Posvátnost přírody v našich činech. Skutečně?

Jakub Achrer

Když dojde na obecný popis či definici pohanství, což se v naší rané fázi obnoveného vývoje stává poměrně často, posvátnost přírody je téma, které se objevuje opakovaně a téměř vždy. Je to aspekt, na který klademe v popisu sebe sama důraz asi i proto, že nás tak dobře odlišuje od jiných náboženských tradic. Zároveň je to jako s každým zobecňujícím tvrzením o pohanství poněkud ošidné, neboť existují příslušníci některých tradic zejména rekonstrukcionistických, kteří tento konkrétní koncept posvátnosti přírody odmítají coby jeden z přežitků romantické éry. Je třeba přiznat, že posvátnost přírody podobně jako jiné oblíbené koncepty v pohanských hnutích (např. ideál válečníka nebo vlastenectví) z romantické éry do značné míry vychází, což samozřejmě neznamená, že jsou tyto ideály nutně bezpředmětné.

Koncept posvátnosti přírody je téma, které kromě romantismu souvisí i s pozdějšími epochami a pohanské myšlení doprovází možná už od dob renesance. Což si mohu dovolit říct díky tomu, že už nějaký čas nevěřím na přerušení tradice pohanství, naopak jsem přesvědčen, že jeho myšlenkový základVevropském duchovnu a kultuře zůstal, a to včetně některých aspektů křesťanství, a my z tohoto základu čerpáme dodnes.

Vzhledem k povaze moderní a zejména postmoderní doby je akcentace posvátnosti přírody snadno pochopitelná a na ní navazující potřeba podílet se na její ochraně rovněž tak. Pokud považujeme přírodu za božskou a les za chrám Bohů, nesmíříme se s jejich rozsáhlým ničením lidmi. Stejně tak můžeme vidět potřebu zachování přírody jako součást celkupotřeb zachování určitých hodnot (např. život, přirozený řád věcí, matka Země, atd.) více či méně souvisejících s pohanstvím do budoucna.

Pokud se však podíváme na to, jak často se téma přírody objevuje ve veřejných pohanských prezentacích a jak často dojde kromě slov i na činy, zaznamenáme určitou nesrovnalost. Proč tomu tak je?

Především velké rozdíly mezi slovy a činy zdají se mi být v současné pohanské komunitě jevem velmi obvyklým, souvisejícím s psychologickým profilem té části populace, kterou pohanství ve své současné podobě oslovuje. Jeho stále ještě trvající nádech senzace, čehosi protispolečenského či protikřesťanského má samozřejmě tendenci přitahovat ty z nás, kteří mají se svým okolím nějaký problém a potřebují svou pozici duchovně podepřít. Což se samozřejmě nedá takto dost dobře zjednodušit. Nicméně coby tendence, si myslím, že souvisí s obecně nízkou integritou pohanů, pokud jde o to, co říkáme a o to, co ve skutečnosti děláme.

Další subjektivní příčinou je, že k dosahování větších cílů v ochraně přírody je zapotřebí týmová práce, spolupráce a nezřídka komunikace s úřady nebo nevládními organizacemi. Což nás částečně vrací k předchozímu odstavci, ale zřejmě se zde projevuje také jedna z příčin objektivních, a sice nevyzrálost a společenská bezvýznamnost našeho hnutí. Je nás málo.

Třetí objektivní příčinou může být i to, že akce pohanů na ochranu přírody jsou malého rozsahu a jejich vykonavatelé nemají potřebu se chlubit svými úspěchy nebo něčím, co považují z podstaty svého vyznání za normální a samozřejmé. Což je jev rovněž poměrně častý, nutno říci, že mnozí pohané jsou skromní a ve své izolaci od zbytku komunity velmi spokojení.Z tohoto důvodu je potřeba zacházet s tím, co vlastně víme velmi opatrně a počítat s určitou rezervou.

Já osobně si pamatuji jednu akci účastníků BMWC někdy v roce 2006 (jmenovalo se to Otevírání studánek), kdy byl v částečné spolupráci s obecním úřadem proveden úklid Sirotčí rokle v lokalitě Radlík u Jílového u Prahy.Na této akci se podařilo naplnit několika kubíkový kontejner objemným odpadem z potoka. Pamatuji si také několik málo akcí české PFI cca tři až pět let zpátky, které byly menšího rozsahu a byly zaměřené rovněž na úklid určité lokality. Před nedávnem se objevil nápad Bratrstva vlků na citlivé navrácení tisu červeného do našich lesů. Sama Č.P.S. nedávno přišla s adopcí zvířete v záchranné stanici a nemá v úmyslu zůstat jen u toho. Je zjevné, že potenciál a touha něčím pomoci přírodě tu je.

Za ty roky, co potkávám pohany různých vyznání a tradic, jsem vypozoroval určité trendy a myslím si, že není až tak odvážné tvrzení říci, že většina pohanů třídí odpad a jezdí převážně MHD. Určité snahy k ekologicky uvědomělému chování tu zjevně existují. Lze také vypozorovat snahu živit se způsobem, který zanechává neutrální nebo pozitivní ekologickou stopu. Vlastně na úrovni jednotlivců se zdá, že slova o posvátnosti přírody mají určitý význam. Jsem přesvědčený o tom, že chování pohanů k přírodě skutečně je ohleduplnější než u zbytku populace západní civilizace.

Připadá mi tedy zjevné, že koncept posvátnosti přírody má vliv na to, jaké životy žijeme a jak se chováme ke svému okolí, byť je nutné počítat s tím, že do hry vstupuje celá řada jiných faktorů. Tento závěr totiž částečně naráží na fakt, že řada z nás se chovala k přírodě ohleduplně ještě před tím, než jsme vstoupili na cestu pohanství. Zároveň je potřeba si přiznat, že z pohledu ochrany přírody vyplývající z její posvátnosti, máme jako hnutí obrovské rezervy v našich činech. Naše aktivity jsou v porovnání s aktivitami byť i menších nevládních organizací naprosto nevýznamné, téměř žádné. Možná je to škoda. Možná moc mluvíme a málo konáme. Možná je to pro nás všechny zajímavý námět k podzimnímu přemítání o tom, že každá trocha je pro celek významná.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Odebírání novinek