Filip Airis Kubín a Jana Chechty Kotrlová

“Je chladné podzimní ráno a já klečím v kamenném kruhu. Poslední etapa mého putování leží přede mnou. Byly to dlouhé, krásné i bolestivé tři týdny na cestě a poslední týden zbývá. Vycházející slunce mi svítí do očí a ohřívá mé tváře, zatímco okolo se prohánějí včely z blízkých včelínů. “Moji bohové a bohyně, předkové i duchové krajin přede mnou. Prosím, veďte mě, učte a chraňte na mé cestě”. Nejlépe, abych ji došel se ctí, myslím si.

Poslední nadechnutí a zvedám se na svá ztvrdlá chodidla. U stromu leží krosna s novými zásobami. Z dáli přede mnou vnímám posvátné hory Radhošť a Tanečnici, jak znějí svou silou.”

O putování

Posvátné putování je často jedna z velice silných etap v životě člověka a to nejen z pohledu pohanství. Tato tradice, která je často transformačním obdobím, se nám dochovala už od prapůvodu samotné kultury^[1]. V historii pohané často putovali osamoceni nebo s blízkými na svá posvátná místa – od vysokých hor (místních i vzdálených) a pramenů řek, přes posvátné hluboké lesy a kamenné kruhy v nich^[2], až k chrámům zasvěceným různým bohům a bohyním jako byly například v Uppsale či na Rujáně. Nerad bych zapomněl také na věštírny, jako je ta v Delfách^[3]. Všechny tyto cesty měly za cíl lepšího poznání vlastního já, své osobní cesty (osudu) a posílení vztahu s našimi bohy.

Kamenný kruh, Na Větře, Horní Heřmanice

Putování mohou být malá i velká. V těch malých se vydáváme na krátký čas vlakem, autem či pěšky na posvátné místo a tam strávíme den či dva v jeho síle a harmonii. V těch velkých se ale vydáváme na cestu, která trvá několik týdnů a naším cílem je spíše pouť samotná, kde se konečné posvátné místo stává spíše jejím zpečetěním.

Například v Irsku se velké posvátné putování může započítávat do takzvaného rituálu přežití Eachtra (přeloženo jako epizoda, událost, příběh, dobrodružství, zažít). Součástí Eachtra není pouze splnit úkol přežití, ale především jde o psychologický úkol, jak si uchovat zdravou mysl.^[4]

Překonat dlouhou vzdálenost pěšky krajinou může být totiž zkouškou fyzické ale i duševní a citové odolnosti, vynalézavosti a zralosti, kdy člověk posouvá své vlastní hranice. V mýtech na toto téma navazuje například příběh o chlapci Setantovi, který se teprve poté, co opustil svůj domov a vydal na cestu, mohl potkat svou budoucí matronku bohyni Morrígan.

Posvátné putování je tedy v jádru transformační zkušeností z důvodu jeho působení na životní příběh člověka a jeho aktuální fyzický a psychický stav. Často se totiž na něj vydáváme, pokud se odhodláme něco v našem životě ukončit, začít, nebo toužíme poznat nové obzory. Také pokud si potřebujeme srovnat vlastní myšlenky, získat větší nadhled a poznat tak lépe hlubinu svého vlastního příběhu.

Samozřejmě i tato cesta ale může mít svá rizika. Například v tu chvíli, kdy je zážitek příliš silný na momentální vnitřní sílu člověka a nedokáže tak načerpanou zkušenost dostatečně silně směřovat. V takové situaci může člověk ve svém novém potransformačním životním období zabloudit. Vše staré rozbít, ale už nové neuspořádat. Taková jsou ale už rizika všech přechodových období a jejich rituálů, proto je vhodné, aby si vše každý putující adekvátně promyslel.

Nemálo mých přátel po svém putování často změnilo styl života. Nedá se říci, jestli k dobrému nebo zlému. Svět je složitější a v pohanství nemáme duální rozdělení světa na dobro vs. zlo^[5], ale většina z nich svůj tradiční úhel pohledu na svět silně přetransformovala tak, jak jim poradily putováním od všech nánosů očištěné srdce a mysl.

“poznej sám sebe” nápis nad vchodem do věštírny v Delfách

Posvátné putování díky tomu může být využito i jako jedna z možných variant potřebného přechodového rituálu z jednoho období do dalšího v kulturně-biologickém životě muže či ženy.

• 

  Hora Tanečnice

  Dlouhé putování chlapce, na jehož konci je hora a zároveň jeho vstup do dospělosti a přivítání mezi muže.

• Společné putování muže a ženy na posvátné místo před svou svatbou na ujištění společného záměru.
• Cesta do vzdáleného chrámu na uvítání sama sebe do středního věku či věku moudrosti.

Z naší pohanské mystiky může být použito jako součást rituálu spojení své životní cesty s pohanstvím (pohanské přísahy), zbavení se křtu, zasvěcení se do pohanského řemesla (archetypu), nebo přijetí svého patrona či matrónky. Tedy k prohloubení vlastní životní spirituality.

Třetí druh přechodových rituálů v životě člověka, na který lze využít posvátné putování, může být spojeno právě s výše zmíněnou touhou něco ve svém životě změnit či si v něm pořádně uklidit. Jsou to jednak období, kdy muž/žena končí velkou část své minulosti. Činnosti a vztahy ve svém životě, které je tíží, blokují, přímo ničí, nebo když ztratili smysl života (své směřování), aby tak očištěni přechodovým rituálem začali etapu novou. Ať už jde o bolestný rozchod s velkou láskou, cyklicky se opakující kruh krátkých vztahů, odchod z rodinného hnízda (osamostatnění se), narušení dlouhodobé všednosti dnů, syndrom vyhoření, závislost či vnitřní potřebu si něco dokázat. Zrovna potřeba “něco si dokázat” a vykonat velký čin je v životě také velice důležitá a nemělo by se jí podceňovat.

Nerad bych zapomněl také na oborové přechodové rituály. V tu chvíli, kdy mužům a ženám končí období studentů/tovaryšů, nebo o období dál přijímají hodnost mistra/odbornice/mága/kněžky, může být posvátné putování do chrámu oboru velice silnou pečetí. V historii bylo nemálo řemesel, ve kterých po vyučení musel tovaryš putovat rok po světě a učit se od jiných mistrů.

Všechno to jsou tedy přicházející či odcházející velká životní období, které je často potřeba zpracovat celkovým narušením všednosti, tradice, zajetých rituálů a hlavně pohodlí. Ať už se člověk tedy vydává na posvátné putování z jakýchkoliv důvodů, vždy je to čas dalšího zpracování a uchopení své životní cesty. Zpečetění svých rozhodnutí. Tento článek má za snahu nabídnout nasbírané možnosti a nápady, které se mohou (ale nemusí) na putování použít, aby se tak posílil jeho celkový záměr.

Zdroj: https://pixabay.com

Začněte tím, že si řeknete proč.

Cíl putování může být různý od přírodních chrámů v podobě vysokých hor, tichých údolí, hlubokých lesů nebo pramenů řek, po chrámy našich bohů a bohyň, míst spojených s předky nebo osudem (věštírny). V ČR je například mnoho krásných pohanských posvátných míst (veřejných i neveřejných), kam je možné putovat, a stejně tak po Evropě. Většinou se volba místa odvíjí od duševního záměru a může mít tři styčné podoby.

• Putování na doposud nenavštívené pro pohany velmi posvátné místo.
• Putování na místo svázané se specifickým archetypem jako jsou chrámy (i přírodní) bohů bojovníků, lásky, ticha, znovuzrození, řemesla, zasvěcení, vědění.
• Třetí jsou putování pro završení některého životního cyklu, a tedy mají za záměr navrátit se tam, kde celý příběh začal. Například zpátky domů do rodné krajiny, na místo prvního setkání, nebo velkého rozhodnutí. Návraty na tato místa ve spirále života jsou často velice důležitou reflexí a mohou nám ukázat, jak velkou vnitřní sílu, rovnováhu a životní posun (nadhled) jsme za dané období nabrali.

Mapu možných posvátných pohanských míst v ČR je možné nalézt zde:

https://kolovrat.pohanskaspolecnost.cz/mapa-pohanskych-verejnych-mist/

Mapu možných posvátných pohanských míst po Evropě zase zde:

https://kolovrat.pohanskaspolecnost.cz/mapa-pohanske-evropy/

Vybavení

“Půjdu v září. V ten čas není ani takové horko ani tolik neprší. Nejlepší podnebí pro mě. Jak často ale bude opravdu pršet? Jak často budu moci nabrat vodu a zásoby? Budou tradiční tři litry na den stačit? Kolik asi studánek po cestě bude pitných? Lékárnička je hodně důležitá. Stan v mé cenové relaci je moc těžký, plachta a provaz na zavěšení mezi stromy bude stačit. Zase nepůjdu krajinou s jedovatými hady a pavouky. Kolik kusů triček, spodního prádla a ponožek si mám vzít? Mám si vzít náhradní boty? Českou vlajku nezapomenout! Placatka s domácí slivovicí je důležitá. Na klíšťata, na bolest, na časy smutku, na náhodná setkání.”

Je velice vhodné si rozmyslet, v jaký čas a jaké vybavení si chce na svou pouť vzít, protože pokud si člověk vyřeší fyzickou výbavu, může se více zaměřit na vnímání krajiny, bohů, předků a duchovní záměr cesty. Ne na to, že člověka bolí nohy, došla voda či se cítí nastydlý.

Při výběru věcí na cestu je tedy vhodné si rozmyslet, kolik dní člověk chce putovat, jakou krajinou a s jakými zastávkami. Čím více dní člověk má v plánu jít, tím více u vybavení je potřeba přemýšlet nad každým gramem navíc.

Samozřejmě je možné také putovat ve stylu living history, ale opět jen po určitých krajinách.

Seznam vybavení na měsíční putování:

• krosna
• spacák
• karimatka nebo hamaka
• plachta s provázkem a šesti kolíčky (nejlehčí varianta potřebujete-li vezměte stan)
• lékárnička
  • stahovací obvazy
  • náplasti
  • dezinfekce
  • nůžky
  • živočišné uhlí
  • paralen
  • nezapomeňte na vlastní léky!
  • telefon na volání sos (nebo s aplikací Záchranka)
• toaletní papír
• čelovka + náhradní baterie
• mapa
• pláštěnka
• ručník
• šitíčko
• deník/zápisník + propiska
• trekové hole, kdo je má rád (je možné je použít při stavbě přístřešku)
• příprava jídla
  • cestovní malý vařič + bomba na týden
  • termosku (do studených období)
  • plecháček
  • ešus dvousada (jeden na jídlo, druhý na čaj)
  • ostrý nůž
• jídlo
  • 3 litry vody na den
  • čaj + cukr
  • sůl + pepř
  • koncentrovaná energie (čokoláda, tyčinky)
  • vybavení na snídani, oběd večeři. Často nejlepší je třeba kuskus se základní zeleninou.
  • dochucení (bylinky, koření)
• oblečení
  • 6 párů ponožek
  • 4x spodní prádlo
  • 3x tričko (jedno na sebe, další se suší, třetí pro náhodné situace)
  • bundu podle podnebí a ročního období
  • mikinu
  • 2x kalhoty
  • spací oblečení
  • hodně kvalitní boty (již předem prošlápnuté)

Jak se na cestu připravit?

“Šplhám se k večeru na horu Radhošť, občas i po čtyřech. 700 Kilometrů je za mnou a dnes je to již druhá hora, kterou vylézám. Duje studený vítr a já jsem silně zpocený. Všechny svaly i šlachy mi křičí. Ego kleslo až na dno. Jedna část mé mysli to chce vzdát a padnout a jen druhá mě táhne dál. V tu nejtěžší chvíli z celého mého měsíčního putování, se má mysl ještě více vyprázdní a najednou spustí vzpomínky na to… co vše jsem v životě zvoral. Díky mozku! Jsi mi opravdu oporou.

Se slzami v očích vylézám na hřeben a přede mnou se rozprostře do dáli se táhnoucí nádherné Beskydské pohoří při západu slunce. Jsem na posvátné hoře a vítr mi naráží do tváře. Stála celá ta cesta za to? Stála.

V noci v poklidu pak usedám k Radegastovi a dělím se s ním o své pití a jídlo. Je krásné sedět s bohy u jejich horského stolu a rozprávět o životě.”

Beskydy z Velkého Javorníku

V průběhu cesty si člověk může projít mnoha emocemi. Od odhodlání, přes nával vizí, snů a myšlenek až po absolutní ticho mysli. Nebo se také může objevit duševní zátěž z minulosti, kterou člověk ještě neodhodil, absolutní vysílení a touha se vrátit. Proto je vhodné si vzít i motivační knihu podle své pohanské či osobní cesty, zápisník s tužkou pro poznámky a dělat si odpočinkové pauzy jen na vnímání krajiny. Také je prima se před cestou a při ní vyhýbat moderní technice jako je televize, sluchátka, internet a podobně. Díky právě vynechání techniky plné silných podnětů může přijít potřebná deprivace- tedy ztráta intenzivních vlivů okolní civilizace a tím zcitlivění vlastních smyslů.

Václav Cílek ve své knize Krajina vnitřní a vnější píše o takzvaném působení barvové deprivace.

“Dívat se znamená něco zapomenutého – totiž navazovat oboustranný vztah. …Začal jsem si to uvědomovat před lety, kdy jsem v raném předjaří šel skoro týden po hřebeni Krušných hor do kláštera v Oseku. Příroda má v té době velmi syrové, zemité barvy. Jsou to vlastně jen různé odstíny hnědé, šedé půdy a kamene, pomačkaná zeleň vegetace, našedlé zbytky sněhu, mlhavá obloha. Žádné jasné barvy a hlavně nikde žádný kov. Po pár dnech, když se trochu pozorujete, zjistíte, že máte barevnou a tvarovou deprivaci. Začnou vám scházet pastelové barvy, tvary, zobrazení. Pak jsem sešel do bohatě zdobeného kláštera. S jakou radostí a údivem se přede mnou otevřel odpíraný svět tvarů a jak bohatě působilo zlacení sloupů! Dnes se každý den vyhýbáme automobilům, takže jsme přesyceni kovového lesku. Televize a časopisy jsou plné jasných barev, jsme zahlušeni obrazy. Skoro si myslím, že abychom pochopili alespoň částečku toho, co pro středověkého člověka znamenal třeba deskový obraz (neřku-li karlštejnská kaple), tak se týden či měsíc předtím musíme dívat jen na hlínu, stromy, slepice.”^[6]

Toto vyjádření výborně souzní i s pohanskou předrituální praxí, kdy člověk, který chce ještě více posílit svůj rituál a jeho záměr, si vytváří týdenní přípravu, ve které nad záměrem pravidelně medituje a zároveň se vyhýbá všem druhům silných zážitků, nepouští si filmy ani intenzivní hudbu a díky čemuž se rozšíří jeho vnímání a soustředění.

Nápady na posílení cesty a záměru:

Posvátný dub a obětiště v akropoli na hradišti Bezemín

• V pohanské praxi máme často pravidlo, že než člověk jde udělat jakýkoliv rituál, úlitbu, duchovní pouť, vždy si rozmyslí, jaký má záměr a proč daný čin chce vlastně vykonat. U posvátného putování je to vhodné také.
• Nebát se být o samotě aspoň nějaký čas v rámci putování. Když člověk neumí vydržet sám se sebou, tak jak by mohl vydržet s někým dalším? Také díky samotě může člověk lépe slyšet okolní krajinu, bohy či poznat lépe sám sebe.
• Vzít si zápisník s tužkou na jakékoliv poznámky
• Vzít si motivační knihu podle své pohanské či osobní cesty.
• Naučit se pohanské písně, chanty, modlitby či promluvy pro možná občasná naladění.
• Vzít si s sebou malý hudební nástroj, který pomůže se naladit na ducha krajiny (ideální jsou malé bubínky nebo píšťaly)
• Nebát se ukončit minulost.
• Nebát se na chvíli nemyslet jen na sebe. Zkusit zahodit své napětí, ego i myšlenky a jen naslouchat otevřené krajině a jejímu Nwyfrey^[7].
• Zastavovat na místech, kde se člověku líbí a strávit tam nějaký čas – háje, hory, rozhledny, prameny, duchovní místa
• Nebát se si se svolením krajiny vzít něco na památku z míst, která člověka osloví (kámen, klacík, písek…).
• Zajímat se o historii a příběhy míst, kterými člověk prochází.
• Představit se novým krajinám před vámi. “Neznámé místo je nejenom to, které neznáte, ale také to, které nezná vás”
• Praktikování ranních a večerní rituály může být velice posilující:
  • ranní pozdrav patronů a matrónek a večerní rozloučení s nimi
  • ranní pozdrav slunci a večerní rozloučení s ním (stejně tak s Lunou)
  • ranní cvičení fyzické či energetické (jóga, wyda…)
• Pořídit si při putování nebo hned po něm přívěšek, náramek, nátepník či tetování, který vám bude celou pouť připomínat a aspoň měsíc ho nosit neustále na sobě. Zároveň vám bude připomínat sílu vašeho rozhodnutí a novou část životní cesty.

To nejdůležitější nakonec. I když si vyslechnete spoustu rad, jak by putování mělo vypadat, jaké by bylo pro vás vhodné vybavení, která místa máte navštívit a jak se máte chovat, tak především nezapomeňte na sebe. Je to vaše cesta, která vám život posune zase do dalších rovin. Vy se na své cestě musíte cítit dobře. Musíte vědět, proč takové putování podstupujete a co od něj očekáváte. Očekávání se naplnit nemusí nebo se mohou během putování měnit a je to správně. Vy sami si musíte říct, kolik času budete trávit v civilizaci, případně jestli někdy přespíte v kempu či hotelu nebo pouze pod širákem. Každý jsme jiný a každý si musí svou cestu stvořit přímo pro sebe. Tento článek má za úkol pouze dodat inspiraci a nápady.

Ať už se vydáte na jakoukoliv pouť, přeji vám sílu v nohách, pevnou cestu a požehnání bohů.

Poznámky pod čarou

^[1] Zdroj: Příběh rodu homo: Nové dějiny evoluce člověka, Robin Dunbar, Academia, 2009, ISBN: 978-80-200-1715-4

^[2] Stonehenge stál původně uprostřed hlubokého lesa, skrz který se muselo jít několik kilometrů.

^[3] Historicky by se za posvátné putování daly považovat 4 druhy cest:
Cesty do věštírny: Delfy, Didima, Rujana.
Cesty do náboženských center / za náboženskými hrami: Antika – Délos, Slovani – Rujana, Skandinávie – Uppsala.
Cesty do hlavních svatyní určitého božstva: např. za Asklépiem do Epidauru, za Dionýzem na Naxos, za Apollónem a Artemis na Délos, za Afrodité na Cyprus atd.
Cesty do míst spojených s mýty – mýty byly velmi často spjaté s konkrétními krajinnými útvary a konkrétními lokalitami – v Řecku to bylo tak, že skoro každý městský stát měl své verze, kde se odehrála mýtická událost, takže jeskyní Diova zrodu je nemálo. Některá místa však byla jedinečná jako například mys, na kterém našel Dionýzos Ariadné.

^[4] Zdroj: Záhadní druidové, Brendan Cathbad Myers, Volvox Globator, 2008, ISBN: 978-80-7207-681-9

^[5] Zdroj: Živá tradice druidů, Emma Restall Orr, 2006, Eminent, ISBN: 80-7281-218-1

^[6] Zdroj: http://www.zaopavu.cz/view.php?cisloclanku=2007110009
Zdroj 2: CÍLEK, Václav. Krajiny vnitřní a vnější: texty o paměti krajiny, smysluplném bobrovi, areálu jablkového štrúdlu a také o tom, proč lezeme na rozhlednu. 2., dopl. vyd. Ilustroval Miloš ŠEJN. Praha: Dokořán, 2005. ISBN 80-7363-042-7.

^[7] Druidský termín pro životní sílu, která proudí krajinou a všechny bytosti s ní souzní.

Print Friendly