Samhainová cesta k předkům (vytváření rodokmenu)

Filip Airis Kubín
Na počest jednoho neznámého pohana

Kolo roku v muzeu čarodějnictví a magie

Kolo roku v muzeu čarodějnictví a magie

Jeden z našich největších svátků Samhain je tu. Symbol tmavé poloviny roku, kdy po oslavách sklizní a rovnodennosti nastává to nejtemnější období. Čas, kdy bloudíme tmou v chladných lesích, studujeme v nich své vnitřní já a doma u topení čteme staré příběhy, zatímco je venku sychravo… to potrvá mnoho týdnů až do zrození nového slunce o Zimním slunovratu.

Je to ale i svátek konce a začátku keltského roku, který začíná právě temnotou[1]. Což je výhodou, protože skrze konec, smrt, podzimní ticho a oheň můžeme ukončit velkou část minulého-již nepotřebného a vytvořit si tak místo pro věci nové, které teprve přijdou… a to ikdyž nové věci občas mohou přicházet pomalu. Stejně jako chvíli trvá, než se z hlubin hlíny vydere semínko dubu nebo nové slunce o slunovratu. Naše duše a vědomí totiž nejsou bezedné a je tedy prima v nich občas uklidit. A právě tyto archetypy 

Samhainu (smrt, konec, temnota, oheň…) mohou často pomoci lépe ukončit to, co už k nám nepatří, než následné archetypy lihu a divokých oslav o Silvestru.

Pro tento článek je Samhain ale hlavně slavností smrti a předků, přesným opakem Beltainu- svátku života a zrození na protilehlé straně našeho Kola roku. Je to čas, kdy se navracíme ke své drahé rodině. Svým kořenům, ze kterých jsme vzešli a jejichž geny a příběhy (ať už fyzické či duševní) si neseme v našich žilách. Jak moc do hloubky je znáte?

Krev mé krve, kořeny v hlíně, kosti vlasti.

 

Návštěvy prarodičů

Kdy jste naposledy pobyli se svými rodiči či prarodiči a jen tak pokecali o životě? Jsou teď s někým o Samhainu, nebo jsou osamoceni? Teď myslím pobyli o samotě v soukromém kruhu mimo ty tradiční celorodinné nájezdy za nimi. Doufám, že více než já. Já se totiž o jejich životních příbězích dozvěděl teprve nedávno a to jen díky tomu, že jsem se rozhodl budovat rodokmen. Vlastně jen díky tomu jsem poznal životní příběhy dědů a babiček, jejich radosti, strasti a životní rozhodnutí, které by byly jinak zapomenuty. Také jsem zjišťoval, co si pamatují o svých rodičích a prarodičích. To si zapisoval a díky tomu jsem si všiml i určitých podobných archetypů v něm, které nás všechny spojují.

Když si člověk představí přítomnost jako náš osobní kmen, ve kterém žijeme, a hlavním smyslem mládí je posilování kmenu, růst, budování větví a nového, tak stejně tak je vhodné i poznat své kořeny, protože strom je tak silný a může růst do výšky, jak silné má své kořeny, aby zvládal bouře života, jak se říká. Druhá moudrost, která se mezi pohany říká, je, že se člověk lépe směřuje na své cestě, pokud ví, kde je… a k tomu je vhodné se i ohlédnou, odkud vlastně přichází. Hlavně ale, kdo by měl znát váhu minulosti a starých příběhů jako místa poučení lépe, než my pohané? Začínající znovu a vycházejících z toho mála, co nám zbylo? Jak cenná je dnes zachráněná Edda, dokážeme však zachránit více i ze slovně předávané tradice? Než se vše ztratí v mlhách minulosti?  

Návštěvy hrobů

Další částí Samhainu jsou návštěvy hrobů. Kdy jste naposledy navštívili hroby svých blízkých? Zapálili svíce, přinesli květiny, poklidili a pobyli chvíli u nich v myšlenkách na své příbuzné, jejich příběh, chyby a reflektovali je s příběhem vlastním? Pokud nejsou hroby, je možné si i v tichosti lesa a skal sednout a zapálit svíčku.

Pokud vám zemřel někdo z rodičů, jako mým drahým sousedům, okolo kterých jsem dnes procházel na pohřbu, máte aspoň jeho fotku na malém domácím oltáři? Opravdu to nemusí být nic velkého jako mají lidé v Mexiku o velkých svátcích Dia de Muertos. Klidně stačí malá fotka na skříňce jako v pohádce Vlčí děti: Ame a Juki, která vypráví o hledání vlastního životního příběhu. Právě návštěvy hrobů byly další součást na mé cestě budování rodokmenu. Nikdy jsem totiž na hřbitovy a náhrobky nebyl a Samhainy jsem slavil s předky rituálem v temnotě lesa, přesto osvětlené hřbitovy o Dušičkách a společná nálada všech, kdo u náhrobků sedí a přiťukávají si s blízkými, může být dalším silným krokem pro prohloubení vlastní pohanské cesty.

Poznávání rodokmenu

Budovat rodokmen jsem se rozhodl o jedné Samhainové noci před pár lety na popud náhodně potkaného článku jednoho zahraničního pohana, který již nemohu najít a ztratil se v útrobách internetu. Jako mnohé, co by nemuselo být zapomenuto a přesto se tak stalo, protože i na internetu je vše smrtelné. Stejně jako si staré budovy bez lidského života po čase opět vezme zpět příroda. 

Po tomto rozhodnutí, jsem si řekl, že se rodokmenu budu věnovat vždy hlavně pár týdnů okolo Samhainu, ač díky setkáváním s příbuznými se občas příležitosti objevují i v rámci roku. Díky sestavování jsem zjistil, kdo jsou vlastně mí příbuzní (ať už ti po krvi či duševní) a jaká pouta či příběhy je se mnou pojí. Nechcete se na svůj rodokmen podívat také?

Nejdříve je dobré se rozhodnout, kam si vše zapisovat. Je možné si například namalovat papír ve formě vějíře, motýla či stromu a do něj vše postupně zapisovat. Výborné ukázky a nápady jsou v knize Sestavte si rodokmen od Blanky Lednické, kterou vydala Grada, kde jsou přímo vzory, kam se přímo mohou zapisovat jména a data předků. Další možností je napříkad jednoduchá digitální platforma myheritage.com , která je do určité velikosti zdarma a kde je možné si i stromy tisknout. 

 

Poté nastaly večery s jednotlivými příbuznými u medoviny, kde jsem naslouchal, maloval a ptal se. Je silné poslouchat babičku, jak vypráví, že svého prvního manžela poznala ve vlaku jako vojáka od Svobodovců, když jeli okolo do pohraničí stěhovat Němce. Jak o pár let později zmizel, když se narodil první syn, a ona až po půl roce zjistila, že je zavřený na Mírově za protikomunistickou rétoriku. Také jak jí do domu vběhla STB a vyhrožovala se zbraní v ruce, zatímco kojila. Píši to, protože součástí příběhů našich předků jsou i těžké chvíle, kterým museli ve svém životě čelit a co je vedlo k rozhodnutím, jak po nich jít následně dál. Což může být nápomocné i pro naše vlastní rozhodování dnes.

K tomu jsem si prohlédl rodné listy příbuzných, kde se píší jak jména, data a místa narození jejich rodičů ale i prarodičů a vše do stromu zapsal i s poznámkami.

Pokud člověk sežene tyto údaje, je to už brána k hluboké historii v knihách na matrikách a farnostech, kde jsou ke jménům a datům narození předků i jména rodičů s jejich daty a místy narození, otevřena. Takto můžete jít po větvích svého rodu až do nejzazších hlubin. Tyto knihy člověk může navštívit, ale velká část již je online v digitálních archivech na www.genealogie.cz od České genealogické a heraldické společnosti. Já například zjistil, že část mého rodu pocházela z Děčínska, Liberecka, někdo ze Slovenska a část zůstávala na Mělnicku, kde se ve stejném domě rodili, žili a umírali po celá dvě staletí. Poslední záznam jsem zatím našel ze svatby roku 1739 na místní faře. Kam asi dojdete vy?

Závěr

Tímto článkem jsem původně chtěl předat inspiraci pro další možné prohloubení Samhainu a vlastního já skrze poznávání svých kořenů a rodokmenu, kterou mi kdysi předal jeden neznámý pohan, kdo ví odkud. Ve světle dnešního pohřbu je ale vlastně o tom, že je prima poznat své příbuzné a jejich příběhy, dokud je čas… a kdy jindy to udělat než na Samhain. Třeba pod záminkou výroby rodokmenu.

Zdroj: amazon.com

Poznámky pod čarou

[1] Galové prohlašují, že všichni pocházejí od otce Dita a tvrdí, že to hlásají i druidové. Z toho důvodu všechny časové údaje jakékoliv délky udávají ne počtem dní, nýbrž počtem nocí. Narozeniny a počáteční dny měsíců i roků určují tak, aby den následoval až po noci, která k němu patří.” – Caesar Gaius Iulius: Zápisky o válce galské

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Přihlaste se k odběru: