Poezie Kola roku
O svou báseň na téma Kolo Roku se námi podělil Jindřich Prousek. Děkujeme.
Kolo Roku
Daleko od města podnikni pouť,
za zády nech i vísky,
s pokorným srdcem pak nalezneš kout,
kde plodí plané lísky.
V tom koutě malá mýtina
a roste na ní kvítí
a v jejím středu jediná
vatra plápolá a svítí.
Kol ohně vidno postavy
jak na pařezích sedí
a tiše spolu rozpráví
a do plamenů hledí.
Důstojný sedí starý žrec
dál od ohně – až vzadu,
na klíně jeho kojenec
an tahá ho za bradu.
Za bradu sněhem zbarvenou
od moudrosti a stáří
a na kostnatých kolenou
z něj nový život září.
Dále – po jeho levici –
posedá jinoch bílý
a pozoruje hranici
a trpí dlouhou chvílí.
Z kalíšku mléko ovčí
tak neklidně tam srká
a ruch mu srší z očí
a srdce v hrudi hrká.
Vedle se lovec udatný
nad podobiznou kloní,
on nepotkal ji už dva dny,
tak hovoří jen o ní.
O té, co potkal v remízku
a ulehl s ní v mlází,
kde přísahali na lásku
šťastní a mladí a nazí.
S ním notuje si, připíjí,
i novomanžel mladý:
svatba že lásku rozvíjí-
tak uděluje rady.
Na oheň mocně přikládá
muž s korunou – snad král –
a plášť mu splývá na záda,
co kdysi lvovi vzal.
Další muž s nožem hospodaří,
z bochníku všechny hostí,
a k tomu z jáhel kaši vaří,
ať jedí do sytosti.
Pak jeho přítel rozdává
jim hrozny, jabka, hrušky.
Co jeho hlava poznává
již šedých vlasů stužky.
Pak sedí tam sám sivý děd
jsa stižen chandrou, splínem
a kdo ví – možná naposled
zahání chmury vínem.
Je oděný jen v tenký plášť
a smutní po své ženě
a v slzy přešla jeho zášť,
že žijí odloučeně.
Sní: až se mu navrátí
láska jeho mladá
a přestane si stýskati
a bude ho mít ráda.
Pak zas ten stařec nad hrobem
s potomkem na koleni,
sám je tak děcku podoben
jen kulisa se mění.
A tu se kolo zavírá
v přírodě to tak chodí,
a kde někdo umírá
jinde se zase zrodí.