Rozhovor s Ginem o čarodějnictví

V následujícím rozhovoru jsem si povídal s Jindrou Prouskem, který je mezi pohany známý také jako Gin. Shodou okolností v současné době zastává funkci členského zástupce ČPS. Nicméně hlavním důvodem našeho rozhovoru je chystaná přednáška dne 24. 10. v Praze v čajovně Šamanka, kde bude přednášet právě on. Jedná se o již páté pokračování cyklu Začínáme s pohanstvím, tentokrát věnované eklektické wicce a čarodějnictví. Gin se této cestě věnuje již velmi dlouho, cca od roku 2004. Se svou ženou již nějaký čas vedou praktikující skupinu právě v Hradci Králové. Pamatuje ty úplné začátky a docela dost už toho se svou skupinou zažil. Pokusil jsem se mu tedy položit několik otázek. Pokud se chcete dozvědět více, přijďte určitě na přednášku.

Ahoj Gine, jak to jde?

Ahoj Kubo. Báječně – prožívám teď zajímavé časy! Odhodlali jsme se doma k významné změně v životě. Mám teď naštěstí  spoustu příležitostí a času na to, abych se zamýšlel a prověřoval vše,  na čem stavím. A zjišťuji, že věci, o které se chci při té změně opřít, jsou pevné a nejspíše to unesou.

To rád slyším. Mimochodem, všiml sis taky, jak posledních pět let po wicce ve veřejném prostoru neštěkl pes?

Ano. Taky mám ten pocit. Občas zavrčí, ale neštěká.

Čím si to vysvětluješ?

Myslím, že je to tím, že wicca byla dlouho jedinou cestou s dostupnou literaturou v češtině a tím, jak se zdejší pohanstvo rozvíjelo a rozrůstalo, přirozeně se diverzifikovalo. Taky v rozvoji pohanství vnímám něco jako vlny – na přelomu tisíciletí to byla wicca, pak druidství, nyní si všímám zvýšeného zájmu o germánské pohanství a taky je zde dost lidí, kteří se z toho či onoho důvodu nechtějí počítat do některého z proudů. Mám pocit, že wicca už tolik nepřitahuje nové lidi a ti “staří” spolu nediskutují na veřejném prostoru.

My teď ale spolu diskutujeme, ne?

A to máš pravdu. Snad jen na internetu to trochu “vymřelo” nebo spíše přesunulo do facebookových skupin, o kterých nemám úplně dobrý přehled, a kde je potřeba často opravdu hodně filtrovat různé naplaveniny.  Je tu stále příležitost pro ty, kteří si chtějí popovídat, nebo i pro ty, kdo se chtějí něco dozvědět. Něco se čas od času objeví v Kolovratu, skvěle pokecat si můžeš v Dobrých společnostech a podobných pohanských setkáních, velice poučná je účast na BMWC, slyšel jsem mnoho dobrého i o Witchcampu, spoustu zajímavých lidí potkáš i na festivalu Lughnasadu, pohanských koncertech… Konec konců právě ten cyklus přednášek o základech pohanství je skvělý prostor pro získávání a výměnu informací. Příští  sobotu právě proběhne ta moje, o eklektické wicce, tak všechny srdečně zvu.

Mimochodem, víš něco o dalších podobných skupinách jako je ta v Hradci?

Ani moc ne. Vím, že je coven v Plzni, Českém Meziříčí a snad i v Olomouci. V Praze je stále pár lidí ze Zebřina původního kruhu, ti se ale nechtějí do veřejného dění zapojovat. Můj mateřský coven se rozpadl a vím jen o dvou lidech, kteří praktikují dále individuálně. A pak znám pár dalších samostatně praktikujících jedinců. Někteří dokonce jezdí k nám, když mají na svátek společenskou náladu a my zrovna nemáme uzavřenou oslavu.

Pamatuješ si taky, jak před deseti lety živelně vznikaly různé wiccanské adresáře? Jednu chvíli to vypadalo na coven v každé druhé vesnici a někteří ti lidé působili dost podivně. Kde jsou všichni? Máš o nich přehled?

Jé – na to si pamatuju. Taky jsem stále v několika těchto adresářích zapsaný. Potkal jsem se přes ně s několika zajímavými lidmi. S některými jsem pak několik let úzce spolupracoval, jiní mne odradili při prvním či druhém setkání. Ale, jak jsem říkal – byla to doba wicca boomu a myslím, že spousta lidí hledala ve wicce něco, čím není. Nebo se jejich přístup ukázal jako málo životaschopný… A kde jsou? No – já se v té době moc na veřejnost nedral a zůstával jsem v ústraní, takže jsem se seznámil jen s několika lidmi ze svého okolí. O dvou vím – jedna slečna se našla v hermetismu, druhá praktikuje samostatně a po společnosti pohanů nebaží, neb ji zcela vytěžují dvě krásné děti. A o ostatních nevím nic.

Kolo roku, Muzeum čarodějnictví, Boscasle v Cornwallu (Velká Británie)

Jak se to vůbec stane, že se člověk rozhodne: Chci dělat eklektickou wiccu a vydat se na vlastní pěst do neznáma. Nebo teda… já nevím, jestli je to zrovna takhle. Co zajímavého bys nám k tomuto momentu řekl?

Já se v pubertě složitě hledal. Neuspokojoval mne materialistický pohled na svět – vždy jsem ve věcech a osobách okolo sebe cítil něco, čemu jsem říkal “božská jiskra”. A na mé otázky mi uspokojivě neodpovědělo žádné z náboženství, která jsem prostudoval (přečetl jsem jejich svaté knihy, hovořil s věřícími i knězi). O pohanství jsem ale nic nevěděl, ani jsem netušil, že to dnes ještě existuje, že jsou to živé a naplňující cesty. Tak jsem na celou věc rezignoval s tím, že žádná oficiální víra se mnou nesouladí, tak holt budu sám sobě církví, knězem i svatým písmem, budu se řídit svým morálním kompasem a svědomím.

A pak jsem se dostal na vejšku a v druháku jsem na koleji potkal bandu lidí, se kterou se mi báječně povídalo. Souhlasil jsem s nimi ve spoustě názorů, sdílel jsem jejich pohled na božství… Byly to s nimi krásná odpoledne a večery. Jen, čas od času, se všichni někam vypařili, přišli druhý den a něco bylo jinak. Přišli mi vždy tak nějak opravdovější, šťastnější, usměvavější a navzájem propojení. Po čase mi dali přečíst Velkou modrou.  To byl pro mne tenkrát nový svět! Dneska už jsem od téhle knihy dost daleko, ale byl to fajn a stravitelnej začátek. O tom, co se v ní psalo, jsme spolu diskutovali a já zjistil, že tohle je ta cesta, která až nápadně rezonuje s tím, v co jsem věřil. Slovo dalo slovo a po nějaké době jsem se přidal k tomuto covenu.

Po studiích jsme se rozprchli všude možně a z časových, vzdálenostních a (proč to nepřiznat) i z osobních důvodů jsme se přestali stýkat. Já se vrátil do Hradce, našel si práci a zůstával bezpečně zamčen v “broom closet”. Přítelkyni jsem občas zmizel  – a jí to docela vyhovovalo. (To proto, že mizela taky. Po půl roce vztahu jsme si ještě neodkryli karty a tak jsem se nedozvěděl, že tajím své wiccanství před wiccankou. Ten příběh by byl na delší povídání.) Po několika osamělých měsících mi začala chybět společnost – tak jsem v okolí začal vyhledávat podobně naladěné lidi a tak nějak přirozeně okolo mne vznikla skupina. Do té po čase přibyla i má tehdejší přítelkyně  (a současná manželka). Ta s sebou přinesla spoustu nových myšlenek a velmi hlubokého porozumění. Bez ní bychom se jen stěží dostali dál.

Skupinka se vyvíjela, lidi přicházeli a odcházeli a já se v ní rozvíjel, učil a rostl. Musím říct, že proměna byla opravdu značná a jsem za ten vývoj rád.

Díky. To bylo opravdu vyčerpávající. A teď to hlavní. Jak se to dělá? Jasně, že se musí hodně číst a existuje pár dobrých knih a hromada špatných. Ale co je tím vodítkem, jak to dát celé dohromady?

Tohle je zapeklitá otázka. Knížky jsou fajn, ale kněžky jsou lepší (smích).  Mně nejvíc pomohlo to, že jsem přišel do skupiny, se kterou jsem to celé mohl zažít, diskutovat a sdílet. Jasně – přečetl jsem snad všechno, co se dalo (a i pár knížek, které se moc číst nedaly), ale nejdál mne dostala praxe ve skupině. A to i poté, co se mi stalo, že jednu spoluvedu. A co bych tedy poradil tomu, kdo by se chtěl vydat touhle cestou? Rozhodně čtěte, a čtěte kriticky. Ne, vše, co se píše i v dobré knížce je pravda tesaná do kamene. Povídejte si s ostatními pohany. Uvažujte o tom, co jste se dozvěděli a konfrontujte to s tím, co už víte, v co věříte. Nebojte se slavit svátky a dělejte rituály. Klidně po svém. Věřte, že když bude rituál upřímný a prožitý, Bohy neurazí, i kdyby byl neohrabaný a začátečnický. Časem se to usadí a najdete si svůj jedinečný způsob. Každý začínal. Je dobré mít nějaké vzory, ale ty se dají dnes bez problémů sehnat. Kdybych to měl shrnout:

Používejte rozum a nedělejte něco, o čem nevíte proč to dělat. Vstupujte do praxe s jasným záměrem a neohýbejte jej v průběhu jen proto, aby vám pasoval na nějakou konstrukci. Nebojte se pro něco rozhodnout. A když se rozhodnete, udělejte to. Dovolte si to prožít. Nemá smysl se držet zpátky, položte se do toho celou duší a užijte si pobyt v kruhu. Nepotřebujete u někoho hledat potvrzení, že “to děláte správně”. Buďte autentičtí. A než se rozhodnete vstoupit do nějaké skupiny, zjistěte, zda si vzájemně vyhovujete. Pakliže tam vstoupíte, není moudré očekávat, že se vám skupina výrazně přizpůsobí. Vy jistou flexibilitu prokažte. Nebude-li vám praxe skupiny vyhovovat, můžete vždy svobodně odejít. A hlavně nebojte se.

Tohle je víceméně i to, co se snažíme říci tou přednáškovou sérií. Myslíš, že se dá ten recept ještě nějak jinak šířit dál? Nebo je to spíš o hledání vlastního přístupu každého člověka?

Myslím si, že se to není otázka “buď a nebo”.  Věřím, že se ten recept dá šířit, zejména výcvikem v zaběhnutém covenu. Ale taky věřím, že je to na osobním hledání a práci každého jednoho z nás.

Co je na vedení eklektického covenu nejtěžší? Vztahy? Nároky na sociální dovednosti? A nebo spíš ty technické věci?

Hele, asi tak: Zajistit, aby se círka půltucet lidí se všemi svými ostatními povinnostmi (pracovními, rodinnými, partnerskými, školními, finančními…) dostali v jeden čas na jedno místo (někteří ze členů k nám dojíždějí skoro 200 km), připravit pro ně program, který je rozvíjí (s ohledem na jejich různý věk, stadium výcviku a nestejné schopnosti a dovednosti) a má všem co předat. Jak zajistit, aby měli všichni kde spát, netrpěli hladem a žízní. Jak udržet vztahy v pohodě, jak se věnovat každému individuálně, ale nikoho neupřednostňovat. Jak se vyrovnat s nenadálými zvraty. Zkrátka – přirovnal bych to k managementu velké rodiny zostřený o to, že občas musíš řešit, jak se postavit k tomu, když mezi lidmi vznikají nebo zanikají partnerské vztahy. To naštěstí ve většině rodin řešit nemusíš.

Vždycky mě fascinovalo, jak obrovská různorodost v náboženském pojetí je mezi lidmi, co znám z tradičních covenů. Od pantheismu přes animismus, duotheismus až k polytheismu. Vím, že se o tom lidi moc často nebaví, ale jak je to třeba u vás? A jak to máš ty? Podělíš se?

Tu různorodost máme asi stejně. A já teď budu mluvit jen za sebe. Nemyslím si, že by si duotheismus a polytheismus nutně odporovaly. Identifikuji se jako duotheista, uctívám Velikou Bohyni a Rohatého Boha. Zároveň rád pracuji s konkrétními božstvy, která ale rozhodně nevnímám “jen” jako odrazy nebo “tváře” těch dvou. Přiznávám jim vlastní individuální osobnost, ale spíše ty dva (nebo jednoho z nich) vidím v odlesku jejich očí.

Vím o tobě, že ses dlouho držel se svým covenem v ústraní? Proč?

Docela mi vyhovovalo nebýt moc “veřejný”. Neměl jsem to vyřešené s rodinou, nechtěl jsem, aby mne mé “čarodějnictví” poškodilo v (tehdejším) zaměstnání na úřadě. Ale úplně mimo jsem taky nebyl, snažil jsem se být v kontaktu s místními, alespoň přes wiccalist atd. Ačkoliv ten byl tou dobou už umírající, jestli ne už mrtvý. A vlastně mne ani nenapadlo, že by v Čechách mohla být nějaká pohanská organizace. Jediné, o čem jsem věděl a kam se postupně odhodlával bylo BMWC, ale vždy mne pohodlnost a pochyby o vlastním přínosu pro tu akci přemohly. A sociální sítě jsem používal víceméně jen v sebeobraně a ani mi nepřišlo, že bych se přes ně mohl spojit i s pohany.

A co tě z toho ústraní nakonec vyvedlo a co se pak změnilo?

Jednou jsme si takhle po nějakém té kruhové akci seděli u čaje a u vína a kamarádka hermetička, která je u nás vítaným a častým hostem, se prohrabovala notebookem. Zeptala se nás, jestli víme o tom pohanském srazu zítra u Knihomola, že ho právě zaznamenala na Facebooku. Tím mne dokonale zaskočila, neb do té doby jsem si myslel, že jsme v Hradci víceméně jediní. Nu, odhodlali jsme se se ženou jíti, převlíkli se za lidi a vyrazili prozkoumat nezmapované území. Strašně jsem nechtěl někomu narušit přátelskou sešlost a bál jsem se, abych nevlezl do “uzavřené společnosti”. Mé obavy však byly zcela liché, banda nás uvítala a za chvíli jsem byl jako ryba ve vodě. Když nám zavřeli hospodu, pozval jsem ty, kteří ještě vydrželi, domů na drink (viz obr.). Zjistil jsem, jaká je to živá a dobrá společnost a rozhodl jsem se se zapojit. Přihlásil jsem se do Čépéesky, přijel na BMWC, převzal pořádání setkání v Hradci a Pardubicích, prostě jsem se zaktivizoval. Nezvládl bych to bez podpory mé lepší polovičky, která se hodně soustředí na to, aby to klapalo v kruhu a já mám možnost se více vyžívat společensky. Vzájemně si opravdu hodně pomáháme.

A jak ti teď připadá české pohanství?

Rostoucí, dospívající, rozvětvující se. Je takové, jací jsou lidé, kteří je tvoří.

Kdybys měl tu možnost ho nějak zázračně změnit. Co by to bylo?

Na nějakou zázračnou změnu nevěřím, ale vidím smysl v trpělivé a soustavné práci, jakou dělají různé pohanské spolky. Setkávání se, výlety, veřejné rituály, koncerty, přednášky a diskuze. Když už jsi mne ale hypoteticky nadal onou zázračnou mocí, asi bych nahradil touhu či potřebu posuzovat a kritizovat ostatní skupiny nebo tradice touhou pracovat na své vlastní a osobním rozvoji. A co určitě udělám, bez ohledu na to, jestli tu moc mám? Připíjím a žehnám všem pohanům a jejich cestám.

Děkuju moc za sdílení myšlenek a budu se moc těšit na přednášku 24. 10. V Praze.

Já děkuju za podnětné otázky. Doufám, že mé odpovědi někomu pomohou a těším se na shledanou na přednášce.

Rozhovor připravil Jakub Achrer.

Print Friendly