Pohanství a meditace

Kateřina Achrerová a Jakub Achrer

“Ptáš-li se na runy,

posvátné písmo,

jež od bohů pochází,

jež věštec vybarvil,

že mluvit je chytré, zvíš,

a moudré je mlčet.”

 

“Otázku klást

a dovést odpovědět

musí muž moudrý.

Jen jednomu se svěř,

jinému ne,

tajemství tří šeptá tráva.”

(Hámavál – Výroky Vysokého)

 

Pokud čtete tento článek proto, abyste se dozvěděli, zda je potřeba meditovat ve spojitosti s pohanskými náboženstvími, pak vám ušetříme drahocenný čas. Není. To je všechno.

Odin, mimo jiné i patron magie, touhy po poznání a jeho hledání (zdroj: Design-By-Humans/DeviantArt).

Meditace v pohanském kontextu je nicméně opomíjené téma, o kterém existuje v zahraniční literatuře poměrně málo knih a jen minimum internetových stránek. V českém prostředí se toto téma těší stejnému nezájmu, a to navzdory skutečnosti, že mnoho pohanů se této disciplíně pravidelně věnuje. Na zmínky o meditaci tu a tam narazíme v různých diskuzích, aniž by bylo toto téma blíže rozebíráno. Teprve když se s lidmi bavíte osobně, opadne ostych a najednou to vypadá, že skoro každý druhý se nějakou takovou činností zabývá. Je tomu asi proto, že téma meditace není pohanstvím nijak určené a spíš jej doplňuje. Dalším důvodem je, že meditační zkušenost je osobní, až intimní záležitostí, a proto většina raději mlčí. Výjimky jsou spíše sporadické a opatrné.

Například jeden pohan, který si říká Gormak, popsal svou meditační praxi v diskuzi na webu Pohanský kruh takto: “Já při svém rituálu v lese, kdy jsem sám u ohně, mám bubínek z kůže a hledím do ohně. Je to taková meditace nebo vnímání okolí bez slov „mám rád klid“.” Připadá nám, že tento obecný popis charakterizuje chápání meditace mezi velkou částí českého pohanstva. Nemyslíme si ale, že tím se dá toto téma vyčerpat. Víme minimálně o dvou tradicích, u nichž je meditace nezbytnou a integrální součástí spirituální praxe. Jedná se o tradici Wicca v původním významu toho slova, tedy v podobě založené Geraldem Gardnerem, a o současné druidství a v jejich případě hojně využívané techniky aktivní imaginace. Je tomu tak zejména proto, že se jedná o čistě kněžsky orientované pohanské směry, u nichž je přímá zkušenost s neviditelným světem jednou z hlavních aspirací, nebo jedním z hlavních cílů, chcete-li. To ale zdaleka neznamená, že vyznavači jiných cest tyto cíle nesdílí.

Podle našeho názoru také může z meditačních technik těžit každý pohan, aniž by bylo nutné se vydávat na ošidnou a složitou cestu poznání vnitřních realit, jakkoliv jim chcete říkat. Meditace může mít různé cíle a různé přínosy nejen z pohledu posvátna, ale pro každodenní život naplněný běžnými denními činnostmi.

To podstatné na meditaci totiž je, že cvičí vůli a soustředění. “Meditace” je vlastně jen slovo, které používáme pro nedostatek jiných termínů. Spousta pohanů tak činí s velkou nechutí kvůli jisté “new age” příchuti, které s sebou toto slovo nese. Ve skutečnosti je to hlavně trénink mysli a duše a jejich aktivní poznávání. V ideálním případě by měl takový rozvoj vést k určitému druhu života v přítomnosti, v moudrosti, odstupu, nadhledu, vhledu a v sebereflexi. Samozřejmě nemusí tomu tak být vždy. Duchovní cesta je plná nástrah a mnoho z těch, kdo po ní kráčí uvízne ve slepých uličkách sebeklamu.

Aby se nám to nestalo, je potřeba se od samého začátku vzdát myšlenky, že meditace z nás činí lepšího nebo duchovního člověka. Je potřeba vnímat s nadhledem jednak sebe a jednak obrazy, které k nám mohou prostřednictvím meditačních cvičení přicházet. Odlišit sebeklam a projekci vlastních přání od skutečných dotyků s posvátnem je obtížné i pro pohany praktikující desítky let. Nadhled je proto nezbytný. Meditace sama o sobě nám totiž nepřinese ani pohanské ctnosti ani poznání. Takové věci se projevují spíš v obyčejných věcech jako je třeba pomoc s přípravou nebo úklidem na akcích, pochopení pro nedostatky druhých, projevuje se třeba i jako velkorysost nebo i obyčejné mlčení, když zrovna není co říci. Výcvik mysli je vlastně stejně dobrý jako výcvik těla. To podstatné je jen to, co naše mysl nebo naše tělo přinesou dobrého nebo špatného tomuto světu a našim dětem.

K čemu tedy pohanovi výcvik mysli může být? Především je to schopnost odstínit rozptýlení a překonávat svody našeho okolí k tomu, abychom se zabývali různým balastem, který v zahradě naší duše působí jako plevel. Tím máme na mysli takové věci jako sociální sítě, chytré telefony, televizi, rádio, značky aut, značkové oblečení, reklamy a hromadu zbytečných řečí a prázdných slov. Je snadné nepustit tento plevel do naší duše, když žijeme uprostřed lesa nebo jsme na týdenním vandru. Odpojit se dokáže každý. Ale co když se třeba vrátíme z úžasné pohanské akce uprostřed lesů s dokonale vyčištěnou hlavou naplněni významem posvátna a máme jít další den do práce? Za pár dní je ta inspirace a čistota pryč. Najednou zase koukáme půl dne do obrazovek a naše emoční náplň závisí zase jen na počtu lajků na (anti)sociální síti. A tady se právě ukazuje smysl meditace pro dnešního pohana. Smysl meditace totiž není uzavřít se před okolním světem a živit v sobě nějakou duchovní iluzi. Smysl je jen ukázat všemu tomu plevelu, kterým nás krmí tato doba, včetně duchovních představ, kde je jeho místo a prostě jen kultivovat den za dnem náš pohanský záměr a vědomí přítomnosti Bohů. Přestat zbytečně žvanit nahlas i ve vlastní hlavě a vnímat, co se doopravdy děje. Tady a teď. Totiž to, čemu věnujeme pozornost, určuje to, čím jsme, a jaký je náš svět. A meditační praxe znamená tuto pozornost alespoň z části ovládnout.

Rádi bychom také poznamenali, že k posilování vůle a výcviku mysli vůbec nejsou potřeba chrámy nebo zvláštní prostory, oltáře, svatyně apod. Meditovat lze například při cestě do práce nebo při chůzi cestou do obchodu. Ti z nás, co mají to štěstí, že pracují rukama, mohou meditovat klidně půl dne, protože míra rozptýlení u těchto profesí je mnohem menší. Naopak ti z nás, co pracují převážně hlavou, si musí na meditaci vyhradit zvláštní čas a “vytrhávat plevel” častěji, aby jim k něčemu byla.

Ještě než si ale povíme něco konkrétního k meditačním technikám, je potřeba si otevřeně přiznat, že meditace vlastně není nijak historicky doložená činnost z pohledu pohanství. Jistě lze dojít k závěru, že se rozjímání a meditaci věnovali řečtí filozofové, věštkyně v různých starověkých orákulech nebo kněží. My však dodnes nevíme, jakou mají vlastně jednotlivé meditační techniky relevanci z pohledu indoevropského duchovna. Můžeme jen spekulovat. A vlastně proč ne? Pojďme si spolu trochu zaspekulovat.

Původní evropské duchovno postupně mizí z historie v období po čtvrtém století našeho letopočtu. Za začátek konce původní evropské moudrosti pak považujeme (my dva) zničení alexandrijské knihovny za vlády císaře Theosodia I. Tento zmar se pak šířil Evropou v následujících staletích a s výjimkou krátkého nadechnutí v období renesance lze vlastně považovat původní evropskou spiritualitu za uspanou do stavu jakési hluboké hybernace.

Teprve v průběhu dvacátého století se objevují první pokusy, jak navázat na téměř mrtvé duchovno. Tyto pokusy začínají wiccou a druidstvím coby prvními živými polyteistickými systémy navazující na původní pohanské cesty a pokračují dalšími tradicemi v průběhu posledních dekád minulého století, pro které je typické navazování na spiritualitu jednoho konkrétního etnika (ásatrú, rodnověří apod.). Otázka, kterou si často klademe, zní asi takto: Jak by se vlastně naše původní víra vyvíjela, kdyby nepřišla doba temna? Po každé nás napadne jedno místo – hinduistická Indie.

Hinduismus je vlastně, podobně jako pohanství, jakási množina obrovského množství kultů a náboženství s obrovským množstvím různých Bohů a různých způsobů, jak je poznávat, uctívat a jak prožívat jejich přítomnost. Indie a její polyteistická spiritualita dala vzniknout takovým klenotům lidského poznání jako je buddhismus, tantra, vipassaná, jóga a mnoho dalších. Aniž bychom si měli nějak Indii idealizovat, můžeme v její nekonečné rozmanitosti vidět zdroj inspirace pro ty aspekty indoevropské spirituality, které v evropském prostředí dostávají šanci možná poprvé po 1500 letech. Praktikování meditace může být jedním z nich. Naše možná bláhová spekulace spočívá v tom, že pokud by přirozené duchovní poznání mělo v Evropě tu možnost, mohli jsme se dnes těšit podobné rozmanitosti kultů, náboženství a duchovních technik. Proto bychom se meditace neměli bát.

Duchovní cvičení, která jsou současnými pohany praktikována, lze s trochou nadsázky rozdělit do dvou skupin. Spíš se jedná o jakési spojité spektrum, které je určené metodou a záměrem. Jedním ze dvou krajních pólů je v průběhu generací zdokonalená aktivní imaginace založená na komplexním symbolismu a mytologii, s níž se můžeme setkat v tradiční Wicce.  Aktivní imaginace v jednodušších a volnějších podobách se dále využívá v čarodějnictví obecně a částečně v druidství. O této metodě pohovoříme až na druhém místě. Druhým pólem pak jsou různé techniky “zírání”, které jsou založeny na prostém vnímání těla, dechu a přítomnosti. Mezi těmito dvěma se pak vyskytují různé kombinace jako je např. Meditace dvou sil, kterou publikoval v Kolovratu Filip Kubín, dále meditace na posvátný háj, která je základem aktivní imaginace používané v druidském řádu OBOD, některá cvičení v systému wyda, šamanské cesty, runová cvičení a mnohé další. Tato oblast meditačních technik je univerzálnější, a proto se ji budeme věnovat jako první a trochu detailněji.

Popis jednotlivých meditačních technik používaných současnými pohany by pravděpodobně vydal na celou knihu, navíc knihu, kterou zatím asi nikdo nenapsal, neboť takový úkol je nesmírně obtížný. Pokusíme se tedy alespoň nabídnout velmi povrchní nakouknutí do technik, kterých jsme se zatím na své cestě nějak dotkli. Záměrně při tom vynecháváme wydu, neboť o ní píší jiní autoři jinde.

Velmi oblíbenou meditační technikou je prosté zírání v mnoha podobách. Mnoho lidí tak činí, aniž by nějak vědomě “meditovali” a prostě jen vnímají krajinu bez hnutí, vnímají plynutí přítomného okamžiku a naplňují celou svou duši její krásou. Existují nicméně techniky, jak prosté zírání prohloubit. Především je to vědomé zpomalení dechu a obrácení pozornosti k dýchání. Když se svou pozorností vědomě vracíme k dechu, můžeme snadněji přerušit řetězy rušivých myšlenek. S rušivými myšlenkami pak nemusíme tolik bojovat. Ne, že by jich snad bylo méně, ale můžeme je prostě jen opustit obrácením pozornosti zpět na náš dech, aniž bychom je dále rozvíjeli a ztráceli se v nich. Pro udržení pozornosti pomáhá také, když dýcháme vědomě bránicí do břicha,  jakoby do středu těla (několik centimetrů pod pupíkem), současně opřeme jazyk zlehka o horní patro a představíme si, že tyto dva body (střed těla a dotyk jazyka na horním patru) jakou jedním a ve své jednotě splývají s přítomností. Můžeme vědomě vnímat, jak z přítomnosti vzniká realita  a teče do našeho vnímání tímto sjednoceným bodem. To je však jen jeden z mnoha způsobů. Zírání je technika, kterou lze prohloubit mnoha způsoby a její zdokonalování trvá mnoho let.

Takové umění se člověk učí těžce a dlouho a byly o něm napsány hromady knih. V žádném případě to neznamená, že je potřeba se věnovat askezi nebo si stanovovat nějaké přísné cvičební plány nebo že to je nějak náročné na přípravu. Není nicméně na škodu přečíst si aspoň něco málo o příbuzných technikách původem v Indii, které lze při vědomém zírání použít a přizpůsobit zdejší krajině. Technika, která se svým etymologickým významem našemu zírání velmi blíží, se nazývá vipassaná. Význam v sánskrtu lze přeložit jako vhled, čisté vidění nebo hluboké vidění. Jedná se o techniku, jejíž původ sahá až do 5. století př. n. l. a možná ještě hlouběji. Pro její jednoduchost ji snadno zvládne každý a je to právě tato jednoduchost, která ji současně činí tak těžkou a díky které neexistuje strop, kterého lze v této technice dosáhnout. Toto čisté vidění spočívá právě v soustředění se na dech a v prostém vnímání všech vjemů, zvuků, pocitů a myšlenek, aniž by byly jakkoliv pojmenovávány, rozvíjeny, popisovány nebo následovány.

Česká Wikipedie poměrně výstižně shrnuje základní princip takto: Záměrně a vědomě se učíme rozpoznávat naše prožitky, a nereagovat na ně touhou, ani odporem, pouze je pozorovat. Takový vytrvalý trénink dá postupem času našemu myšlení malý prostor, malý časový úsek mezi pocitem a reakcí na něj. V tomto vzácném okamžiku vidíme věci takové, jaké skutečně jsou, ne takové, jakými je uděláme; získáváme možnost volby a tím se stáváme svobodnějšími.

O této technice existuje spousta knih i internetových stránek. Nemá tedy smysl se zde podrobněji rozepisovat. To podstatné je nehybnost těla a zraku, soustředění se na dech, vnímání všeho co se děje, včetně myšlenek a pocitů, aniž bychom to nějak hodnotili nebo rozvíjeli. Navracíme se pozorností k k dechu, kdykoliv se naše pozornost začne rozptylovat. Na to není potřeba chodit na žádné komerční semináře. Začít lze kdykoliv, teď hned třeba.

Poloha může být v podstatě jakákoliv, ale ideální je v sedě nebo v kleče na patách s rovnými, ale uvolněnými zády bez opory.

Vipassanou se lze jen inspirovat při různých technikách zírání, to je hlavní důvod, proč ji zmiňujeme. Je také možné si velmi snadno najít bezplatné desetidenní kurzy této techniky, kde si můžete otestovat své limity a stanout tváří v tvář svým “démonům” v intenzivní meditační praxí deset hodin denně ve velmi přísné disciplíně. To jen tak na okraj. Podstatné ale je, že tato technika vznikla v indoevropském prostředí a je ze své podstaty nenáboženská a do přírody se skvěle hodí.

Nám osobně se osvědčilo několik níže popsaných variací, které jsme se naučili buď sami nebo od různých lidí na různých místech.

Například není vůbec marné zírat do plamenu svíčky. Plamen svíčky se tak může stát zosobněním přítomnosti a symbolem toku času z budoucnosti do minulosti. Když nemůžeme ven, je plamen svíčky velmi dobrou volbou. Neměli bychom být ani moc blízko, ani moc daleko. Postačí, když si sedneme o něco málo dál, než jeden metr. Svíčka by měla být ve středu našeho zorného pole.

Pokročilou variantou zírání je upřený pohled do bílé stěny. Využívá se v zenových školách a představuje výzvu v tom, že naše mysl je konfrontována s prázdnou plochou a produkuje mnohem víc konstruktů. Je-li naše vůle pevná, proti prázdné ploše se tyto konstrukty snadněji jeví tím, čím doopravdy jsou (zde nechť si každý doplní vlastní filozofickou odpověď, my opravdu nemáme patent na rozum).

V lese se můžeme posadit jeden až dva metry od stromu a zírat do místa, kde se strom mění v kořeny. Toto místo představuje symbol. Je bodem, kde se kořeny mění ve strom a v korunu. Je to metafora budoucnosti, která teče do minulosti. Strom světa. Tento bod ve vnějším světě se může stát ztělesněním přítomnosti ve vnitřním světě. Když používáme techniku vědomého dýchání bránicí do středu těla, můžeme tento bod ve vlastním těle ztotožnit s bodem ve stromě, na který zíráme a propojit se tak se stromem před námi i stromem světa, coby jinou podobou toku času v prostoru.

Můžeme najít hůl, sednout si na svah a držet ji svisle před sebou oběma rukama. Můžeme pozorovat krajinu přes tuto hůl, která je symbolem vertikály, neměnné vůle.

Můžeme také prostě jen zírat z okna jedoucího vlaku.

Variant existuje spousta a ve svém důsledku jsou pořád o tom samém, což je zaostření mysli, pozorování světa, přesměrování pozornosti do přítomnosti a případně k Bohům, kteří jsou s ní a s přírodou spojeni.

V germánských náboženstvích se lze také setkat s několika popisy podobného typu meditace. Pro germánské národy (a nejen pro ně) měly velký význam sny a proroctví, což je samo o sobě meditacím blízké minimálně v tom, že bdělá mysl spí a nevědomí může promlouvat. Jednou z těch pasivních metod podobných zírání je utiseta, která spočívá v sezení venku v přírodě, nebo na mohylách předků. Prostřednictvím této techniky se může dostavit vhled, vize nebo inspirace přibližně ze tří zdrojů; od Bohů, předků nebo wights (landvaettir), což jsou duchové místa, mýtické bytosti.

Z novějších technik lze jmenovat například runové meditace, kdy se pracuje se zvukem, tvarem, hlasem, dechem či významem runy, na které se koncentruje vědomá mysl. Ty už se blíží spíše aktivní imaginaci. Dalším fenoménem jsou meditační karty, zaměřené např. na bohy. Takové karty se dají používat všude, v interiéru, ve vlaku i venku, pokud je máte v nějaké fólii, zatavené či v jiném obalu.

Pokud se vám zdají tyto varianty rozptylující, složité či jinak nevhodné a chtěli byste prakticky začít něčím úplně jednoduchým obráceným více do nitra, dá se začít prostým vyčištěním mysli, což je v podstatě forma vědomé relaxace. Udělejte si příjemné prostředí, můžete si zapálit vonnou tyčinku nebo směs bylin a svíčku a pustit si meditační hudbu. Jednomu bude vyhovovat hudba k meditaci z Youtube, druhému postačí naslouchat zvukům přírody. Zaujměte příjemnou polohu, můžete například sedět se zkříženýma nohama, ale také na židli, v křesle či ležet. Pokud si však lehnete, může se stát že usnete. Provedení této meditace je jednoduché. Zavřete oči a soustřeďte se na Váš dech, můžete dech počítat (např. nádech na 4 doby, výdech na 4 doby). Snažte se vnímat pouze váš dech, pokud se vaše mysl zatoulá, jemně se vraťte zpět k počítání. Pokračujte tak dlouho jak budete chtít a pak si pomalu protáhněte údy a otevřete oči. Tuto základní meditaci můžete ještě obměnit tím, že po určité době soustředění se na dech můžete svou pozornost přenést na meditační hudbu. Věnujte ji celou svou pozornost. Vnímejte jak vaše mysl zcela pohlcena přítomností. Pokračujte tak dlouho, jak Vám bude příjemné. Díky částečné smyslové deprivaci mohou přijít i nějaké obrazy nebo náznaky vizí. Což je v pořádku. Touto technikou už se nicméně v našem povídání posouváme od zírání směrem k opačnému protipólu.

Tím je aktivní imaginace nebo-li “pathworking”. Aktivní imaginace souvisí bezprostředně s magií a věštbou a může být způsobem, jak prohloubit svou dovednost v obojím. Techniky založené na zírání, o kterých jsme hovořili doposud, předpokládají meditaci s otevřenýma očima a vnímání přítomnosti. Aktivní imaginace, které jsme se dotkli v posledně jmenovaném cvičení,  je pravým opakem, neboť máme zavřené oči a vědomě vytváříme v naší mysli obrazy a obsahy. Zatímco technika zírání ve všech svých podobách směřuje přímo do kvality našeho běžného prožívání a každodenním vztahu s Bohy, aktivní imaginace směřuje do vztahů mezi vnitřním a vnějším světem, potenciálně do míst mezi naším světem a podsvětím. Také z tohoto důvodu se jí zabývají jen některé pohanské tradice a obvykle tak činí nějakým postupným a velmi opatrným způsobem.

Veles, pán podsvětí a patron magie (Zdroj: http://blog.slavicsouvenirs.com/god-veles).

 

Meditování s aktivní imaginací není tak jednoduché jako předchozí příklady a obvykle je potřeba alespoň drobná příprava. Pro tuto skupinu meditačních technik jsou totiž typická zahajovací cvičení. Jako jedno z nich lze použít např. Meditaci dvou sil, kterou jsem již zmínil nebo meditaci otevírání stromu z knihy Spiral Dance od Starhawk. Používají se i jiné techniky a jejich cílem je navodit lehký trans. Lze je shrnout jako cvičení  s energií, které je již samo založeno na jednoduché aktivní imaginaci. Vizualizujeme si sebe sama jako strom a s jednotlivými nádechy si představujeme, jak kořeny čerpáme sílu, která stoupá do koruny a stéká zpátky na zem okolo nás. To podstatné je, že nás tato vizualizace nutí obrátit pozornost k dechu a k oblasti v těle, kterou prochází naše páteř, což navozuje lehký trans.

Druhou možností je prosté využití chrastidla nebo šamanského bubnu a pojmout aktivní imaginaci jako šamanskou cestu, přičemž do vnitřních světů procházíme např. studnou, jezírkem, králičí norou nebo jakoukoliv vodní hladinou. Tuto šamanskou techniku nepoužívají zdaleka jen šamani.

Třetí možností je provedení meditace jako součást rituálu, a to pokud obsahuje prvky navozující lehký trans.

Hekaté (aut.: Dana Glover), Bohyně čarodějnic a strážkyně prahu. Lze ji požádat o ochranu, než se vydáte na delší cestu….

Ať už použijeme meditaci dvou sil, otevírání stromu nebo buben či chrastidlo, můžeme se následně pustit do imaginace v podobě nějaké cesty, což mívá v různých tradicích různé podoby, ale časté je vytvoření jakéhosi vnitřního posvátného prostoru v naší mysli, z něhož podnikáme své objevování a v němž poznáváme Bohy a jejich příběhy. Nejčastěji to bývá prostě jenom les nebo kruh stromů. Zde můžeme prostě jen komunikovat s Bohy či předky, zkoumat různé symboly jako např. runy, navštěvovat hlubiny a dělat spoustu dalších věcí, ideálně v souladu se zdravým rozumem. To, že v některých tradicích svébytné systémy symbolů a mýtických námětů určených pro aktivní imaginaci, nás nemusí trápit, protože to není potřeba. Vůbec. Neexistuje žádný univerzálně správný způsob, jak má vnitřní krajina vypadat a co se tam má dít. Je také zcela postačující se na takovém místě ve vnitřní krajině občas setkat s Bohy, které uctíváme, oslovit je a požádat například o poučení nebo o požehnání. V jednoduchosti je síla. Taková krátká meditace může být například vhodným doplňkem rituálu. Je vlastně vědomým prohloubením rituální zkušenosti, která se ve své běžné podobo meditací nenazývá, nicméně může přinášet podobný prožitek. Koneckonců, jak už jsme řekli, meditace je jen slovo.

Ve všech případech je však dobré zakončit cestu podobně jako jsme ji začali, a to s cílem opatrného přerušení transu a obnovení normálního vědomí. Toho lze docílit například představou zastavení toku síly ze země při technice otevírání stromu a jejího pozvolného stékání do země (pak by se to jmenovalo asi zavírání stromu), nebo prostým soustředěním se na hranice těla a položením dlaní na zem, abychom si uvědomili, kde jsme ve fyzickém světě. Je taky dobré něco malého sníst a vypít.

Někdy nás může cesta zavést na místa, která nám mohou přinést úžas, ale i důležité poučení. V takovém případě je vhodné vyjádřit vděčnost alespoň malou obětinou některému z Bohů či některé z Bohyň, které vládnou podsvětí a magií. Není taky špatné si pro takové případy vést deník. Přepis do psaného slova takovou důležitou zkušenost ukotví v našem světě a našem vědomí. Naopak neopatrné klábosení o našich cestách ji spíše rozpustí…

Jednou z aktivních metod meditace, která je velmi podobná aktivní imaginaci, je seið, který podle několika popisů začíná navozením transu prostřednictvím monotónních zpěvů, které mohly trvat i několik hodin. Dále se hovoří o bušení na vétt, o kterém nikdo neví, co to bylo; takže to mohl být jak buben, tak klidně třeba i víko od sudu. Důležitý je rytmický tlukot, který se podobá mnoha jiným známým šamanským technikám. Lze zmínit rovněž i Sámy, o jejichž stycích se Seveřany jsou mnohé doklady, a kteří také používali rytmické bubnování na buben ke svým šamanským praktikám. To už se však dostáváme přímo k šamanským cestám, a ty už leží tématicky mimo záběr tohoto článku.

Na závěr si neodpustíme malé varování. Rozum je velmi dobrý rádce. Ale ještě lepší rádce je intuice. A nedělat to, co je intuitivně nepříjemné, je obvykle velmi rozumné. Někdy je také velmi rozumné nedělat i to, co jako velmi lákavé vypadá, například po přečtení tohoto článku zkouknout jednu či dvě knihy o meditaci a začít organizovat placené semináře pro veřejnost. Nebo, a to je ještě horší, na takový seminář jít jako účastník. Zejména aktivní imaginace může být velmi ošidná technika a také forma manipulace. Když ji učíme sami sebe, je celkem bezpečná, pokud postupujeme opatrně. Kdybychom ji sami chtěli učit někoho, bereme na sebe velkou odpovědnost a potřebujeme obrovský odstup hraničící s praktickými dovednostmi v psychologii nebo tradiční postup předávaný v několika generacích. Ideálně obojí. Lidé okolo new age, kteří našli ve spiritualitě zdroj svých přijmů, obvykle tento odstup nemají, neboť na prožitku, který vám zprostředkují, závisí jejich výdělek. Aktivní imaginace a příbuzné techniky jsou také nebezpečné pro osoby s některými psychiatrickými diagnózami.

A to je vlastně všechno. Je to jen takový pokus o jednoduchý průřez tématem, které je ale mnoho násobně zajímavější a složitější, než jak je popsáno zde. Prosíme tedy, aby byl tento článek vnímán jen jako jakési nastínění možností toho, co můžeme dělat každý sám ve své praxi, a kde se případně inspirovat. Nejsme žádní učitelé a určitě si nemyslíme, že tento krátký výtah může sloužit jako samostatný návod. Ani si nemyslíme, že se bez těchto věcí nejde obejít. Nakonec, obřady s obětinami, společenstvím a oslavou stejně nic nenahradí.

Poděkování:

Děkujeme Šárce Sedlákové za to, že se s námi podělila o to, co ví o meditaci v germánském pohanství a obohatila tak náš článek.

Odkazy a zdroje:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *