovanského boha. V poslední části zní i v německém zápisu měkce. Mělo snad původně v přední části nějakou souvislost třeba se slovem rọbъ = rab nebo s jiným pojmem ze slovanské slovní zásoby? Německy hovořící obyvatelstvo si jméno brzy zjednodušilo na Rübezahl a dávalo je pak do souvislosti s počítáním řepy. Mimochodem, vzniklo české Rýbrcoul opravdu až z této německé předlohy? Nebo spíš navazovalo na neznámý pratvar, předcházející slovu Rübenczal? V každém případě neumíme dnes nejstarší zapsanou podobu ani pozdější úpravy jména „démona z Krkonoš“ jednoznačně přeložit a vyložit v žádném jazyce. Nelze ani vyloučit, že ve výkladu jména spojeném s počítáním řepy sklouzla již proměna slova do polohy záměrně snižující původní nekřesťanský idol a jeho vyznavače.

V bezprostředně navazujících Čechách brzy došlo k upevnění vlastní státnosti, založené mj. na přijetí křesťanství. Slované v Dolním Slezsku nejspíš bránili svoje pohanství jako atribut vlastní svébytnosti o něco déle. Podobně, jako tomu bylo u jejich polabských sousedů. Reliéf krajiny, otevřenost Poodří k západu, ale vedl k postupnému převrstvení domácího obyvatelstva německy mluvícími novousedlíky, zprvu zejména ve městech. Ve venkovských obcích však slovanští Slezané ještě několik století představovali svébytného činitele. Kdysi mocný bůh z Krkonoš ovšem přestal hrát zásadní roli. Zůstal ale znám všemu obyvatelstvu, starému i novému, v krajích, které s horami sousedily. Zřejmě nikdy zcela nevymizel z povědomí. Jen se za daných okolností zmenšil, nebyl již v nížinách uctíván. Na dlouhý čas se prostě skryl na „svoje“ hory, dosud vlastně liduprázdné. Jednou z nepřehlédnutelných připomínek jeho existence zůstaly klimatické zvraty, kterých Krkonoše nabízejí nepřeberně.

Po větším zpřístupnění Krkonoš, kdy lidé stále častěji pronikali do démonova hájemství, se duch hor opět přestal skrývat. Vždyť už ani nebylo kam. Stal se z něj chvilkový partner pocestných, bylinkářů, hledačů cenností hor a prvních stálých obyvatel. Lidé stále častěji tvrdili, že se s ním setkali. Někdy si ho prostě spojili s různými neznámými osobami, s nimiž se na horách setkali. Někteří si setkání po návratu vymýšleli, prý zejména bylinkáři, léčitelé. Okolí totiž ochotně vnímalo Rýbrcoula – Krakonoše jako ochránce a nejvyššího znalce horských hřebenů, úbočí a dolů, jejich fauny i – flóry. Krkonoše střežil dávno dřív než dnešní pracovníci národního parku a podle dobových představ horstvu skutečně vládl. Začal postupně dostávat tu podobu, jakou známe dnes. Nadále ale zůstal neúplatným soudcem lidí, ochráncem a obráncem těch poctivých.

Věhlas horského ducha v nové podobě se šířil nejenom v samotných Krkonoších, ale na všech stranách také do podhoří, do měst a obcí, které tam vyrostly. Vydatně se na tom podílela i vzrůstající literatura, přispěla éra romantizmu. Ten nyní, v epoše nadvlády techniky a prohlubující se globalizace, znovu sílí. Z bývalého boha z hor, později horského démona, je dnes daleko široko známý milý a spravedlivý Krakonoš. V uspěchaném životě současnosti si s ním nikdo moc neláme hlavu, všichni ale tradici o něm v nyní popularizované podobě berou jako běžný fakt. Nadšenci shromažďují různé nuance jeho podoby, třeba Antonín Tichý ve Svobodě nad Úpou. Trutnov má i takovouto plastiku, nyní na „jeho“ náměstí. Vznikaly také jiné podoby. Malíř a grafik Karel Němec z Nového Města na Moravě na Českomoravské vrchovině vytvořil v řadě dřevořezů bájných tvorů Krakonoše jako obra, děsícího pocestné.

Nejstarší podoba horského ducha, jak ji v roce 1561 zaznamenal pedagog a kartograf Martin Helwig, se mezitím téměř vytratila z obecné paměti. Dokonce v samotných Krkonoších a v jejich sousedství se uplatňovala jen sporadicky. Nikdy ale nevymizela úplně a odráží ji také různá loga. Jaroslav Rejman, který za onu nejstarší dochovanou podobu bojuje, patří také mezi ty, kdo v legendárním strážci a vládci Krkonoš vidí pohanského boha. Nevíme ale, jakou přesně mu přisoudil vizi genese. Prvotní iniciátor dění v Trutnově byl tam z něho jaksi vytracen. Zaslouží za svoje snahy a náměty úctu, ocenění. Kolik asi vložil do svého úsilí… všeho? Nyní setrvává na obhajobě prý jediného správného vzhledu Rýbrcoula. Doufejme, že jím propagované kamenné připomínky nejstaršího záznamu, jako je ta u horské chaty Portášky, právem najdou další umístění. Dnes ovšem nikdo neví, jestli byl horský duch původně, ještě jako předpokládaný mocný bůh našich slovanských příbuzných a nejspíš i předků, zpodobován přesně tak, jak dochovala jeho vzhled mapa ze 16. století.

Sochařka Paulina Skavova možná tak trochu hledala cestu k vhodnému vyjádření trojrozměrnosti skulptury, když vložila na postavu „vrstevnice“. Zvolené pojetí samozřejmě brání. Kumštýř chce, ba musí uplatnit svou invenci. Pohlédněme jen na různé české mince a medaile s dvouocasým korunovaným lvem. Každý je „stejný“ a přitom v pojetí celku i detailů jiný. P. Skavova přitom neusilovala vytvořit staro – novou modlu ochránce a vládce Krkonoš. Učinila z něj prostě symbol nejvyššího českého horstva. Kdo ale ví? Mohla se přiblížit původnímu neznámému vzhledu předkřesťanského idolu intuitivně dokonce víc, než se odvážil tvůrce symbolu Rübenczala na staré mapě. Vždyť bůh mohl být kdysi zpodobován třeba z hrubých dřevěných desek. Nová, nadlidsky velká majestátní trutnovská socha symbolu Krkonoš pozornost plným právem připoutá. Samozřejmě, chtě nechtě uvolňuje i pouta fantazie při představě dávných pohanských božstev. Nic proti tomu. Jen ať nám ty vznosné Krkonoše dobře chrání!

Předchozí řádky nesoudí rozdělené tvůrce a organizátory, ani nestačily plně eliminovat četné existující hypotézy a teorie o „pravěku“ Rýbrcoula – Krakonoše. Předkládají však určitý, konkrétní a opodstatněný pohled na něj. Bylo by jistě příjemné psát tenhle text ve všech částech s jednoznačnou určitostí. Zatím je však nutné předpokládat zpětně otazník za výchozím nadpisem celé stati a dát tyto řádky v plen všem, kdo o to budou usilovat. Ale s přesvědčením, že se Traktát o bohu Krakonošovi stane součástí dalšího bádání a podnětem, který obstojí.

Výběr z (četné) literatury a zdroje ikonografie:

• Bagár – Lukáš – Stanovský: Kratochvilné čtení ze starodávných kronik a historií. Praha 1969.
• Helwigova mapa Slezska z roku 1561, vydání z roku 1655.
• Jażdżewski, Konrad: Pradzieje Europy środkowej. Wroclaw 1981. ISBN: 83-04-00114-4.
• Jech, Jaromír: Krakonoš. Vyprávění o vládci Krkonošských hor od nejstarších časů po dnešek. PLOT 2008. ISBN: 978-80-86523-91-0
• Killar, Jan(?):Rybrcol na Krkonošských horách. Aneb: Zaklený a vysvobozený Prync. 2. vyd. Praha 1804.
• Kopecký, František: Základní všeslovanská slovní zásoba. Praha 1981.
• Krátký, Radovan: Tajuplnosti, mámidla a kejkle. Praha 1964.
• Maleczyńska, Ewa: Życie codzienne Śląska w dobie odrozenia. Warszawa 1973.
• Musil, F. a kol.: Dějiny východních Čech v pravěku a středověku (do r. 1526). Edit. O. Felcman. Praha 2009. ISBN 978-80-7422-003-6 
• Romantické povídky z českého obrození. Edit. Mil. Novotný. Praha 1947.
• Szkice z dziejów Śląska. Edit. Ewa Maleczyńska, 2. wyd. Warszawa 1955.
• Turnerová, Alice, K.: Historie pekla. Brno 1995. ISBN: 80-85617-61-7.
• Váňa, Zdeněk: Svět slovanských bohů a démonů. Praha 1990. ISBN 80-7038-187-6.

Reprodukce z archivu autora.
Fotografie: Jiří Bartoň.

Jiří Bartoň
TRAKTÁT O BOHU KRAKONOŠOVI
private edition
Tisk: Reklamní agentura David Centrum, s.r.o.
Praha 2013

Print Friendly