Povídka: Kolo roku

Jindra Gin Prousek a Krystýna Prousková se s námi podělili o své umělecké zpracování příběhu Kola roku
Její pohled se ztrácel v horizontu, kde voda odrážela jantarové tóny zapadajícího slunce, které se loučilo s létem a přinášelo s sebou první chlady podzimu. Mírný závan větru pohupoval listy po obloze, aby je pak složil k jejím nohám jako strakatý koberec teplých barev; červené, zrzavé, okrové a žluté. Po štíhlém těle ji přeběhl mráz. Ve snaze zadržet více tepla si přitáhla černý plášť, který splýval až k jejím nohám.

Nikdo nevěděl jak se jmenuje, byla volána mnoha jmény a dokonce nazvána níkým. Zahalená v krásu, jež nepodléhala času, nikdo neznal její opravdový věk. Pouze oči, smaragdy vložené do opálové tváře prozrazovaly moudrost, která nemohla patřit mladé dívce.  Byl to pohled hluboký a vzdálený, zároveň plný bolesti z rány, ze které se její srdce nedokázalo vyléčit.

Smrt jí ukradla z náručí muže, se kterým vyrostla, s kterým objevila lásku a s kterým svázala svou duši a přestože věděla, že odešel vstříc svému osudu dobrovolně, protože tak bylo psáno, a  souhlasila s tím, že jej ztratí, nemohla netrpět. Bylo to jako by zemřela část jí samé, nebo byla krutou rukou zortrhána a ledový plášť těsně svíral její duši.

A zatímco soumrak tiše přenechal místo temnotě noci ubývajícího měsíce, obrátila svůj odhodlaný pohled k jeskyni v srdci hvozdu. Zdálo se, že ji mech a šlahouny rostlin chtějí ukrýt před zvědavýma očima; tajemná ústa do hlubokého podzemí. Již od dětství znala tajemství jeskyně a také dobře věděla, kam by zavedla odvážného poutníka, který by se nebál do ní vstoupit… +  Zvedl se vítr a začal mezi větvemi stromů sílit, až je roztančil ve zlověstných stínech noci. Smutné vlčí zavytí, které se z dálky rozléhalo, jakoby zpívalo žalozpěvy pro milence uneseného krutým osudem.

Jako někdo, kdo byl příliš dlouho ponořen ve svém vlastním nitru, ve své vnitřní samotě se žena rozhodla procitnout ze svých myšlenek. Nemělo smysl mít strach, tak jako nemělo smysl žít bez něj. Věděla, že pouto mezi nimi je tak silné, že přetrvá staletí, že překoná i samu Smrt. Věděla, že by ho potkala znovu v příštím životě. Tím si byla jistá. Ale to jí nestačilo, a proto se rozhodla vyzvat Smrt a odhalit její prastará mystéria.

A tak, rozvážným, slavnostním krokem, doprovázeným šustěním listů pod okraji pláště, zamířila k ústí podsvětí a překročila jeho práh. Temnota a pach smrti ji obklopily, ale neubíraly jí na odvaze. Pokračovala vstříc do tmy v útrobách země, zatímco se její štíhlé nohy stále více nořily do chladného bahna na dně jeskyně. Aby neupadla, snažila se rukama zachytit kamených stěn, ale marně. Skála byla kluzká a leštěná rukama těch, kteří v průběhu staletí nalezli odvahu pustit se do stejného dobrodružství.  A znepokojivě vyhlížející kosti a lebky, které potkávala, byly němými a děsivými svědky porážky těchto odvážlivců. Ale ona se nedala zastrašit a pokračovala. Pokračovala i když ji studený a vlhký dech smrti donutil odhodit plášť, nyní již zcela mokrý a nasáklý blátem, který ji již jen tížil na ramenou a činil postup stále obtížnějším. Pokračovala nahá, úplně sama a bezmocná. Nedokázala odhadnout jak dlouho šla pozemní vodou v naprosté temnotě, až došla ke kované bráně, kterou osvětlovalo měkké světlo dvou pochodní.

A o Podzimní rovnodennosti se brána v podsvětí rozestoupila a otevřela jí zásvětní říši. Sám Vládce ji přišel osobně přivítat k bráně mezi světy; silný a mužný, zahalený v plášti temném jak bezhvězdná noc o novoluní. Jeho oči byly tmavé, magnetické, zároveň nabité kouzlem a tajemstvím. Kápě přes hlavu, jakoby chtěla skrýt rysy tváře vytesané do alabastru. Navzdory své síle a moci při pohledu na ženu téměř omdlel úžasem. Její kouzlo a krása ho očarovaly. Něžné křivky, pevná ňadra zahalená jen havraními vlasy mu vrátily střípky starých vzpomínek, které ztratil při své cestě mořskou temnotou, jež ho vtáhla do zasvětí skrze cestu zapomnění. A vzpomněl si na dávné časy, kdy žili spolu nahoře na zemi. Na časy, kdy mu šeptala do uší sladká slůvka, když se spolu schovávali ve stínu před horkem letních dnů a slibovali si věčnou lásku. Na dlouhé běhy přes pšeničná pole, aby se pak v objetí  zhroutili na zemi a dýchali jeden pro druhého. Vrátila se mu vzpomínka na oheň, který  je zahříval během noci, kdy se spolu poprvé milovali. Jeho paměť se vrátila a vzpomněl si  na svůj minulý život s ní, dokud nebylo nutné, aby se obětoval a zemřel a v slzách ji opustil. Potom, co se obětoval, aby zajistil lidem bohatou sklizeň, se znovuzrodil jako temný pán. Protože zásvětí potřebovalo svého Vládce.

A nyní před ním stála, aniž ho poznala. Její nepřátelský pohled dokonce skrýval pouze nenávist, hlubokou, hořkou nenávist. Do srdce jakoby se mu zabodávala dýka, hlouběji a hlouběji až nechala jeho duši krvácet, protože milovat někoho, kdo tě nepoznává, někoho, jehož oči jsou stále zastřeny a nedokáží vidět za tím vším pravdu, je bolestivější, než čelit samotné smrti. Byl to on kdo, po tichu, které se zdálo věčné, promluvil. Promluvil ve snaze nezradit cit, který mu rval duši.

„Požehnány budiž tvé nohy, které tě provedly těmito cestami! Zůstaň se mnou, prosím, a dovol, abych položil své studené ruce na tvé srdce.“

„Proč bych měla? Já tě nemiluji. Proč odnášíš vše, co tolik miluji, aby trpělo a umíralo? Proč máš ze smrti takové potěšení?“

„ Paní, já nejsem příčinou toho všeho, je to čas a osud, proti kterým já jsem bezmocný. Čas přináší všechny věci zimě, ale když lidi zemřou na konci svých dní, dám jim útočiště a mír a sílu, aby se mohli vrátit. Ale ty jsi nádherná, nevracej se, zůstaň tu se mnou.“

„Nemohu, já tě nemiluji.“

„Když nepřijmeš mé ruce na svém srdci, musíš pokleknout přes metlou Smrti.“

„Je to osud a tak to bude.“

A v temném tichu bič vyštěkl znovu a znovu. Zatímco popravčí umíral s každou ranou, kterou byl nucen uštědřit své oběti a v temnotě svého pláště skrýval vlastní utrpení, protože kdyby je odhalil tomu, kdo dosud nemá oči připravené na světlo, riskoval by jeho oslepení.

Šlehání pokračovalo doprovázené ženinými slzami, dokud se závoj, který stínil jejímu pohledu, nevytratil z očí a ona nepohlédla na svět v jeho skutečné podobě.

„Mocný a veliký, dávný můj temný Pane! Teď již znám bolest lásky a konečně tě poznávám, má Lásko.“

„Vstaň má temná královno a buď požehnána. Nech mé rty, aby se dotkly tvé pleti. Dovol mi, abych ti pomohl dostat se k radosti a znalosti. Dovol mi, abych ti svěřil svá tajemství a dal ti náhrdelník jakožto symbol znovuzrození.“

„A já tě, můj temný milenče, naučím tajemství posvátného poháru, který je kotlem znovuzrození, Svatým grálem nesmrtelnosti.“

A tak se stalo, že v hlubinách země byl znovu dovršen Velký Rituál a slib věčné lásky byl obnoven. Milovali se v sametově měkké temnotě podsvětí, nahá těla obklopená pouze mihotavým světlem svící, Duše rozechvělá silou jejich lásky, zachycena ve chvílích čisté extáze.

A tak přišel Samhain, kdy závoj mezi světy je tak tenký, že kouzlo lásky může přinést život až do hlubin říše mrtvých. A tak se stalo, že zatímco svět sám byl zahalen v temné noci černého měsíce, přiložil své rty žíznící po životě k poháru, který mu nabídla a hltavě pil a chvěl se rozkoší a tajemství znovuzrození bylo patrno v jeho očích, až dosud zvyklých pouze na temnotu zásvětí. A mocná magie dala formu síle jejich lásky. Protože Paní má moc změnit vše, čeho se dotkne – a tak se znovu zrodil. Lůno bohyně, které se od chvíle, kdy vstoupila do jeskyně, aby sestoupila do hlubin podsvětí, změnilo v temnou hrobku, bylo znovu oplodněno.

A na Yule, v průběhu nejdelší noci v roce, vzplanulo nové světlo v temných hlubinách země: Přislíbený Syn byl znovu zrozen. Malý plamen něžného světla se rozhořel v propastech a stále se zvětšující se září zahříval mateřské lůno.

A přišel Imbolc. Ačkoli byla země v mrazivém sevření a půdu pokrýval led a sníh, síla a energie života již byly cítit a pomalu přemáhaly zimu. První sněženky začaly kvést a vzduch s sebou nesl tu charakteristickou vůni, která oznamuje příchod jara. Sám život se pomalu a tiše probouzel z dlouhého zimního spánku. Ptáci se znovu rezezpívávali, dny se citelně prodlužovaly a louky se pozvolna a zprvu nesměle začaly odívat svým zářivým, pestrobarevným šatem.

A tak přišla Ostara a přinesla s sebou rovnováhu mezi světlem a tmou. Sladké tóny flétny pronikly přes srdce hvozdu až k té, která ještě spala v zásvětí a něžně ji probudily. Unesly ji z její minulosti a znovu volaly do života. Vstala ze svého temného lože, klopýtala temnotou a jako slepá se nechala vést důvěrou k oné melodii. A vystoupila krok za krokem stejnou jeskyní, kterou před měsíci scházela dolů, chytající se kamenů, aby neuklouzla. Přitahována hloubkou volání, poutem silným tak, že překoná temnotu, ticho, staletí… Neboť není překážek pro ty duše, které jsou si osudem předurčeny.

A ocitla se na prahu sluje, slunce se plnou silou opřelo do její oslněné tváře a jaro ji přivítalo k životu.Byla znovu mladá a svěží dívkou s něžnými rysy. Příroda vůkol pulzovala životem. Světlo si hrálo se svěžími, lehkými lístky i mohutným listovím prastarých stromů, osvětlovalo les deštěm tančících paprsků. Intenzivní vůně mechu a podrostu zaplavily vzduch, zatímco párek veverek rozpustile skotačil ve větvích.

A byl tam on. Čekal na ni ve stínu posvátného dubu a hrál na flétnu, aby ji k sobě přivolal. Seděl mezi pevnými, pokroucenými kořeny, které připomínaly přírodní trůn. Oči zelené a divoké jako hluboký prales a dlouhé havraní kadeře rámovaly jeho mladistvý, olivový obličej. Jeho tělo nebylo právě svalnaté, ale vznešené a pevné. Dlouze se na ni zadíval, naplněn radostí, že ji konečně našel, aby ji mohl znovu obejmout. Svoji společnici radostných her. Ona se ještě váhavě zastavila na prahu jeskyně, aby její oči přivykly slunečnímu světlu, které po mnoho měsíců nelíbalo její tělo. Nyní, na jaře, se objevila jako mladá dívka s třešňově červenými rty a s pletí alabastrovou jako neuchopitelné, stříbřité světlo luny.

Jakmile chlapce poznala, vrhla se mu radostně okolo krku. A vše pokračovalo, jakoby jejich dlouhé a bezstarostné dny nebyly nikdy přerušeny. Smáli se, hráli si, honili se dokud slunce svítilo, aby pak unaveni usnuli přikrytí nesmělou září dorůstajícího měsíce.

Čas jakoby letěl, když byli spolu a chtěli zastavit ty chvíle štěstí, aby je mohli prožívat na věky věků. Ale to nebylo možné, protože nic v přírodě nezůstává beze změny, vše se mění v pohybech země a nebe.

Tak dva mladí rostli, až přišel Beltaine a čas posvátných ohňů. A ve světle jednoho  z nich si ti dva uvědomili jak moc se milují. Rozhodli se rozdělat v ještě chladné noci vlastní oheň. Přivinuli se k sobě a čekali až se teplo z plamenů rozroste, nevěděli, že téže noci vzplane plamen vášně i mezi nimi. Touha spalovala jejich útroby zatímco stezka rozkoše se prosvětlovala s každým  jejich laskajícím dotekem. V této magicky smyslné noci byl Velký Rituál opět dovršen. Zastřené pohledy, rty hladové po rozkoši, propletené těla v rytmickém toužebném chvění. A lůno bohyně se stalo úrodnou půdou oplodněnou žárem slunce, připravenou dát život. A příroda zrodila nesčetné květy, plody, traviny a rozličné rostlinstvo. Červené růže těšily lásku dvou zamilovaných a jejich smyslná vůně je provázela až do svatby.

A přišla Litha; zahrady a pole byly svěží a stromy obtěžkané ovocem, které bylo připravené dozrát v nadcházejícím létě. Dva milenci si svázali ruce na důkaz lásky, která stále posilovala jejich duše a vyslovili posvátné přísahy. Byli šťastni, ale závoj smutku na ně neúnavně padal jak se dny pomalu krátily. Bezstarostné dny mládí pomalu končily a oni věděli, že se blíží povinnosti, které je třeba vykonat. Měsíc v úplňku je něžně zabalil do své záře, zatímco cikády rozezněly noc svou písní. A jak jejich láska rostla, zrající obilí se přeměnilo na příliv zlatavých vln odrážejících světlo.     A přišel Lughnasad, čas sklizně a s ním i čes obětování. Pán věděl, že musí dát sám sebe, aby zajistil lidem bohatou úrodu, která jim dá přečkat tuhou zimu. A tak se stalo, že byla  svědkem hrdé a vznešené smrti svého manžela. Přísahala mu, že pro něj neprolije ani slzu a tak se i stalo. Sledovala ho, jak dobrovolně podstoupil oběť v největším a nejhlubším tajemství života: je nutné zemřít, abychom se mohli znovuzrodit, oba to věděli. On souhlasil, že se nechá vtáhnout do podmořských hlubin, kam světlo slunce nedopadá. Ona, sevřená svou skrývanou bolestí, sledovala, jak vlny odnáší jejího manžela daleko. Pryč z jejího náručí, od jejího srdce, i když po něm stále tak moc toužila. Věděla, že se s ním setká v příštím životě. Leč bolest byla tak pronikavá, že se nedala snést. Ztratit muže, kterého milovala, znamenalo zemřít hluboko v sobě v nesnesitelném utrpení, které zanechá nevyléčitelné rány. Náhrobky vytesané v těle na památku nekonečného smutku. A tak sledovala horizont, zatímco slunce jej na obzoru zbarvilo krví a přísahala si, že jednoho dne odhalí  každé tajemství, i to smrti. Udělá pro to cokoliv, i kdyby měla sestoupit do hlubin zásvětí. Láska se nezastaví před ničím, dokonce ani před smrtí.

Print Friendly