Obřad ochrany nemluvněte

Budimír

S vděčností předávám svědectví každého z rodičů o obřadu ochrany jejich dcerky vedeném po vzoru našich slovanských předků. Vše v čase oslav po svatbě jejich přátel, které se zúčastnili. Kéž je nám inspirací pro další podobná konání. Živa v nás.

Sláva! – jsme provolávali hned několikrát ten poslední červnový víkend ve skanzenu v Jindřichovicích pod Smrkem.

Když mě kamarádka Dáda pozvala na svou svatbu a další rituály k výročí svých dětí, moc jsem nevěděla, co čekat. Když jsem se na místě dozvěděla, že obřad bude pohanský, moje zvědavost ještě vzrostla. Jejich svatební obřad byl prostě nádherný. Slova oddávajícího, Marka, byla tak prostá a zároveň hluboká. Každé slovo směřovalo přímo do srdce. Nejvíce mě dojímalo, když snoubenci žádali své rodiče a poté i rodiče svých druhů o požehnání. Ač náš svatební obřad s mým mužem probíhal v podobném pohanském duchu, kde se uctívali předci i všechny živly, toto mě osobně na obřadu chybělo. Další krásnou a zajímavou věcí byla blahopřání novomanželům, kteří spolu stáli v objetí a každý měl možnost jim něco pošeptat nebo se jich třeba pouze dotknout. Tolik slz dojetí jsem možná v životě neviděla.

Do svíčky se vložilo přání pro Medu.

Tento obřad mě moc oslovil, a když jsem si uvědomila, že obřad ochrany malých dětí, který proběhne následující den, bude v podobném duchu, zatoužila jsem udělat něco podobného pro naši dceru Andělku. Přání udělat pro ni ochranný obřad jsme měli už vloni, ale kvůli pandemii se nemohl uskutečnit, a jak čas běžel, postupně se to vytrácelo z hledáčku zájmu. Teď byla možnost mé přání naplnit. Stačilo si sehnat svíci, nic dalšího jsme nepotřebovali.

Obřad pro dceru mojí kamarádky probíhal ve velkém rodinném a přátelském kruhu u majestátního dubu uprostřed lesa. Nejprve nás Marek všechny očistil pelyňkem, nato jsme požádali o požehnání živly. Pak jsme všichni po kruhu vyslovili své přání pro Medu a vložili ho do svíčky, která kolovala od jednoho k druhému. Následovalo obdarování Medy, v tomto případě zlatým řetízkem po babičce, a nakonec jsme společně provolali Medě slávu. Tímto však obřad nekončil. Další částí bylo sázení stromu a darování placenty zpět Matce Zemi. Potom se každý dle chuti a možností vrhl do zakopávání kořenů a opět s vhozenou hlínou vyslovil nahlas či v duchu své přání pro Medu.

Poté nastal čas pro naši rodinu. Vrátili jsme se k výsostnému, několik set let starému dubu. Tam na zem Marek rozložil velký šátek, na který jsme se všichni posadili, a poprosil nás, abychom řekli krátce něco o sobě a také o svých rodičích. Ač jsme Marka předtím neznali, cítili jsme k němu velkou důvěru a slova z nás plynula lehce. Dále se ptal, jak se cítíme v roli prvorodičů. To je pro nás velké téma, se kterým se stále sžíváme. Pocity spojené s rodičovstvím se v nás melou několikrát za den, i dost podle toho, jak jsme strávili předešlou noc. Andělka se často budí, a tak na nás únava a nevyspání působí velmi silně. Do toho stavíme dům. Často si musíme přiznat, že bychom ji ani neměli. Každý den se dostáváme do situací, které bychom chtěli řešit jinak, více s klidem a důvěrou. Naučit se snadněji nastavovat hranice a více se těšit z toho dokonalého malého tvora, který prostě jen objevuje svět. To jen my máme občas jiné představy. Moc dobře víme, že nám Andělka zrcadlí naše zranění z dětství, která si potřebujeme poléčit a zpracovat. Když někdy je to tak těžké. Každý den je to zkouška bezpodmínečné lásky.

Dále jsme také mluvili o citech, které k sobě se svým mužem a projevovali si vzájemnou úctu. A také si připomněli, kam chceme společně směřovat. Nestává se moc často, abychom si v každodenním životě našli čas na tak hluboká slova. Myslím, že jsme to oba moc potřebovali. Konečně jsme udělali něco, abychom se cítili zase navzájem blíž. Rodičovství nám totiž sebralo čas, který jsme měli jen sami pro sebe, a to nám stále trochu chybí. Věřím, že s přibývajícím věkem Andělky, budeme mít na sebe stále více času, který budeme moct trávit jenom spolu, ale hlavně se naučíme trávit radostněji čas jako rodina. I my jsme nakonec vtiskli své přání pro Andělku do svíčky, která se pak zabalila do ubrousku a svázala červenou stuhou. A tím, že to byl i obřad pro nás jako prvorodiče, můžeme ji zapalovat, nejenom když bude mít Andělka nějaké těžkosti, ale i když na nás přijde tíha života a partnerství. Jsme vděční, že jsme mohli prožít tak silný a přitom jednoduchý obřad, jehož připomínkou je nám svíčka stojící na oltáři, dávající naději.

Terka, maminka Andělky

 

Původně jsme se měli přidat s Andělkou k obřadu Medy. To se mi nelíbilo, protože jsem nechtěl narychlo narušovat dlouho připravované. Naštěstí jsme vše dokomunikovali tak, že jsme měli svůj malý rodinný obřad. Prvotní nelibé pocity (že se vtíráme) mi však vrhly stín na myšlenku obřadu pro Andělku. Tyto pocity víceméně postupně vymizely během obřadu pro Medu (díky jeho kráse), přesto jsem moc netušil, co se bude dít.

Nevím, kde se vzala síla obřadu, ale prostě to jelo, přitom v lehké přirozenosti. Omlouvali jsme se také za nepříjemnosti, které jsme si navzájem způsobili. Hezké uvědomění pro mě bylo, když jsme vyjmenovávali prarodiče a praprarodiče Andělky. Došlo mi, že je to opravdu zázrak, ta naše Andělka, krev tolika krví. Trochu mi připadalo, jako bychom zapomněli na naše komunikační bloky, nesloužící programy, otevřeli srdce a vše si řekli naprosto otevřeně, bez souzení toho druhého a navíc se vzájemně slyšeli. Do mysli se mi vkrádaly myšlenky o neperspektivnosti našeho vztahu, krása obřadu mě však oblažovala silou nikdy neumírající naděje. Proto jsme si říkali krásná a silná slova, snad se přesunou i do reality. Po obřadu jsem cítil příjemnou lehkost bytí. S vděčností děkuji.

PS: Velmi se mi líbila jistota, odhodlanost a přesvědčení o správném konání, které z obřadníka Marka pokorně zářily.

Jarda, táta Andělky

Přípravy před rituálem

 

 

 

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Přihlaste se k odběru: