Pohanské pohřebnictví, smrt a Země předků

Jakub Achrer

Země předků

První číslo kolovratu vycházející u příležitosti svátku Beltane se na první pohled nezdá být zrovna nejvhodnějším pro tuto tématiku. Smrt, pohřby, předkové, to všechno v mnoha pohanských směrech patří k období podzimu. Beltane a Samhain v keltské, druidské a wiccanské tradici na sebe hledí přes celé kolo roku. Stojí přesně naproti sobě. Skutečnost, že tématika smrti, je rozebírána v jarním, beltainovém a v prvním čísle Kolovratu, budiž upomínkou toho, že život a smrt jsou dvě strany téže mince, že když něco končí, něco jiného začíná a že čas smrti nevybíráme my, ale ona sama, bez ohledu na roční období.

Téma smrti začalo být v pohanské komunitě intenzivně diskutované na přelomu roku 2011 a 2012. Diskuze vyústila v sérii setkání pohanů z různých tradic, byť zatím zdaleka ne ze všech, které jsou na našem území viditelně přítomné.

Ze začátku se těmto setkáním říkalo poněkud krkolomně Sněm u příležitosti založení pohanského „Pohřebního společenství“. První takový sněm proběhl na Imbolc, 1. února 2012 v Praze.  Sněm svolalo Brothrjus Wulfe společně s Dervanem (Giuseppe Maielo). Česká pohanská společnost se Sněmu zúčastnila prostřednictvím svého zástupce a autora tohoto článku. Cílem setkání byla diskuze o možnostech pohanů v oblasti poskytování smutečních služeb zesnulým i pozůstalým ve svých řadách. Je to myšlenka velmi ušlechtilá a vizionářská, přesahující svým způsobem časový rámec, v němž běžně uvažujeme a přesahující také to, jak si představujeme současné pohanské společenství.

Diskuze během prvního sněmu postupně oddělila od tématu problematiku samotného uložení ostatků, která je nezbytně spojena s otázkou vzniku pohanského hřbitova, respektive registrace pohanské náboženské společnosti ve smyslu zákona o církvích. Tento aspekt již během Sněmu nebyl diskutován a setkání rychle opustilo jakékoliv ambice, které jsou v současné době spíše nerealistické.

Téma se samovolně zúžilo na smuteční obřady a služby jako takové, tedy vše co je součástí doprovodu nebožtíka do země předků, mimo samotné uložení ostatků. Uvažována byla zejména možnost vytvoření subjektu, který by hledal partnera mezi existujícími a zavedenými pohřebními ústavy. Pokud by se našel takový ústav, který vedou slušní a otevření lidé, pohřební společenství by ve spolupráci s ním vydefinovalo celou řadu služeb, které by mohly být poskytovány jak ústavem samotným, tak zejména samotnými pohany. Tímto způsobem by bylo potenciálně (a legálně) možné řešit širokou škálu pohanských modifikací obvyklých smutečních služeb, včetně obřadu, rituální kremace, apod., a to jak „na klíč“, tak i individuálně, samozřejmě v rámci reálných a zákonem vymezených možností.

Takový subjekt by musel disponovat širokou škálou informací o rituálech, zvyklostech a symbolice pohanských náboženství. Nezbytně by měl také kontakty na schopné obřadníky z různých pohanských tradic, kteří by v případě potřeby a přání zesnulého (nebo rodiny) provedli některé sakrální úkony (které nejsou v rozporu se zákony ČR). Celou iniciativu provází shoda, že by neměla být diskriminována žádná pohanská tradice.

Závěrem prvního Sněmu se přítomní dohodli na tom, že budou společně usilovat o vznik této iniciativy, aktivně hledat možnosti a propagovat tuto myšlenku prostřednictvím internetových stránek a sociálních sítí. Iniciativa dostala název Země předků. 8. února a 7. března se konaly další schůzky. V době, kdy vzniká tento článek je naplánováno další setkání, a sice na datum 28. března. Opakující se setkání dále rozvíjejí již načrtnuté myšlenky. Součástí jedné z nich byla přednáška Dervana o pohřbívání od paleolitu až po současnost. Jejím hlavním přínosem bylo pochopení, že volba mezi pohřby do země či pohřby žárovými nezávisela často na kultuře, ale na ryze praktických okolnostech a zejména sociálním postavení dotyčného. Paradoxem vývoje v pohřebnictví je, že zatímco dříve se za luxusní považoval pohřeb žárový a pohřeb do země byl určen chudým, dnes je situace spíše opačná, neboť kremační technologie je velice levná. Přednáška obsáhla také různé důvody pohřbívání a s ním spojených rituálů, zejména zabránění chaosu a msty ze strany zesnulého, jako projev úcty a lásky.

Byly probírány také různé aspekty pohřbívání od konkrétních technik až po ekologická hlediska. Postupně se během sněmů přechází k praktickým otázkám, ke sbírání zkušeností a informací z oblasti moderního pohřebnictví a ke hledání způsobů řešení. Se spolehlivou pravidelností se vrací téma registrace náboženské společnosti, která může v horizontu deseti let přinést širší možnosti, pokud jde o pohřbívání jako takové.

Iniciativa bude mít také internetové stránky, které vzniknou během letošního roku. Setkáme se s nimi na adrese www.zemepredku.cz. Prezentace iniciativy zřejmě proběhne na festivalu Mystica a diskutovány jsou i jiné formy veřejné prezentace, jako např. přednášky.

Česká pohanská společnost hodlá vývoj nadále sledovat a iniciativu v rámci svých možností podporovat. Mimo jiné i za tímto účelem zde publikujeme tento článek.

Pár slov s Dervanem o smrti a Zemi předků

Následuje rozhovor s jedním z iniciátorů projektu Země předků. V pohanské komunitě je už mnoho roků znám jako Dervan. Jmenuje se Giuseppe Maielo. V roce 1998 zakládal slovanskou skupinu Radhošť, z níž potom v roce 2001 vzniklo sdružení rodnověrců s názvem Rodná víra. Ve druhé polovině devadesátých let byl také členem Pohanské federace. Má za sebou již dlouhou akademickou kariéru v oboru, vyučoval slavistiku na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. V současné době vyučuje východoevropská studia a antropologii smrti na Západočeské univerzitě v Plzni. Je autorem knihy Vampyrismus v kulturních dějinách Evropy (nakladatelství Lidové noviny, 2004).

Jak se zrodila celá myšlenka a čí nápad to vlastně byl?

Já myslím, že to bylo v listopadu 2011, kdy jsem na tohle téma po telefonu hovořil s Adrianem (Brothrjus Wulfe). Řešili jsme spolu smrt Standy Hulína (Rodná víra), který se zabil. Spáchal sebevraždu. Současně mi Adrian říkal ještě o jednom úmrtí, to byla žena pohanka, která se zabila v autě. A my jsme tyhle informace dostali ze druhé, ze třetí ruky. U Standy Hulína jsme se to třeba dozvěděli až od jeho syna přes Facebook. Nevěděli jsme o jejich pohřbech a neměli jsme kontakty s rodinou. Došlo nám, že to je téma k zamyšlení o budoucnosti, zvlášť u nás s Adrianem, kdo patříme k nejstarším lidem z téhle scény. Přechodové rituály už často mívají děti, co přichází na svět (např. postřižiny, ale záleží podle tradice), bývají pohanské svatby a oslavy sezónních svátků. A když odcházíme do země předků, taky by tam měl být nějaký rituál a to zatím moc nefunguje. I když, vlastně název té iniciativy – Země předků – jsi vymyslel ty, kdo se mnou dělá rozhovor (smích). My jsme to na začátku nazvali Sněm. A chtěli jsme začít debatovat o tom, jak dál, protože takové situace a smrt mohou nastat kdykoliv, ale zatím neexistuje moc způsobů, jak pro ty lidi organizovat rituály. Ten člověk, co zemřel, nám s tím asi nepomůže. Takže je to na těch, co jsou ještě živí. U svatby je to jiné, protože v takových případech je iniciativní dotyčný člověk, který za někým přijde a řekne, že chce pohanskou svatbu. Ale mrtvý člověk sotva. Proto je potřeba, aby tu byl někdo, kdo se o takové věci bude starat. Hned zezačátku jsme si také vyjasnili, že chceme jít napříč tradicemi a zkusit najít nějaký mechanismus, který zajistí, že přechodový rituál provázející zesnulého z tohoto světa do země předků vždy proběhne.

Jaká je vlastně tvoje role v projektu Země předků?

Já jsem jenom jeden mezi ostatními. Ve svém věku už nemám tolik energie. Myšlenka se ale zalíbila hlavně mladým lidem. Hodně iniciativně se k tomu postavila například Rowlana z Brothruj Wulfe. Já spíš patřím k těm, co bude jeden z prvních, kdo si jednou užije takový přechodový rituál. Moje role v tom je prakticky žádná. Jsme ve fázích diskuzí o organizacích pohřbů, jak zprostředkovat kontakt s pozůstalými, jak udělat veřejnou prezentaci. Já osobně mám s pohřebnictvím určité zkušenosti, dělal jsem průzkumy v krematoriích, vyučuji antropologii smrti a mám určitou vizi a své zkušenosti dávám k dispozici. Znám také systém pohřebnictví v Čechách, který jsem profesionálně studoval.

A jak jsi spokojený s dosavadním vývojem Země předků?

Je to sice složité, ale vidím to dobře. Vůbec jsem nečekal takový zájem, hlavně u mladých lidí, kteří se k věci staví velmi seriózně. V Čechách je složité dělat cokoliv, co je nové. Máme samozřejmě snahu dělat všechno v rámci zákonů. Samozřejmě ty zákony jsou šity na míru hlavně ateistům a klasické náboženské organizace, zejména křesťanské. Ale jsou tady třeba také početně zastoupeni buddhisté díky velké vietnamské komunitě. Velmi zajímavé jsou třeba pohřby Romů. Připadá mi, že oni by svým pojetím mohli být nejblíže pohanským pohřbům. Sice se hlásí hlavně ke křesťanství, ale ještě v sobě mají hodně prvků pohanského chování. Byť je třeba říci, že za posledních dvacet let tohle hodně zaniklo. Každopádně instituce českého pohřebnictví jsou připraveny na pohřby křesťanské, ateistické (tam to funguje dokonale), ale funguje právě i pro Vietnamce a pro Romy. My se do toho systému musíme nějakým způsobem začlenit a dosáhnout toho, aby ty rituály vypadaly tak, jak chceme my

Kde vidíš tuhle iniciativu za deset let?

(smích) To je velmi zajímavá otázka. Já nevím, jestli za deset let budu ještě v téhle zemi nebo už třeba v zemi předků. Já doufám, že za deset let už bude celá struktura normálně fungovat. A doufám… teda, nechci říci, že bude mít za sebou hodně pohřbů (smích), to by bylo asi moc morbidní. Já hlavně doufám, že to povede k lepšímu propojení s těmi našimi předky a jejich zemí a že budou existovat ty přechodové rituály, které jsou naprosto zásadní. Velké nebezpečí nevhodného nebo žádného rituálu je že, dotyčný pohan začne být po smrti nebezpečný. Každopádně doufám, že celá iniciativa se bude rozvíjet bez problémů.

Co si myslíš, že čeká po smrti?

No, to jsme řešili také. Já jako pohan samozřejmě vím, že nějaká země předků existuje. Zatím se odtamtud ale nikdo nevrátil, aby nám vyprávěl, co tam je. Z mytologií a představ našich pohanských předků si můžeme dovodit několik scénářů. České země jsou ve vnitrozemí, takže cesta za velké moře jako v Pánovi prstenů nás zřejmě nečeká. Nejsme muslimové z pouště, takže si to nepředstavujeme ani jako hojnost ovoce, vody a žen. Máme tu určité vlivy ze severského kulturního prostředí. U Slovanů nejsou představy o posmrtném životě moc jasné. Částečně na tu otázku pomohou najít odpověď šamanské zkušenosti, které mnozí z nás mají. Já jsem několikrát extatickou cestu na onen svět podnikl. Nevím, jestli jsi viděl Twin Peaks, ale tam jsou třeba vidět představy severoamerických indiánů. Bytosti na onom světě jsou tam velmi usměvavé. Musím se nicméně přiznat, že to osobně vidím spíš jako podzemí s možností dívat se na svět živých a v krajních případech se i objevit na světě živých. Myslím si, že existuje i možnost se zjevovat ve snech a pomáhat svým potomkům a poskytovat jim určitou ochranu.

Jaké představy o posmrtném světě jsou rozšířeny mezi současnými Slovany, tedy rodnověrci?Стороны_збручского_идола

To je hodně o tom, odkud vlastně pocházejí ti současní Slované. V celé bývalé východní Evropě, řekněme tedy od Aše do Ruska včetně, máme hodně nejen bývalých krajních nacionalistů, které mají představy trochu odvozené od Germánů. Jsou to představy hrdinské, spíše tedy spojené s nějakým světem, který je nad námi. Představy starých Slovanů můžeme odvodit například ze Zbručského idolu. Ten zobrazuje tři úrovně stvoření, úroveň božskou, úroveň naší a úroveň pod námi, která patří předkům. To znamená, že klasická slovanská představa je, že země předků je spíše pod námi. Obecně existuje hodně kultur, které si představují zemi předků jako podzemí čí podsvětí. Mezi současnými slovany však existuje také již zmíněná představa o světě hrdinů, který je nad námi.  To už by ten zesnulý slovan asi musel být nějaký polobůh. Abych se přiznal, tenkrát jsme o tom mezi sebou vlastně moc nemluvili.

Čím to, že jste nemluvili o smrti?

To je snadná otázka. Smrt je v naší společnosti tabuizována. O sexu už se mluvit může. Ale o smrti moderní člověk mluvit nechce. Přenechává jí lékařům a pohřebákům. Moderní člověk si myslí, že mlčením o smrti se jí může vyhnout. Ale to je nesmysl. Smrt je jistota a je to jediná jistota, kterou máme. Vyhýbání se tématu smrti je postoj současné společnosti. O smrti se jen šeptá. Se smrtí máme spojené důstojné chování. Při tom společnosti do 18. až 19. století byla smrt spojována s veselicemi. Rituály, které bychom chtěli budovat, nespočívají v koukání do blba. Představujeme si spíše bujaré slavnosti. Bohužel současná společnost to vidí jinak. Je to hlavně vliv křesťanství, které potlačovalo bujarý postoj ke smrti. Česká společnost si třeba myslí, že je ateistická, ale ve skutečnosti v oblasti smrti přejala křesťanský diktát mnohem víc než jiné země. Pohřeb je v Čechách až extrémně důstojný, hlavně od začátku 20. století.

A co si o smrti myslíte vy?

Napište nám, jak vidíte smrt. Co si myslíte, že čeká na druhé straně? Napište nám esej, báseň nebo povídku. Zajímavé příspěvky budou zveřejněny na internetové stránce Země předků a v Samhainovém čísle Kolovratu. Může to vypadat podobně jako poslední část tohoto článku nebo úplně jinak. Forma a volba tématu je na vás. Své příspěvky prosím posílejte na adresu jakub.achrer@pohanskaspolecnost.cz

Jakou barvu má smrt?

Smrt je. Je odvrácenou tváří života. Neexistuje žádný svět, v němž by nebyla v nějaké podobě přítomna. Na světě je máloco tak jisté jako to, že zemřeme stejně jako všechno ostatní. Připustíme-li relativitu času, už jsme vlastně mrtví.

Téma smrti se v moderním světě spojuje s černou barvou. Někteří pohané ji spojují s temnotou. Proč? Je smrt opravdu černá? Smrt se nepotřebuje halit do stínů. Umírá se ve dne stejně jako v noci, ve tmě i na světle. Možná je to černé, když naposledy zavřeme oči. Opravdu? Kdo z nás to ví jistě? Jistě víme, že černé to je, když zavíráme oči za života. A to i před smrtí. Černá je absence barvy. Barva všeho, co nechceme vidět. Jak příznačná barva pro dnešní pojetí smrti. Černá jakoby představovala to, co chybí. Člověk, který odešel do neznáma a už se nevrátí.
Smrt nicméně není odvrácenou tváří života proto, že by se dívala jinam. Ve skutečnosti je smrt tou částí života, od které odvracíme tvář my. Není to ironické? Smrt se před námi neskrývá. Nikdy. Vždycky je tomu naopak. To je důležité pochopit.

Černá barva představuje to velké nic, které se smrtí spojuje dnešní ateistická společnost. Svět, ve kterém žijeme, je první svého druhu v lidské historii, který za smrtí vidí prázdnotu. Člověk v minulosti nikdy nežil bez jasného přesvědčení a vědomí smrti a jejího duchovního rozměru. Možná kdysi ano, ale to ještě nebyl člověkem. Co nám to vlastně říká o duši moderního člověka a jeho vztahu k životu?

Černá barva, spíš než smrt, představuje náš obraz konce. Představuje bránu, kterou jsme přišli na svět a kterou zase odejdeme. Strážci a strážkyně té brány jsou oděni v černé. Všechno, co je neznámé a tajuplné jako les za hluboké noci, nosí černou. Je však důležité si položit otázku, zda je černá opravdu barvou smrti jako takové? Černá barva představuje tu část smrti, která má přímý vztah k našemu vědomí a k dnešnímu světu. Neříká nám však nic o tom, co je na druhé straně toho lesa a té brány. Poselství černé barvy je v tom, že nevíme, co nám Bohové přichystali na okamžik, kdy vydechneme naposledy.

Možná je na té druhé straně světlo a smrt je ve skutečnosti zlatá. Možná tam na nás čekají naši předkové, kteří nám na uvítanou nabídnou pohár červeného vína a smrt je ve skutečnosti červená. Možná, že tam je země věčného mládí se spoustou krásných lesů, luk a květin a smrt je ve skutečnosti zelená. Možná, že smrt má všechny barvy dohromady. Možná, že je ve skutečnosti bílá.

Jakou má tedy barvu doopravdy? Máme celý život na to, abychom na to přišli a abychom se od smrti naučili neodklánět zrak. Smrt je naší součástí. Nezajímá jí, zda jí považujeme za odvrácenou tvář života. Je stále s námi, stojí k nám vždy čelem a zná odpověď. Jakou barvu má smrt? Bohové vědí, že na to jednou přijdeme.

Dervan

One Response to Pohanské pohřebnictví, smrt a Země předků

  • jeej ta baretka je zlate1:) Je to skf4r ako takfd hredbik :DKre1sna farba. Nikdy som nič neamla v takej farbe…mhmm… možno nabudface. Ale kre1sne fotky :)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Odebírání novinek