Strom pohanských náboženství

Filip Airis Kubín

Náš strom pohanských cest je velice rozmanitý. Jeho větve se táhnou do všech stran, rozvětvují se na menší větvičky a různě se vzájemně proplétají a ovlivňují. Jedni mají společný první příběh, jiné zase spojuje podobná filosofie, ke které si ale každá cesta došla sama svou praxí a studiem. Proto jsou si některé pohanské cesty vzájemně velice blízké a mezi jinými naopak převažují protiklady. Díky tomu si k sobě jedny větve hledají cestu jen stěží, jiné spolu praktikují, spolupracují a přátelí se bez problémů. Jak to celé uchopit? Spojuje nás tedy vůbec něco?

Náš pohanský strom leží v lese lidských filosofií a úhlů pohledu na svět. Je obklopen stromy jiných cest, jako jsou například strom magických cest, strom křesťanství, novodobé psychologie, New Age, fantasy, ateismu, politických filosofií a dalších. Všechny tyto stromy se snaží dorůst co nejvýše, do všech stran a obsadit tak co nejvíce místa na životadárném slunci existence. Samozřejmě se i navzájem ovlivňují a proplétají některé své větve. Proto může člověk i v pohanství najít roztodivné cesty, u kterých už nejde jednoduše poznat, jestli jsou to vůbec ještě větve pohanské. Pohanství se proplétá například se stromy fantasy, New Agepolitických hnutí a mnoho dalších, které na některých místech nacházejí s pohanstvím společné styčné plochy. Zároveň je tu strom křesťanství nebo celkově abrahámovských náboženství, který se rozrostl svým uměním do všech možných směrů a obsadil většinu prostoru pro život jiných filosofií na dlouhou dobu. Proto stále velmi ovlivňuje i náš pohanský strom.[1]

Každá větev má na stromě své místo

pohanský strom 2

Snažil jsem se obrázek stromu a umístění tradic uzpůsobit podle jejich historie v novopohanském období[2] a podle některých základních filosofických provázaností, ale samozřejmě není dokonalý, větve se různě prolínají a byl by potřeba spíše 3D model, takže je co vylepšovat.

Jak vidíte, náš společný strom má mnoho větví: germánský polyteismus, severské Ásatrú, slovanské rodnověří, helénské pohanství, wiccu, čarodějnictví, druidství, baltskou Romuvu. Do toho každá se rozvětvuje do různých dalších odnoží a skupin. Některé kladou větší důraz na historickou rekonstrukci, zatímco pro jiné je důležitá funkčnost a flexibilita 21. století. Všichni přitom nahlížejí ze svých úhlů pohledu na věrohodnost, autentičnost (vycházení z nitra člověka) a uchopení historických kořenů. Nalevo jsem umístil cesty, které mají ve svých základech i práci s magií a zasvěcení do ní. Napravo zase cesty, které nemají práci s magií jako potřebnou součást víry a jsou na ní nezávislé. To jsou častěji cesty takzvaně více etnické, které jsou postaveny na kulturní příslušnosti k určitému etniku či skupině.

Wiccu, druidství a jejich odnože jsem dal nalevo, kde se setkávají a proplétají se stromem magických cest. Druidství a wicca jsou jím ovlivněny (či obohaceny), a proto je právě magická a rituální praxe na jejich cestě velice důležitá. Obě jsou to také primárně cesty zasvěcení (ať už individuálního či skupinového) s důrazem na vnitřní seberozvoj, studium, vědění, hlubší praxi jak duchovní, tak magickou i sociální a s různými individuálními přechodovými rituály. Jsou to cesty kněze/kněžky, kde se člověk stává vlastním či skupinovým knězem/kněžkou, druidem/druisadou. Což je samozřejmě protipól proti třeba jiným pohanským cestám na pravé straně stromu, kde není potřeba jakákoliv hlubší magická praxe nebo vůbec víra v magii, ale zase se dává důraz na jiné věci, jako jsou sounáležitost se skupinou a aktivní účast na společných komunitních aktivitách.

Zároveň ale wicca je dál od středu a více se prolíná s větvemi stromu magických cest, protože i podle vyjádření jejich praktikujících je Wicca cestou napůl pohanskou a napůl magickou. Wicca se rozvětvuje na základní dva směry: tradiční Wiccu a eklektickou wiccu. Tradiční Wicca je původní iniciační tradice a svého druhu mysterijní škola založená ve Velké Británii 50.let 20.století Geraldem Gardnerem a dále rozvíjená jeho následovníky. Eklektická wicca je souhrn současných čarodějnických náboženských tradic, například Dianická wicca, vzniklých bez přímé iniciační návaznosti na tradiční Wiccu a vyznávající své vlastní pojetí. Větve čarodějnictví a plně eklektického nespecifikovaného pohanství jsem tedy dal vedle, protože jsou dnes Wiccou přímo ovlivněné.

oltar_podzimni_rovnodennostDruidství se rozděluje na dvě základní větve. Jedna je více ovlivněného magickým stromem, což jsou takzvané druidské řády, ve kterých se tolik neřeší základní víra člena, ale jeho vnitřní síla projít výcvikem. Druhá větev je plně spojené s keltskou polyteistickou vírou, kde je povinností, aby člen byl nejdříve plně věřící keltský pohan. Díky výcviku v těchto druhých druidských organizacích se z něj stává duchovní průvodce keltským polyteismem takzvaným druidem/drusadou. Keltský polyteismus, ze kterého druidství vzniklo, se ještě rozděluje na kontinentální a ostrovní a to podle primárně uctívaných bohů.

Na střed jsem dal Ásatrú a to z toho důvodu, že i jeho vyznavači mají jako součást víry magii, ale zároveň část jeho podskupin kladou důraz na minimálně evropskou etnickou příslušnost člena. Také se některé části Ásatrú seskupují do užších “kmenových” uskupení. Magie v Ásatrú je spojená s Odinovu magickou mocí (byl i mágem), ale hlavně s magickými runami, které Odin lidem přinesl. Každý Ásatrú bojovník má na sobě (nejlépe vytetované) své silové runy a věří v jejich ochrannou a průvodcovskou moc. Ásatrú se dále rozděluje na různé podvětve přímého uctívání Ásů nebo Vánů (Vanatrú), nebo přímo protipolní Rökkr, který uctívá obry a jiné nepřátele Ásů. Tyto všechny se pak rozdělují ještě na skupiny orientované více na magii, kmenové skupiny nebo otevřené církve.

Vedle Ásatrú už více napravo je poté kontinentální germánská tradice a to z důvodu primární nepotřeby magické víry pro jejich praxi. Za to má jejich praktikující často více povinností ke svému kmeni/skupině a etnické příslušnosti. Zároveň jsem tam dal i cestu Vlčího kultu, který z nich primární symboly čerpá ikdyž už je svou vlastní individuální cestou.

„Ukrainian Rodnovers worshipping Perun in Ternopil Oblast, Ukraine“ od Boryslav Javir – Made and uploaded by Boryslav Javir.. Licencováno pod GFDL via Wikimedia Commons - https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Ukrainian_Rodnovers_worshipping_Perun_in_Ternopil_Oblast,_Ukraine.png#/media/File:Ukrainian_Rodnovers_worshipping_Perun_in_Ternopil_Oblast,_Ukraine.png

Zdroj wiki:„Ukrainian Rodnovers worshipping Perun in Ternopil Oblast, Ukraine“ od Boryslav Javir

Úplně napravo je slovanské rodnověří a to z několika důvodů: Nejdříve z důvodu, že jsem nemohl z jasných důvodů oddělit kontinentální germánský polyteismus a Ásatrú. Druhý důvod je právě úloha etnické příslušnosti a převažující absence potřeby víry v magii v pohanské praxi. Požehnání přináší bohové, ne magické symboly, magická praxe či magická síla praktikujícího. Pokud třeba praktikující slovanský pohan (rodnověrec) nechce být žrecem, strigou[3], nebo mít jiný duchovní či magický status, tak mu stačí mít základní povědomí o svých Bozích, přečíst si několik knih, plně věřit v Bohy a slavit posvátné slovanské svátky. V rozvinuté praxi ještě musí ctít a chránit svou rodinu, chovat úctu k předkům, chodit na společné rodnověrské akce nebo na akce své skupiny a vzájemně si se svými souvěrci být životní oporou, což je ale už určitá nadstavba. Nepotřebuje tedy ke své cestě žádný magicko-psychologicko-zasvěcovací několikaletý výcvik. V tomto je podobná i baltská Romuva nebo helénský či římský polyteismus, které si vystačí se základními přechodovými rituály.

Na závěr této části bych rád ještě dodal, že v každé větvi pohanských věr se větve rozdělují a jdou individuálně ještě jedněmi směry a to nahoru a dolu. Směrem k více povinné historické přesnosti, která hraničí až s plně nenáboženskou historickou rekonstrukcí, která si na pohanství jen hraje o víkendu v dobových kostýmech, a směrem propojení pohanské víry s 21. století, ve kterém nyní žijeme, kde se neřeší historická přesnost tradice či historické oblečení, ale více se dává důraz na emoční nebo individuální zkušenost daného praktikujícího. Zde jsou dva ukázkové hraniční příklady:

  1. Historický rekonstrukcionalista by měl problém ulít bohům, pokud by to nebylo z rohu či tradiční hliněné číše, zatímco pohan ulije svým bohům klidně i z plastového kelímku, pokud nemá nic jiného u sebe, protože pro něj je důležitý právě akt uctění bohů a ne historická přesnost. Historický rekonstrukcionalista zároveň svým bohům obětuje pivo, víno, obilí, mléko,… zatímco pohan 21.století obětuje to, co má rád, má to pro něj cenu a má k tomu emoční vztah… například klidně čokoládu nebo báseň.
  2. Historický rekonstrukcionalisté by do svého kmene nepustili člověka jiné barvy pleti, protože na daném území nemohl v historii být, zatímco například islandská Ásatrú církev Ásatrúarfélagið, kterou můžete znát díky stavbě jejich prvního chrámu a která je plně spojená s vědomostmi 21. století, vítá každého a nezáleží jí na barvě pleti, sexualitě či místě narození. V jednom problémovém období byla i na obranu této filosofie vytvořena podpora od všech možných pohanských skupin, klanů a individuálních pohanů.

Bouře života vše ozkouší

Jak vidíte, větví pohanského stromu je v jejich různosti opravdu hodně. To je dobře. Protože kdyby jich měl jen pár a vedly jen jedním směrem, tak by je kdejaká silnější bouře života mohla zničit nebo zlomit celý strom. Proto je hlavní silou našeho pohanství právě rozmanitost, flexibilita, individuální síla a není zase tolik důležité, jestli se na nějakých věcech shodneme či ne, pokud nejde o opravdu extrémní a krajní témata. Každá větev vede jinudy, na jinou světovou stranu, takže má i jiný úhel pohledu na praxi a hodnoty.

Bouře života jsou zároveň skvělou zkouškou výdrže našeho stromu. Když jedna přijde, zatřese stromem, pár či více slabých větví opadá, ale strom zůstane a rozvíjí se v těch silnějších. Proto není tak smutné, když se nějaká skupina či organizace rozpadne, jako spíše je radostné, že se některé drží a neustále se rozvíjí. Je skvělé vědomí, že když naše skupina oslavuje na louce slavnosti ohňů[4], tak i jinde v České republice hoří ohně v posvátných hájích. Je skvělé vědět, že pokud by z nějakého důvodu naše pohanská větev nevydržela situace života, tak jsou tu další pohané, kteří se drží tradic, slaví naše svátky, vítají o zimním slunovratu nové slunce a vzdávají hold předkům, krajině a bohům.

Společný kmen a kořeny

Co všechny naše pohanské cesty spojuje a podle čeho i člověk pozná, jestli daná cesta je cestou pohanskou nebo cestou nějaké jiné filosofie jen do pohanství zabarvené, je místo, odkud všechny naše větve začínají, rozvíjejí se a čerpají svou sílu – tedy náš společný kmen a kořeny. Tento společný kmen občas někteří pohané relativizují nebo rovnou říkají, že neexistuje. Já mám opačný názor. To, co nás všechny spojuje, je například

  • root-276636_1280úcta k zemřelým předkům
  • vnímání bytostí okolní krajiny (duchů lesů, hor a strání)
  • úcta k rodné krajině (k dědictví našich předků)
  • uctívání polyteistických či duoteistických bohů
  • vznik z indoevropské kultury
  • přechodové rituály
  • oslava cyklů přírody
  • vnímání minulosti jako místa opory, poučení a inspirace
  • ale hlavně to, že se prostě k pohanskému stromu a jeho odkazu všichni dobrovolně a plně hlásíme.

Základem celého kmene jsou pak společné pohanské kořeny, ze kterých bereme všichni sílu a oporu, což jsou naši drazí předkové, bohové, duchové krajiny a důraz na lokalitu, ve které žijeme. Když si tento základ pohanské cesty uvědomí a přijmou důvěru, že ho i ostatní z druhé strany stromu plně cítí, přijímají a jsou s ním spojené, tak i když každá větev jde jiným směrem, má jinačí hodnoty a záměry, toto je společný základ, kterému lze důvěřovat a od kterého je možné rozvíjet spolupráci. Pokud si totiž pohanské cesty budou občas pomáhat, přátelit se a vzájemně posilovat tento náš společný pohanský kmen třeba pořádáním různých vzájemných akcí, být si vzájemnou podporou v krizových situacích nebo třeba rozvojem našich společných posvátných míst, může náš strom růst silněji a lépe bude moci vzdorovat bouřím života. Větví máme dost, teď ještě je více propojit s kmenem (generačně, institucionálně, v rámci jednotlivých cest).

Náš společný kmen je skvělou oporou ještě z jednoho důvodu. Pokud se některý pohan nebo pohanská cesta na své cestě ztratí nebo nebude vědět, jak se rozvíjet dál, stačí se navrátit zpátky k pohanskému kmenu (našemu základu), jeho kořenům a základní praxi v něm. Vrátit se ke zdroji naší síly, inspirace, životní opory a promluvit si se svými předky, přírodnímy duchy, bohy a krajinou.

Náš drahý pohanský strom je jako starý dub, který povstává ze svého pařezu a popela, do kterého ho uvrhla historie. Dlouho žil v temnotě země, schovával sílu ve svých kořenech (v lidských tradicích, v lesích, horách, myslích a srdcích) a čekal vytrvale na první opětovný dotek slunce, aby mohl znovu růst. Ve 20. století povstalo pohanství ze svého popela. Všude po Evropě, Severní Americe a v Rusku se začaly nezávisle na sobě objevovat pohanské polyteistické myšlenky, z myšlenek první plně věřící polyteističtí pohané a z nich první pohanské skupiny, které chtěly své místo v přítomnosti. Teď je náš strom už silnější, má mnohem více větví, ale stále je ještě mnoho bouří, které ho mohou srazit k zemi. To nejhlavnější, co potřebuje od nás, je rozum, držení se vlastních individuálních hodnot a hlavně… důvěra. Důvěra v naše přátele, důvěra ve druhé pohany, důvěra ve druhé pohanské cesty, důvěra v sílu našeho pohanského stromu, ale hlavně důvěra ve svou rodinu, předky, duchy přírody, bohy, bohyně a krajinu.

Poznámky pod čarou

[1] Například u nás stále vrytým dualistickým myšlením. Což je rozdělování světa na dobro/zlo, nebe/peklo, Bůh/Satan, andělé/démoni, černá/bílá, pozitivní/negativní, kladný/záporný. Tohle pohanství ve své víře a kosmologii nezahrnuje. Naše pojetí světa není černobílé, stejně jako louka není černobílá, ale složená z mnoha barev a tvorů, se svými vlastními rozdílnými záměry a náladami. Naši Bohové a Bohyně, přírodní duchové a předkové se často toulají po všech světech okolo nás a různě je ovlivňují v rámci vlastních situačních záměrů, úsudků a archetypů. Dalším příkladem může také být u nás naštěstí pozvolna upadající netolerance k jiným sexuálním, náboženským či filosofickým cestám a celková potřeba “jedné pravdy”, které jsou v naší kultuře zaryté.

[2] Podle dělení pohanské historie na tři základní období. Paleopohanské (prapohanské) období, které definujeme od prvopočátku pohanských věr až do úplné christianizace Evropy (u každé tradice jiné století). Mezopohanské (středopohanské) období, kdy se pohanské myšlenky a pohanství uchovávalo jen v mýtech, lidových tradicích, kritických knihách křesťanských kněží, ale hlavně mezi umělci, básníky, pěvci, sochaři, malíři a jinými tvůrci. Toto období trvalo do začátku druhé poloviny 20. století. Poslední je zatím novopohanské období od začátku druhé poloviny 20. století doteď, kdy se pohanství a evropský polyteismus plně opět vynořily na svět.

[3] Název doložen u Slovanů na Balkáně a v karpatské oblasti (i na Slovensku). Obecně je tento výraz pokládán za přejímku z latinského strix – sova, později i čarodějnice, upír.

[4] Rituálem, tancem, zpěvem, radostí, láskou a hodováním…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *