Romance o Lovci a Lesní Panně

Jindra Džin Prousek

 

Prochází krajinou sličná Panna,

její krása prostupuje světy.

Kam pohlédne, padne rosa z rána,

kam vstoupí, raší pestré květy.

 

Když vyjde z lesa na mýtinu,

zeleně na slunci září její šat,

všechna zvěř hřeje se v jejím stínu,

ptáci se mohou uzpívat.

Skráň zdobí vínek z lučního kvítí,

bezchybná pleť a jasná líc,

v radostném úsměvu se bílé zuby třpytí,

krása, co dech ti bere z plic.

 

Zář očí si s hvězdným třpytem nezadá.

Vodopád kaštanových vlasů

přelévá se jí přes záda

až dotýká se pasu.

 

Ten pas je štíhlý, oblý bok

a čilé nohy rostou z něj,

neklidem chválí mladý rok,

všecko zvou v tanec, kvas a rej.

 

Po dni, kdy dává kvést, růst a žít,

než večer oblékne lovecký svůj šat,

dopřeje si odpočinek a klid.

Do tůně jde se vykoupat.

 

Misky vah srovnaly noc a den,

mladý Bůh Pannu loví.

Či snad jí má být uloven?

To dosud nikdo neví.

 

Slunce se svezlo po obloze,

vypřahá ohnivé hřebce.

Po perném dni na zlatém voze,

spát se mu ještě nechce.

 

Pod pláštěm skryje svůj zářivý jas.

Řádu se světa vzepře,

divokých užije nočních krás,

jelena skolí či vepře.

 

V rozpuku síly, jarý Pán

ve stínu lesa zmizí.

Mladickým ohněm puzen, štván,

zábavu hledá ryzí.

 

Ve hbité paži kopí třímá,

když mezi stromy běží,

široký hrudník a záda přímá,

nohy bystré a svěží.

 

Tělo má pevné, jeho svaly

poctivě kalí každodenní dřina,

tvář má však něžnou, oči nezahálí

a v jeho čele moudrost dřímá.

 

Misky vah srovnaly noc a den,

mladý Bůh Pannu loví.

Či snad jí má být uloven?

To dosud nikdo neví.

 

Uprostřed hvozdu, v průzračné tůni

nádherná Panna koupe se,

vodou se myje i světlem Luny

jež rozlévá se po lese.

 

Kapky vody na bílé pleti

lámou měsíční ten svit,

že slovy nelze obsáhnouti,

jak umí srdce potěšit.

 

Srdce i zraky lovce noci,

co houštinou se plíží.

Už ho má láska ve své moci,

dnes kopím zvěři neublíží.

 

Stojí, jak bleskem zasažen,

ve stínech skrytý za dubem.

Pohledem hltá nejskvostnější z žen,

s níž sveden je dnes Osudem.

 

Závidí každé kapce vody,

co stéká krásce po těle

a síla, která svádí rody,

probouzí se v něm nesměle.

 

Trochu se stydí, tím víc však touží

opustit bezpečí úkrytu.

Vždyť noci už se neprodlouží,

zapřahat musí k úsvitu.

 

Napřímil hlavu a vypjal hruď,

přinutil ztuhlé nohy jít.

Jen ho teď, dívko, neodbuď!

Chce ti vyjevit svůj cit.

 

Misky vah srovnaly noc a den,

mladý Bůh Pannu loví.

Či snad jí má být uloven?

To dosud nikdo neví.

 

Panně však kapky zpívaly,

do uší šeptal šumný les,

před drahnou dobou z povzdálí,

nezvaný host, že do houštin kles!

 

Zatím se jen více vystavila jasu

zrcadla Luny a tajnosnubných hvězd.

Na odiv staví svou mladistvou krásu,

jak by ho schválně chtěla svést.

 

Rozmýšlí, půl vážně, půl rozmařile,

o tom, kdo věří, že je skryt.

Jak draho mu přijde ta kratochvíle,

k čemu jen má ho odsoudit?

 

Zda poštvat na něj zlého štíra,

či v jelena ho proměnit,

že drze na ni z houštin zírá,

když halí ji jen Luny svit.

 

Když v tom se mladík napřímil,

v zelených očích mu oheň plane.

Kráčí k ní hrdě, plný sil,

v hrudi však srdce rozklepané.

 

Ta smělost zaskočila božskou Pannu,

že nohy předběhly hlavu zmatenou.

Zmizela v lese, hned, v tu ránu,

Snad myšlenky ji brzy doženou.

 

Misky vah srovnaly noc a den,

mladý Bůh Pannu loví.

Či snad jí má být uloven?

To dosud nikdo neví.

 

Než došel k tůni lovec – Bůh,

by vyznal Panně cit svůj ryzí,

skočila hbitě, jak lesklý pstruh,

a už mu v temném háji mizí.

 

Rozbíhá se za ní, nemarní čas

a též už mizí v lese,

tolik jen dychtí ji spatřit zas,

na křídlech lásky ho touha nese.

 

Započal se tak něžný hon,

přes výmoly, pně a křoví,

neběží o trofej, o výkon,

dnes poprvé srdce loví.

 

Panna si volnost užívá,

když běží temným hvozdem,

baví ji ta hra škádlivá

s nezvaným nočním hostem.

 

Tu se mu letmo odhalí,

mihne se šerou dubinou,

krátce se oči setkají,

na chvilku malou spočinou.

 

A pak se ztratí mezi duby,

jak nikdy by tu nebyla,

jak nikdy ani nešla tudy,

ta krásná Panna ztepilá.

 

A v skrytu sama pozoruje

jak marně lovec napíná svůj sluch,

jak marně hledí mezi plané tůje,

jak po ní baží mladý Bůh.

 

Jeho touha v ní též touhu budí,

do srdce láska proniká,

slitovnou bude paní sudí:

K milosti odsoudí viníka!

 

K milosti draze vykoupené.

Mezi stromy se sotva míhá.

A už se dolů strání žene,

ať lovec drzý si ji stíhá.

 

Panna dobře svůj les zná,

ví, kudy vedou tajné cesty,

vybírá místa ošidná,

ať lovec si jimi stezku klestí.

 

Napíná mladý Bůh všechny síly,

Panna ho nijak nešetří.

Že znaven byl po první míli?

S úsměvem přidá mu ještě tři!

 

Kde by každý jiný hon už vzdal,

spočinul v zeleném jahodí,

únavě navzdory, běží dál.

Pro lásku, o lásku závodí.

 

Misky vah srovnaly noc a den,

mladý Bůh Pannu loví.

Či snad jí má být uloven?

To dosud nikdo neví.

 

Panna polomem vzhůru běží,

zastaví krátce na skále.

Ve volném poli se skryje stěží,

plání se rozběhne troufale.

 

Po pláni běží k remízku,

Bůh svoji šanci tuší,

vítězství že je nablízku,

nebo že prohraje duši.

 

Mladá těla v plném trysku,

opilá jsou mezí vyčerpání.

Do pevných paží něžného stisku

náhle je lapena krásná Paní.

 

Tolik si toho chtějí říci,

však ústa zapomněla rodit slova.

Polibky jen znají spalující,

tak místo řečí políbí se znova.

 

Líbají se nenasytně,

očima se hltají.

Kam ani Luna nedosvitne,

v mlází se skryjí potají.

 

Misky vah srovnaly noc a den,

Pán potkal dnes svoji Paní,

jeden je druhému zaslíben,

krajině přináší požehnání.

 

A tak se spolu milovali.

A zas a zas, než rozdělil je den.

Stokrát si lásku přísahali.

Milenci svedení Osudem.

 

Zapřahat musí Bůh ke svítání,

žene se k vozu o závod

a zatím ještě nemá zdání,

že láska přinésti má plod.

 

To byl příběh o Panně a Lovci,

co život chtěl vzít a nakonec jej dal.

Bílý den vyrovnal se tmavomodré noci.

A Kolo roku se točí dál!

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *