Proměním se v zajíce, se zármutkem a obrovskou opatrností

V mnoha kulturách jsou skvrny na Měsíci interpretovány jako podoba zajíce.

Jakub Achrer

Píše se rok 1662. V Auldearnu uprostřed Skotské vrchoviny zasedá tribunál1. Stojí před ním krásná rudovlasá žena. Je jí asi třicet let. Hovoří jazykem vzdělaným. Působí klidně a svá doznání sděluje, aniž by byla nucena nebo mučena. Ani její tělo či pleť nenesou žádné známky násilí. Její jméno je Isobel Gowdie. Poslední ze čtyř doznání, které právě činí, je průlomové jak pro tehdejší církevní autority, tak i pro pozdější zájemce a badatele v oblasti čarodějnického folkloru. Její výpověď  v následujících staletích inspiruje akademiky, umělce a hudebníky.2

Isobel se bez většího nátlaku doznává k obcování s ďáblem, s nímž uzavřela tajný pakt. Ďábel učinil Isobel královnu čarodějnického covenu. Coven, jak Isobel vysvětluje, je skupina až třinácti čarodějů a čarodějnic, kteří společně praktikují tajné umění. Mimoděk tak uvádí slovo „coven“ do širšího povědomí a od této doby je pevně spjato s čarodějnickým folklorem, s pozdějšími rekonstrukcemi a nakonec i s čarodějnictvím 21. století. Pomocí symbolu panenky a ohně tento coven uvalil vyprovokovanou a mstivou kletbu na sedláka jménem Laird Hay a na jeho pozemek. Cílem kletby bylo, aby se žádný jeho mužský potomek nedožil dospělosti, což se nakonec také stalo. Žádný z nich se údajně nedožil déle než šesti měsíců.

Isabel Gowdie však nezůstala pouze u popisu kletby. Ve svých doznáních byla mimořádně sdílná. Popsala v nich v Evropském pohanství běžný fenomén proměny ve zvířata. Vysvětlila tím způsob, kterým se její coven tajně schází a uniká všem blízkým, podezřívaným osobám i pronásledovatelům. Proměnu ve zvířata využívá také k cestám do země elfů. Popsala zemi elfů a víl pod kopci skotské vrchoviny, včetně jejich údajné královny. Proměny ve zvířata se táhnou všemi čtyřmi doznáními jako červená nit a dodnes nedávají spát historikům a folkloristům. Doznání Isobel Gowdie by se dala snadno odmítnout jako blábolení duševně nemocného člověka. Jenže o Isobel Gowdie se toho ví poměrně hodně. Žádné záznamy o tom, že by byla takto postižená, doloženy nejsou. A co víc, její doznání velmi silně rezonuje s tím, co víme o obyčejích a víře dávných pohanů v Evropě a na Britských ostrovech. I kdyby si všechno vymyslela, dosud známé indície nasvědčují tomu, že dobře věděla, o čem mluví a že zná staré legendy i duchovní obyčeje.

Čarodějnice Hanse Baldunga Griena, dřevořez z r. 1508 Zdroj: Wiki

Isobel Gowdie také ve svých doznáních opakovaně zmiňovala jedno zvíře, ve které se proměňuje nejčastěji a v jehož podobě cestuje do země elfů. Jednalo se o zajíce. To je rovněž pozoruhodný fakt, protože zajíci a králíci jsou ve starých příbězích spojováni s duchovním světem často. Platí to zejména o keltském folkloru, kde zajíc představuje spojení s nocí, Měsícem a zejména se zásvětím. V podobě pohádek přežívají zbytky těchto legend dodnes. Stačí si vzpomenout na jednu moderní, možná ne zcela úmyslnou reinterpretaci, Alenku v říši divů. Když Římané pronikli na Britské ostrovy, Julius Caesar zaznamenal, že zde existuje všeobecný zákaz zabíjení a konzumace zajíců. V Irsku tomu tak bylo dokonce proto, aby nedošlo k mýlce a nebyla zabita žena proměněná v zajíce, která je právě na cestě nebo se vrací ze zásvětí.

Jednou z nejpozoruhodnějších pasáží v doznání Isabel Gowdie, která s tímto tématem bezprostředně souvisí, jsou zaklínadla, která používala k proměně v zajíce a zpět. Zde je originál, jak jej nadiktovala tribunálu:

I shall go into a hare,
With sorrow and sych and meickle care;
And I shall go in the Devil’s name,
Ay while I come home again.

Text je pozoruhodný z více důvodů, nicméně nevypadá jako náhodné blábolení člověka v deliriu. Je poetický a má zajímavou rytmiku. Do češtiny by se dal volně přeložit takto:

„Proměním se v zajíce, se zármutkem a obrovskou opatrností. A poběžím v Ďáblově jménu, abych se za chvíli zase vrátila domů.“

Zaklínadlo Isabel Gowdie ve 20. století částečně zlidovělo, a to zejména v oblasti svého původu, tedy na Britských ostrovech a v souvislosti s druidskou tradicí a tradicí Wicca. Jeho moderní podoba nabyla zvukomalebnosti, liší se jazykově a možná významově.

I shall go into a hare,
With sorrow and such mickle care;
I shall go in the Lady’s name,
An while I go home again.

Volně přeloženo: „Proměním se v zajíce, se zármutkem a obrovskou opatrností. A poběžím ve jménu Bohyně, abych se za chvíli zase vrátila domů.“

V Česku toto zaklínadlo dlouhou dobu nikdo neznal. Naprostá většina knih o Wicce totiž trpí obrovskými faktografickými a historickými nedostatky a pro české překlady to platí bez výjimky. Pravděpodobně poprvé zaznělo v roce 2014 na Česko-moravské čarodějnické konferenci s nápěvem od Maddy Prior, kde byl této tématice věnován celý jeden den, včetně přednášky a celovečerního rituálu. Od té doby je v povědomí některých českých pohanů a lze ji tu a tam zaslechnout na některé akci. Můžete si ji třeba pustit jako pozadí k další četbě.

Proměním se v zajíce,
se smutkem a obrovskou opatrností.
A poběžím ve jménu Bohyně,
abych se za chvíli zase vrátila domů.

Tři zajíci v kruhu věčnosti. Katedrála v Paderbornu v Německu, původně z 9. století, celkově zrekonstruovaná ve 13. století. Zdroj: wiki

Vládne mi Měsíc, běhám pod Jejím závojem.
Jsem symbolem Jejích nálad a cyklu života a smrti.
Jsem společnicí Bohů,
vždyť i těhotná dokážu počít nový život.
Přivolávám soumrak, jaro i advent.
Přináším život z poháru, jenž musí být rozlomen.
šeptám klubajícím se vejcím jako dech Ostary.

Na těchto několika řádcích můžeme najít hned několik zajímavostí a významů zajíce v lidových pověrách a mytologii. Ať už jako symbol cyklu života a smrti, coby tři zajíci v kruhu, které můžeme najít na posvátných místech od dálného východu, po celé Hedvábné stezce a dál na západ až do Anglie nebo jako posla jara, symbol Ostary, který najdeme v lidových zvycích i v pop kultuře.

Nálezy symbolu tří zajíců v kruhu v období 600 až 1500 n.l., jejich postupná datace naznačuje, že symbol tří zajíců v kruhu může původně pocházet z buddhismu, ale dominantní výskyt v západní Evropě naznačuje, že se může jednat o na sobě nezávislé paralely.

Zajíci a králíci jsou pozoruhodnými zvířaty také z čistě biologického hlediska. Vzájemně se liší jen velmi málo, živí se stejným způsobem a jinak odchovávají mladé. Králíci se v tomto ohledu liší od zajíců tím, že hnízdí v podzemních norách. Možná si vzpomeneme na úsloví „jak hluboko vede králičí nora“, které najdeme ve velmi příhodné situaci ve filmu Matrix…

Poněkud nápadně nenápadná středověká vitráž v kostele Svaté Trojice v Long Melfordu ve Velké Británii

Mimochodem, zajíci nejsou hlodavci, mezi které byli řazeni ještě ve 20. století. Mezi savci mají svůj vlastní řád, jehož evoluční původ je v moderní biologii a paleontologii stále zahalen mnoha otazníky. A není to jediná novinka v moderní biologii, která se zajíců týká. Ta druhá se týká plodnosti, a speciálně ženské plodnosti,  kterou zajíc po staletí symbolizoval. Kromě toho, že se zaječí mláďata rodí skoro celý rok a období plodnosti zahrnuje všechny měsíce kromě listopadu a prosince, došlo v nedávné době k dalšímu pozoruhodnému objevu. Zajíc polní (Lepus europaeus) je od roku 2010 oficiálně jediným druhem savce, který je běžně schopen oplodnění ještě během těhotenství, resp. březosti.

Je také poměrně zjevné, proč je v písni zajíc označen za společníka Bohů. Zajíc je spojován s Afroditou, coby symbol plodnosti a zejména pak s jejím synem, který se jmenuje Eros. Zajíc býval ve starém Řecku někdy darován coby součást námluv. Fungoval tedy jako jakýsi posel lásky, jehož prostřednictvím bylo možné sdělit romantické city. Nelze se tomu moc divit, když se zajíc objevuje ve spojení hned se dvěma důležitými řeckými Bohy, Hermem poslem Bohů a Afroditou, Bohyní lásky.

Eros a zajíc, 500 př. n. l., Musei Capitolini

Podobně je spojován s anglo-saskou bohyní jara Eostre, která bývá někdy nazývána Ostarou. Zajíci a králíci se vyskytují v symbolice jara a velikonočních svátků společně s vejci v celé severní Evropě. Stačí si vybavit běžnou velikonoční výzdobu, která se díky (nejen) západním vlivům objevuje i u nás. Podle jedné teorie se u keltů zajíc používal i jako divinační pomůcka, jak naznačují zápisy římského historika Cassia Dia. Tento historik zaznamenal, že věštbu ze zaječího běhu použila královna Boudicca před jednou z bitev.

Spojení zajíce a Bohyně se však neomezuje jen na Evropu. V Ugrofinské, respektive ugrické mytologii najdeme Bohyni jménem Kaltes, kterou zmiňují některé publikace o západosibiřském šamanismu. Bývala spojována s Měsícem, oslavována zejména okolo dubna a věřilo se o ní, že se dokáže měnit v zajíce.

V Baltském pohanství najdeme Bohyni Medeinu (byla nazývána též Žvorūna), jejíž posvátným zvířetem je rovněž zajíc. Neví se o ní mnoho, snad kromě toho, že obývala hluboké lesy a byla jejich ochránkyní. Není ani jisté, jestli Medeina a Žvorūna jsou dvě jména pro tutéž Bohyni nebo dvě různé Bohyně a zda zajíc, který je jim připisován nepředstavuje ještě třetí Bohyni, která na sebe bere zaječí podobu.

Všechna tato spojení zajíce s ženskou plodností, sexuální touhou, zásvětím, životem a smrtí mohou pocházet z obyčejného pozorování tohoto tvora, který se často objevuje za soumraku, na rozhraní noci a dne, žije převážně v noci a donedávna se věřilo, že spí s otevřenýma očima (odtud název „zaječí oko“ pro tentýž jev u některých lidí). Je velmi plachý a velice rychlý. Evropský zajíc hravě překoná rychlost 50 km/h a někteří jeho američtí příbuzní jsou ještě o poznání rychlejší. Zajíci se páří často a mladé mají běžně i třikrát do roka. Proto není divu, že kromě schopnosti cestovat mezi světy je mu připisována právě plodnost. Tři vrhy do roka zase elegantně navazují na symboliku trojnosti, která se zajícem spojována, včetně měsíční symboliky.

Sběratelka pohádek Terri Windling ve svých pracech připisuje symboliku zajíce tajuplné postavě z teutonské mytologie, která se jmenuje Holda. Holda je podle některých interpretací Bohyní země a nebes a Divokého honu, která se v pozdějších příbězích a pohádkách objevuje jako čarodějnice. Podle pohádek ji po nocích doprovází procesí zajíců s pochodněmi. Paní Holda (mimochodem není vůbec jisté, že byla uctívanou bohyní) je rovněž spojena se světem duchů. Nám známým ekvivalentem je Perchta nebo Bílá Paní, jejíž původ může být právě v předkřesťanských pověstech z alpské oblasti. Také tyto příběhy zapadají do symboliky, kde se zajíc vyskytuje jako průvodce na cestě do zásvětí.

Ostara se zajícem, jak ji ztvárnil v roce 1884 Johannes Gehrts.

Je pozoruhodné, že zajíc je v galském, irském a skotském folkloru tradičně spojován s Aos Sí, což jsou obyvatelé útrob kopců a hor. Lze je ztotožnit například s vílami nebo elfy. Nezřídka jim bylo obětováno, aby byli dobrými sousedy a neškodili. Zajíc byl jakýmsi jejich poslem. Lidé věřili, že když se v okolí domu objeví zajíci, může to být varování nebo vzkaz od Aos Sí. Tyto pověry mohou být spojeny i s pozorováním Římanů na Britských ostrovech, podle nichž se z pohybu zajíců věštilo. Může to znamenat, že zajíc je skutečně prostředníkem mezi neviditelným světem Bohů a duchů a naším lidským světem. Z tohoto hlediska dává zcela smysl, proč se čarodějnice měnily v zajíce. Pouze v zaječí podobě mohly vstoupit do světa nadpřirozených bytostí a komunikovat s nimi.

V řecké mytologii, jak už jsem psal výše, je zajíc spojován s Hermem. Hermes je znám tím, že funguje jako jakýsi posel a prostředník Bohů. Podle řeckého mýtu to byl právě Hermes, kdo umístil zajíce na oblohu jako jedno ze souhvězdí. Je ještě zajímavější, že Hermes je považován za jakéhosi patrona hranice mezi světem lidí a světem Bohů a nadpřirozena. Odtud chybí už jen krůček zpět na Britské ostrovy a do Gálie, kde se mezi těmito světy pohybují zajíci nebo lidé proměnění v zajíce, a vlastně i k Isobel Gowdie, která tak dle své výpovědi před tribunálem činila také.

Protože zajíci byli tradičním symbolickým prostředníkem mezi lidmi a nadpřirozenem, lze pochopit i dodnes tradované pověry o tom, že králíci a zajíci nosí štěstí a že je dobré nosit u sebe králičí tlapičku, aby nás nepotkala nepřízeň osudu. Ne všechny evropské národy však přisuzovali zajícům zcela pozitivní význam. U některých, např. u slovanů nebo v některých oblastech Anglie, nosil zajíc smůlu. Ve slovanské a ruské mytologii je navíc zajíc spojený s příběhem Kostěje. Kostěj může být totiž zabit pouze zničením jeho duše, která je ukryta uvnitř jehly ve vejci, kterou ve svých útrobách ukrývá zajíc.

Podle jiných zdrojů představoval zajíc plodnost také u východních Slovanů, kde byl navíc spojován i s šamanismem a magickými rostlinami. Jako erotický symbol se vyskytuje v lidových říkankách a folkloru i u jiných slovanských národů, např. v Bělorusku nebo v Polsku. Např. tato svatební říkanka, která je spojená s lidovými zvyky symbolizujícími ztrátu panenství:

Kole lasa, kole lasa
gonila zająca,
ukąsil ją w palec maly
jaże do boląca

(Kolem lesa, kolem lesa honila zajíce. Kousl ji do malíčku, až to zabolelo.)

Na podobné téma je i lidové říkadlo, které naopak před ztrátou panenství varuje:

Dziwcyno nasa, nie chodź do lasa,
W lesie zajunce pokusajo cie

(Děvče naše, nechoď do lesa. Kousne tě tam lesní zajíc)

Zajíc se vyskytuje i v jiných podobných metaforách honu, např. moravské úsloví „Marně vyháněl z díry zajíce.“

Zajíc jako symbol plodnosti, Měsíce a zásvětí překračuje hranice Evropy. Podobně jako ho najdeme skoro na všech kontinentech v přírodě, vyskytuje se i jako symbol s velmi podobnými atributy. Objevuje se v Čínské mytologii, v Aztécké mytologii a v hojné míře také v africké domorodé spiritualitě. Tyto oblasti však již leží za hranicí oblasti mého zájmu, a proto se jim v tomto článku nebudu blíže věnovat.

V každém případě patří zajíc mezi pohanská posvátná zvířata bez jakýchkoliv pochyb. Jeho symbolika je hůře uchopitelná než například symbolika medvěda, vlka nebo sovy. Není divu. Zajíce přece jen nebylo nikdy snadné polapit. Probíhá hranicemi světů a ne vždy je tím, čím se zdá být.

Laura Brown, Zajíc a Měsíc, Cornwall 2014 (stříbro a zlato)

U mnoha pohanů dnes je zajíc něčím víc, než jen oblíbeným či totemovým zvířetem, pouhou ozdobou nebo hlavní postavou vtipů (kde mimochodem hraje roli jakéhosi „trickstera“ nebo blázna, k čemuž má mytologicky také blízko). Zajíce najdeme zejména u čarodějnic nebo v některých wiccanských společenstvech. Kromě plodnosti, světa duchů a spojení s Bohy představuje zajíc i jejich historické spojení s prastarým čarodějnickým folklorem a lidovou magií.

Příběhy, kde se zajíc svobodně pohybuje přes hranici světů, nás mohou inspirovat i dnes. Pokud praktikujete šamanské techniky nebo meditaci pomocí aktivní imaginace, pak se přeměna v zajíce přímo nabízí. Můžete ji použít v šamanské cestě do spodního světa. Na cestě vedené bubnem si můžete představit sebe sama, jak vám roste srst, dlouhé uši, stáváte se postupně rychlým a hbitým zvířetem a v zaječí podobě proskočit norou či jeskyní do hlubin země, kde je mezi šamany známý svět duchů a předků. Z toho, co jsme si dosud řekli, je zřejmé, že nebudete zdaleka první, protože v zaječí podobě zřejmě navštěvovaly tento svět celé generace před námi. Alespoň to tak podle všech známých vodítek vypadá.

Stejnou techniku můžeme využít při meditaci pomocí aktivní imaginace. Pokud využíváte tento druh meditace ke kontaktu s hlubinami a duchovními entitami, můžete také využít proměny v zajíce. Teprve v této podobě můžete sestoupit pod zem nebo navštívit vnitřní spirituální realitu. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že to přináší značně odlišnou zkušenost. Proměna v zajíce dává v aktivní imaginaci obrovskou rychlost a touhu běžet stále rychleji. Svět se jeví jinak, má trochu jiné barvy, objevují se v něm neznámé touhy a jiné stíny. Obzvláště patrný je ten rozdíl při meditaci v přírodě, což asi málokoho překvapí. Je to nicméně čistě má vlastní zkušenost, která je nepřenosná. Kdo ví, co objevíte vy.

Pakliže nepraktikujete šamanismus a „shapeshifting“, tedy změna podoby vlastního vnitřního obrazu není součástí vaší běžné praxe, pak je dobré si hlídat frekvenci změn podob při aktivních imaginacích. Jinými slovy pozor na to, jak často měníte podobu. Síly, se kterými se můžete dostávat do kontaktu, na vás mohou být nějak zvyklé a pokud se začnete často měnit a vypadat po každé jinak, můžete působit zmatek v tom, jak vás vnímají a jaké vztahy s vámi mají. Asi jako když se při kontaktu s někým představíte pokaždé jiným jménem. Což není z mé hlavy. Poradili mi to zkušenější. Nicméně dává mi to logicky smysl.

Brána do Avalonu, Christopher Fry (Glastonbury galleries)

Zde můžeme naše povídání ukončit. Začali jsme proměnami v zajíce v minulosti a končíme proměnou v zajíce v přítomnosti. Podobně jako mnoho dnešních symbolů a zvyků v pohanství je ozvěnou dávných časů, tak i zajíc žije dál jako inspirativní obraz, posvátné zvíře a průvodce na cestách mezi světy.

Rozloučíme se překladem další z písní cyklu Fabled Hare od Maddy Prior, které znáte z videa v tomto článku a které je další současnou variací na zaječí zaříkávání Isobel Gowdie.

Byla jsem prokleta a nenáviděna coby čarodějnice temných sil.
Proměním se v zajíce…
Byla jsem lovena, lapena a potrestána v mých nejtemnějších hodinách.
…se zármutkem a obrovskou opatrností.

Byla jsem vržena do plamenů, ale nebojím se jich.
Proměním se v zajíce…
Plamen očišťuje a přináší nový život. Dokážu ho snést.
…se zármutkem a obrovskou opatrností.

Utekla jsem psům i liškám a kličkovala pod koly strojů.
Proměním se v zajíce…
Přežila jsem vaše pronásledování i pole, která se pořád mění.
…se zármutkem a obrovskou opatrností.

Poběžím pořád a pořád a navždy tam, kde jsou divoká pole jen má.
Proměním se v zajíce…
Jsem symbolem toho, co přetrvává, a tak utíkám mlhami času.
…se zármutkem a obrovskou opatrností.

Poznámky

  1. The Privy Council (registr Privy Council, Edinburgh, třetí série, svazek VI str. 210)
  2. Např. orchestrální dílo The Confession of Isobel Gowdie od skladatele Jamese MacMillena, Fith Fath Song od Damh the Barda nebo série písní Fabled Hare, které jsou jakýmsi eposem o úniku pronásledovatelům. Napsala jej Maddy Prior původně pro BBC a písně z něj následně zlidověly mezi pohany.

Odkazy, publikace a použité zdroje

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *