Ozbrojme se nožem typu „sekerka“, vážení, bitva právě začala!

Recenze českého vydání knihy Edreda Thorssona „Futhark, runy v praxi“, vydavatelství Fontána, 2016.

Šárka Sedláková

V roce 1984 vyšly dvě knihy o runách, které podnítily zájem o toto téma po celém světě. Jednou z nich byla kniha Edreda Thorssona „Futhark“, založená na jeho dlouholetém studiu germanistiky a na jím rekonstruované technice galdru (v překladu čarodějnictví, runový zpěv), a tou druhou byla kniha Ralpha Bluma, která cílila přímo na runovou divinaci, k čemuž sloužil i přiložený váček s umělohmotnými runami. To také způsobilo, že se runová divinace stala v kruzích New Age oblíbenou.

Ve svých pamětech Edred uvádí historku, podle které se mu během jejich společného setkání Ralph Blum svěřil, že chtěl původně napsat knihu o věštění z kuřecích kostí. Když se ho Edred zeptal, proč to tedy neudělal, Blum odvětil, že runy se dobře prodávají, což je dodnes důvod, proč se do „obchodu s runami“ pouští i lidé, kteří jim moc nerozumí.

Začala jsem těmito historkami, protože si myslím, že pro pochopení podstaty věci by se měl čtenář napřed seznámit s dobou, kdy byla Thorssonova kniha sepsána a za jakým účelem. Edred  Thorsson je pseudonym amerického germanisty Stephena Flowerse, pod kterým psal knihy o pohanství a texty zaměřené na rekonstrukci germánské magie. Ve svých esejích uvádí, že při svém postupu se drží tří jednoduchých kritérií:

  • Na prvním a nejdůležitějším místě jsou textové a archeologické podklady, které jsou pravdivé, čili historicky podložené. Zde nalezneme runové nápisy, ságy či jiné archeologické nálezy, jejichž smyslu rozumíme nebo jej dokážeme interpretovat.
  • Druhé kritérium zkoumá, zda je to užitečné, což znamená funkční; historická fakta jsou doplněna např. pozdějšími technikami, které v kontextu germánské magie dostávají svůj smysl – jako třeba stadhy (runové postury). Pokud setrvání v nějaké pozici ovlivňuje centra v mozku, která jsou potom zodpovědná za naši náladu a vnímání světa, technika nemusí být prokazatelně autentická (i když někteří autoři spekulují o pozicích postav vyobrazených na rozích z Gallehusu, zda se nejedná o runové postury).
  • Třetím a posledním kritériem přijetí něčeho může být, zda je to krásné. V tomto duchu také můžeme poslouchat hudbu Richarda Wagnera nebo si užívat krásu obrazů světových malířů, kteří z historického hlediska nebyli zrovna nejpřesnější.

Thorssonem rekonstruovaný galdr představuje práci s runami na několika rovinách: s runou jako se znakem zahrnujícím určitý obsah, se zvukem a tvarem, který je možno zazpívat nebo zaujmout pozicí lidského těla, a tímto příslušné runy symbolicky ztvárnit. To by bylo velice stručné shrnutí jádra této techniky magické práce. I když lze do jisté míry knihu k divinaci použít, poněvadž obsahuje stručný popis každé runy, nebyla za tímto účelem sepsána. Ohledně věštění z run Thorsson vydal později samostatné dílo.

Text knihy Futhark je dost strohý, v originále občas připomíná hutné poznámky, které si někdo k danému tématu napsal a teprve z nich samotný text míní vytvářet. Tomu se velice podivil jeden můj přítel, který dokonce shledal, že jiné knihy o runách jsou mnohem zábavnější a živější, než ten legendární Thorsson. To proto, že Futhark přinesl základ, ke kterému každý pak přidával svou vlastní omáčku. Pokud by někoho zajímalo, kde se vzala třeba známá ideografická interpretace runy Berkano, dle které runa položená na bok připomíná ženská ňadra a kterou také mnozí autoři bez uvedení citace opakují, je to právě díky jedné strohé Thorssonově poznámce v knize Futhark. Osobně shledávám tuto stručnost za velkou přednost, protože se alespoň v knize dobře hledá a listuje. Tolik by tedy stačilo k objasnění významu knihy, která rozhodně ovlivnila celou řadu autorů po celém světě.

Teď se však již zaměřme na české vydání u vydavatelství Fontána, které vyšlo pod titulem „Futhark, runy v praxi“, přeložila Veronika Glogarová, odpovědný redaktor Marcela Opletalová.

Není mým záměrem zbytečně pranýřovat překladatelku s redaktorkou, poněvadž sama dobře vím, že když člověk něco dělá, chybám se nevyhne. Dále pak lidem, kteří znají knihu v originále, bývá obvykle těžké se zavděčit. Přesto bych ráda upozornila na nějaké nedostatky, a to zejména z důvodu čtenářovy lepší orientace a pochopení smyslu.

Za citelný nedostatek považuji už to, že z obsahu rozděleného do několika kapitol vypadly jednotlivé runy s odkazem na stránku. V anglickém vydání ovšem vypsány nechybí. Toto knihu činí mnohem méně praktickou, poněvadž když například chceme v originále nalézt runu uruz, tak se podíváme do obsahu a ihned zjistíme, že se nachází na str. 22, zatímco v českém překladu musíme listovat sem a tam, a tomu se nevyhneme i při perfektní znalosti posloupnosti písmen ve futharku. Pokud tedy chcete knihu prakticky používat, doporučuji si někam na volné místo k obsahu vypsat jednotlivé runy a k tomu příslušející stránky.

Další problém spíše estetického rázu spatřuji ve zkratce pro Staroseverštinu, která je v angličtině Old Norse, a bývá zkracována jako ON. V češtině redaktorka i překladatelka zvolily velice nešťastnou variantu, dvě velká písmena SS, takže po zběžném prolistování knihou lze snadno nabýt dojmu, že se kniha týká Třetí říše, což není pravda ani omylem. Staroseverština, staroseverská, staroseverský apod. bývá v akademické literatuře zkracována např. jako ssev. a v dnešní době, kdy se celá řada odborných prací nachází přímo na internetu, to není až takový problém zjistit.

Zato v jiném případě prokázala překladatelka schopnost práce s internetem až obdivuhodnou; pokud cituje pasáže z Eddy, nepoužívá některý z běžně dostupných překladů, které by si vypůjčila třeba v knihovně (např. překlady Starší Eddy Hegera či Kadečkové), ale odkazuje pod čarou na internetové stránky, ze kterých si Hegerův překlad zkopírovala, a to navíc bez konzultace s majitelem webu. Tato praktika použití „jakéhosi“ překladu z internetu zjevně nepřišla ani odpovědné redaktorce nijak neobvyklá.

Velice špatně si v překladu vede Runová gilda (The Rune-Gild), která je z nějakého nepochopitelného důvodu překládána jako Společenstvo run, ačkoliv slovo gilda patří k používaným výrazům i v češtině. A pokud se o této Gildě chcete dozvědět něco více, na uvedený P.O. Box rozhodně nepište! Koho by to mohlo napadnout, že 30 let stará adresa neplatí, že? Pokud toužíte po tom kontaktovat Runovou gildu, naleznete je pod jejich anglickým názvem na internetu, včetně nové adresy a kontaktního boxu.

Fotografie: Šárka Sedláková


Prvních 40 stránek knížky shrnuje historii run a nastiňuje historické používání různých typů futharků, včetně Armanského písma zkonstruovaného Guidem Listem. Překladatelka evidentně do problematiky vlítla rovnýma nohama a s velice strohým textem, psaným spíše ve stylu poznámek, si neví moc rady. Alespoň tedy šroubovité věty vzbuzují dojem, že je překládala bez hlubšího proniknutí do podstaty sdělovaného. Tak např. na str. 17 se nám něco tvrdí o „posvátné myšlence“, zatímco se jedná o koncepci posvátna. V některých pasážích si s překladem poradila tak, že prostě vypustila část textu podle hesla „co nechápu, to nepřekládám“.  Na str. 18 takto například vypadla celá pasáž o gótském biskupovi Wulfilovi a jeho Bibli a na str. 26 se pod několika šroubovitými větami dozvídáme, že „…nyní povědomé holandské vzory se také přímo odvozují od runové tradice.“ Čtenář marně pátrá, o jakých holandských vzorech zde může být řeč. Že by modrotiskové kachle, větrné mlýny nebo tulipány? Ve skutečnosti se jedná o hexové vzory (hex signs) používané i v současnosti v Severní Americe jako dekorace na zemědělských usedlostech (např. v Pensylvánii), ale také k jejich ochraně, prosperitě a k jiným magickým účelům. Do zámoří je s sebou přivezli přistěhovalci nizozemského původu. Hexové jsou nazývány proto, že jsou založeny na bázi hvězdice o šesti paprscích, kterou někteří odvozují od tvaru runy hagall.  Ostatně i u nás známe z folklórních zdrojů šestilístek, někdy ne zcela přesně nazývaný „svarga“.

Samostatnou zmínku zaslouží používání staroseverských výrazů autorem a jejich užití v překladu. Čaroděj je vitki (pl. vitkar) a ponechání tohoto výrazu napříč knihou chválím, poněvadž vytváří patřičnou atmosféru. Hůře se to má s pravidly skloňování jiných staroseverských jmen a slov. Pokud je v nominativu na konci „r“, patří k dobrým zvykům v ostatních českých pádech toto písmeno vypustit, takže kdo, co? Ymir, koho, čeho? nikoliv Ymira, ale Ymiho. Pravidla skloňování v knize Glogarová používá velice svévolně, takže se na str. 39 můžeme dočíst, že „…tradiční runové systémy se zakládají na třech prastarých systémech (sic!) futhark…“ místo do kontextu vhodnějšího vyskloňování „futharku“. Na téže stránce je uveden i polovičatý překlad „mind runy“, což jsou runy mysli (ssev. hugrúnar). Na str. 31 je naprosto opačný případ, kdy dochází k nepochopení termínu pro jednu ze tří částí futharku, obsahující 8 run, zvanou aett, pl. aettir. Pokud se překladatel rozhodne pro jednu formu, měl by ji konzistentně dodržovat v celé knize a ne jednou mluvit o tom, že runy jsou uspořádány do aettir, jindy do aettů. Ono celkově používání přejatých slov, názvů a jejich skloňování může být věc ošemetná; přikláněla bych se k použití rodového tvaru a skloňovacího úzu podle nejbližšího českého synonyma; tedy pokud stadha = pozice, r.ž., pak stadha, bez stadhy, kdežto taufr = talisman, takže taufr, bez taufru. Zatímco stadha je takto rozumně vyskloňována, taufr zůstává beze změny, takže si povídáme o taufr, bez taufr apod. Mimochodem, na konci knihy se nachází slovníček pojmů, který se hodí nastudovat, i s tím rizikem, že např. místo termínu bindruny překladatelka použila vcelku správně překlad „vázané runy“, ale už tento termín nedokázala zařadit na patřičné místo abecedy, takže jej nechala zcela nelogicky pod písmenem B.

Od str. 41 začíná pasáž věnovaná přímo runám, a jak jsem již podotkla, neškodilo by ponechat patřičnou část obsahu odkazující na stránky s konkrétními runami. I zde šotek a ruka překladatelčina řádí, ovšem postupně se začíná objevovat jisté kontextové zlepšení, jak překladatelka pozvolna začíná alespoň mlhavě chápat, o čem se mluví.

Jenom krátce pro přehled, s čím se v této sekci můžeme setkat: lépe než „přenosný majetek“ u fehu by bylo použít frázi „přenositelný“, „plné“ stádo hovězího dobytka také nic neznamená (tamtéž), Etinové se překládá jako obři, thurisaz není runa TH, ale Th, což je přepis jediného znaku zvaného thorn (Þ, þ), lépe než „Ódin z Aesir“ by bylo říct Ódin z Ásů, případně Aesiru, a další drobné chyby podobného rázu.

Od str. 105 začíná nejdůležitější část celé knihy, kterou je průvodce praxí v runové magii. Pokud s danou problematikou nemáte příliš zkušeností, s ohledem na kvalitu překladu bych nejraději doporučila začít číst od této stránky, a potom se vrátit a následně pokračovat s jednotlivými runami! Snáze pak pochopíte, co se vlastně po vás chce. V této pasáži rovněž mírně ubylo šroubovitých vět, což činí četbu mnohem snesitelnější. Přesto se vás překladatelka na str. 123 pokusí přesvědčit, že na obrázku vidíte „runový nůž zvaný sekerka“. Vy na to ovšem neskočíte, neboť se jedná o typický nůž sax se zkosenou špicí, jak je také uvedeno v originálu. Pro runová gesta, tzv. mudry bych asi nepoužila slovo „znakování“, a obřad může být přejatý spíše z praxe než z práce indoevropských kmenů (str. 130). Runové bodce také nejsou žádným z dalších typů exotických zbraní, ale Edred se snaží v úvodu kapitoly o vázaných runách sdělit, že osamocená runa působí jako bodec, zatímco více run pohromadě je schopno zasáhnout širší oblast působnosti.

Když se vrátíme obecně k významu této knihy, hlavní těžiště spočívá především v kapitole 4, „Práce s runami“. Edred není dogmatický, netrvá na přesném dodržování jím sepsaných rituálů a vybízí k vlastním experimentům. Přesto může člověka naučit stát se runovým magikem; jak a s čím začít, podle čeho vybírat vhodné místo, jak si zhotovit runové nástroje, amulety, jaké další techniky použít k prohloubení svého vztahu k runám, jak a čím runy barvit, jak vytvořit přepis svého jména ve Starším futharku (pozor, vhodné spíše pro angličtinu), a také nabídne několik kompletních runových rituálů, od milostné magie až po konstrukci i aktivaci nidhstöngu (potupné a útočné kouzlo, známé ze severských ság).

Z výše uvedených důvodů kniha nesmí chybět v knihovně žádného praktika, i když konkrétně tento její překlad si skoro zasluhuje vztyčení nidhstöngu a pronášení kleteb a potupných básní v pravidelném rytmu fornyrdislágu směrem k sídlu vydavatele.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *