Názor: Pohanství, svoboda a tlak světa okolo nás

Filip Airis Kubín

Své pohanství jsem přijal, když mi bylo 15 let. Bylo to jedné úplňkové noci, kdy jsem vzdal svou přísahu krajině, bohům a matce Zemi. Ve 20 letech jsem pak poznal další pohany a začal být aktivní i v různých pohanských snahách. Nyní je tomu tedy 15 let, co žiji svůj život v souznění se svými předky, krajinou a bohy.

Za tu dobu jsem v pohanství zažil spoustu krásných zkušeností při výletech za poznáním naší mocné krajiny, na pohanských srazech v hospůdkách, při osobních meditacích, když jsem seděl osamocen uprostřed hor, nebo když jsem stál v kruhu při nespočtu různých rituálů v náruči našich bohů, předků a pohanských přátel. Poznal jsem také mnoho velice inspirujících pohanů a pohanek, kteří jsou osobnostmi sami o sobě. Samorosty, kteří stavějí kamenné kruhy a hodiny dokáží sedět a naslouchat krajině, stejně jako osoby, které ochotně pomáhají druhým nebo dokáží hrdě stát za svými hodnotami v proměnlivém světě. Pohany, kteří se rozhodli jít po cestě pohanství, i když byli na tuto cestu ve svém okolí úplně sami.

Strom pohanských náboženství

Jako člověk aktivní v komunitě jsem ale zažil i pár různých patologických případů, které se snažily svou vlastní filosofii opřít o pohanskou víru, aby tak obhájily a posílily svoji pravdu ve veřejném prostoru. Zažil jsem sebedestruktivní severskou kněžku, která hlásila svou kněžskou vyvolenost v pohanství, dělala proklínací rituály za peníze, lákala k sobě příznivce na “temné pohanství” a nakonec nejen ona, ale i pár lidí z jejího okolí skončili závislí na pervitinu. Zažil jsem jednoho mladého samozvaného kněze, který chtěl zasvěcovat do pohanské tradice… ovšem pouze patnáctileté blondýnky. Zažil jsem paní, která vytvořila pohanskou skupinu, aby přes ni mohla verbovat lidi k tomu, že se od ní nechají (samozřejmě za odpovídající finanční úplatu) zasvětit do reiki, nebo mezinárodní skupinu spojující pohanství a ufologii. Nyní jsou to zase různé “slovanské” politické organizace financované ze zahraničí, které se snaží vtlačovat do pohanství názor, že naše země je země čistě slovanská, a tudíž je nutné panslovanské spojení celé slovanské části Evropy… ale jedině pod vlajkou a dominancí Ruské federace^[1]. Nebo třeba politická organizace proti uprchlíkům, která si jako symbol svého boje vybrala víru ásatrú a její bohy. I tyto politické organizace vnucují všem svůj názor na to, kdo má být naším společným nepřítelem, a vše maskují za pohanství a jeho tradice.

Pohanství se vždy budou snažit ovlivňovat různé zájmové skupiny z různých rovin lidského konání (esoterika, sektářství, politická hnutí, obchod, atd), aby tak posílily své jednostranné pravdy. A záleží tedy jen na každém z nás pohanů, jestli tuto potřebu jediné pravdy do sebe přijmeme, a jestli s ní budeme spojovat i pohanství celkově, nebo si raději řekneme, že tudy ne. Zatím naštěstí díky síle pohanské komunity, našemu přirozenému samorostství, soudržnosti a důrazné vnitřní integritě tyto patologické snahy nikdy neměly dlouhého trvání a pohanská komunita se jim ze své přirozenosti vždy vysmála, nebo jim vymezila patřičné hranice.

Pohanství jako takové je dnes – na začátku 21.století, ale i zpětně v historii – velice rozmanité, rozvíjející soudržnost i přes vzájemné rozdíly, ovšem výrazně zaměřené také na vnitřní individualitu a seberozvoj každého z nás. Naše víra má mnoho bohů a bohyň rodiny, lásky, souladu, krajiny, kmene, řemesel, ale i války, smrti či tricksterství. Řádu i chaosu. Je jich velké množství a každý z nás si sám vybírá v rámci svého svědomí, které z nich chce ctít a se kterými chce žít v souladu. Většina z nás má tedy v rámci svých životních příběhů své specifické patrony a matronky a právě to dodává naší komunitě onu velkou rozmanitost, životní svobodu, ale přitom i velké množství morálních hodnot.

V dnešní době je bohůmžel v oblibě různé rozdělování a budování zdí mezi lidmi rozdílných názorů. Ale je to potřeba? A je potřeba to plést i mezi pohany? Někteří například vyjadřují názory, že správný pohan má jíst maso, jiní tvrdí, že pohan by měl být vegetarián. Jenže jaká je realita? Na rituálech spolu všichni stojíme v kruhu v rovnosti, bez řešení jakýchkoliv rozdílů. Na následných oslavách všichni společně hodujeme okolo ohně, přičemž koluje vše, co kdo donesl. Ze společných podnosů člověk může brát klobásy, sýry, zeleninu, ovoce a každý jí to, co mu zrovna chutná a čemu holduje. Je normální, že někomu nechutná kopr a jinému rajský protlak, a proto preference nikdo neřeší. Každý jí podle své chuti a nikdo nikomu nic nevnucuje. V historii tomu bylo stejně tak, pokud zrovna nebyl hladomor – to potom jedli všichni všechno. Ten u nás doufejme ani my, ani nikdo z našich potomků už naštěstí nezažije.

Věkové rozdíly se také nikdy neřeší. Staří i mladí, muži i ženy sedí pohromadě mezi sebou, přirozeně si tykají a vyprávějí si své pohanské i životní příběhy. Někdo se při oslavách rád napije medoviny, někdo holduje nealku.

Stejné je to i se sexualitou. Znám pohany heterosexuální a znám pohany homosexuální či bisexuální. Pohany s touhou po velké rodině a pohany, kteří si zvolili cestu samoty (často daleko od jiných lidí). A nikdo jim za to nemůže upírat právo na soulad s vlastními předky, krajinou a bohy či ho nějak snižovat.

“Víra v člověku vzniká z velice odlišných životních zkušeností, než je politický názor.“

Co se politiky a veřejného prostoru týče, i zde znám pohany na obou stranách „barikád“. Znám pohany, kteří stáli na protestech proti islámu či uprchlíkům a znám pohany, kteří se nevydrželi koukat na ženy a děti v bahně, a jeli jim pomoci na hranice Evropy či dělali sbírky bez řešení odlišností daných rodin. Znám pohany prounijní i protiunijní, konzervativní i liberální a všichni volí různé politické strany. Pohany, kteří organizují Pagan Pride v Praze, a pohany, kteří jsou silně proti všem Pride aktivitám. Také jsem potkal pohany, kteří zastávají názor, že pokud člověk chce být pohan, záleží na jeho místě narození, i pohany, podle nichž do souladu a domluvy mezi člověkem a bohy, předky nebo krajinou nemůže nikdo jiný moc mluvit. Člověk prý nemůže mluvit za krajinu, koho má a nemá mít ráda. Je to proto, že víra v člověku vzniká z velice odlišných životních zkušeností, než je politický názor.

U nás v ČR, jakožto v srdci Evropy, máme skvělou výhodu. Jsme jediná země s tak velkou rozmanitostí pohanských směrů, jejichž zastoupení je zároveň tolik vyrovnané. Podle našeho neoficiálního sčítání, které proběhlo v dubnu 2017, je u nás v tuto chvíli 30 % vyznavačů ásatrú, 25 % keltské tradice, 24 % slovanské tradice, a skoro čtvrtinový připadá na mnoho různých jiných cest, nebo jde o jedince se svým vlastním pojetím pohanství. Zároveň jsou u nás všechny pohanské cesty plně argumentačně obhajitelná, a proto nelze říci, že by zde některé pohanství mělo větší právo na seberealizaci či vlastnění území než jiné. I proto jsou pro nás nebezpečné politické strany, které hlásí, že toto území patří pouze Slovanům či pouze Germánům, protože v tu chvíli by zákonitě přišlo na řadu omezování práv části našich souvěrců.

Nemálo pohanů by rádo vidělo vznik pohanské církve kvůli získání různých práv, další pohané se zase obávají, že se tím může naše víra zkazit, a že do našich přímých vztahů mezi jedincem a bohy, předky a duchy krajiny se začne tlačit nucený kněžský mezičlánek, který se může negativně projevit v rámci budoucích generací a touhy po moci.

„Jaký druh hnutí chceme být? Chceme být hnutím, které funguje jako řemeslo, v němž jsou všichni sví vlastní kněží a kněžky? Nebo do něj chceme zahrnout i nekněžské laictví? Chceme hnutí s laiky? Opravdu chci, aby byl náš svět takový? Nejsem si jistá… Je to trochu děsivé. Nejsem si jistá, že pokud Wicca bude státním náboženstvím, neudělá stejné chyby, jaké dělají všechna ostatní náboženství. Máme úplně stejný potenciál k dogmatismu, jako kdokoliv jiný. Myslím, že v tomto ohledu musíme být velmi opatrní.”

Margot Adler – rozhovor v knize Being a Pagan

Také jsem zaslechl názor, že člověk je málo pohan, pokud neběhá orientační běhy a nechodí do posilovny, nebo na druhou stranu není pohan, pokud nemá načteno dostatek knih a napraktikováno množství rituálů… Jenže může člověk hodnotit sílu a relevantnost pohanství někoho jiného jen proto, že jeden více cvičí a druhý ne? Že jeden nedělá magické rituály, ale za to dělá krásná řezbářská či kovářská díla? Nebo že nechodí na pohanské akce, ale zase velice ctí svou rodinu, duchy domova a předky? Nebo rituály kola roku slaví jen v meditacích či jen pozvednutím skleničky, ale za to skládá krásné pohanské písně? Nebo že nebojuje za různé názory, ale raději žije na samotě uprostřed hor a naslouchá krajině? Určitě ne.

Často je také některými lidmi kladen určitý důraz i na living history zkušenost. Tedy, že pokud má být člověk pravý pohan, musí zažít, jaké to bylo před dvěma tisíci lety a vyrazit na living history akci. Zároveň má mít na rituály repliku oblečení z dané doby a repliku rituální dřevěné či hliněné nádoby, aby tak zavnímali, z jaké doby, kultury a přirozenosti pohanství historicky vzniklo. Jiní pohané zase nedělají ani living history, ani šerm, a rituální oblečení nosí ve stylu dle svého vlastního cítění. Další zase chodí na rituály v lesním army-tramp vybavení. Ano, je určitě vhodné znát základy historie a kořeny, ze kterých pohanství vzniklo, protože pokud člověk zná minulost, ze které přichází, dovede se mnohem lépe zorientovat v tom, kde je a kam chce kráčet^[2]. Na druhou stranu je ale vhodné nezapomínat, že dnešní svět je ten, ve kterém žijeme, a právě bdělá přítomnost je ta, na kterou bychom se měli nejvíce zaměřit. Nemyslet tedy jen na kořeny stromu, ale také na jeho kmen a větve směřující k nebi. Příroda se také neřídí počasím, jaké bylo před dvěma tisíci lety, ale tím, jaké je teď.

Není tedy důležité, jaké oblečení má člověk při rituálu, ale hodnoty, které v nás pohanství vyvolává, a hlavně následné činy v našich životech, které z těchto hodnot vychází. To, co nás totiž spojuje a vytváří krásu rozmanitého, silného, individuálního a svérázného pohanství, ve kterém každý pohan žije po svém ve své vlastní svobodě, totiž není politický názor, sexualita, strava, místo narození či preference určitých lidských archetypů, ale touha žít svůj životní příběh spojený s pohanskými hodnotami, jako je úcta k rodině, domovu, krajině, předkům, bohům, matce Zemi a ochota pro ně něco obětovat. Žít hodnotný život ve vnímání cyklů naší přírody a jejích oslav. V lásce a úctě k rodné krajině a k dědictví našich předků. Stejně tak i v možnosti svobodné volby v utváření svého vlastního životní příběhu a volby vlastních průvodců na něm, ať už se vydá člověk cestou archetypu hrdiny, kněžky, knihovníka, kovářky, otce či léčitelky.

Naše víra by tedy měla být vidět hlavně v našich činech. V tom, jestli dokážeme být vnitřně stabilní a být oporou jak pro sebe, tak pro svou rodinu, přátele či širší okolí. Jestli nám opravdu záleží na nás samotných a na našich blízkých. Jestli naše slovo platí a můžeme se na sebe navzájem spolehnout, nebo zda úcta ke krajině je jen v našich slovech a statusech na facebooku. Zda jsme i v činech aktivní ve svém okolí a v jeho ochraně, abychom například vlky a rysy nepotkávali jen na tetováních a v zoo. Naši duchovní spojenci – bohové a bohyně, duchové krajiny a předkové – nám při rituálech předávají dary právě k tomu, aby nám pomohli v našich příbězích a my mohli stát hrdě vstříc výzvám a realizovat naše činy.

Záleží tedy jen na nás samotných, zda si zvolíme cestu názorových hradeb a opravdu povolíme těmto nejrůznějším mimopohanským snahám, aby naše pohanství ovlivňovaly, určovaly či nás rozdělovaly, nebo ke všem z nich budeme přistupovat s kritickým myšlením, abychom my sami byli schopní vyargumentovat, jaké pohanství skutečně je, a bránili tak naši rozmanitost a víru. Pokud je pohanství spojeno s okolní krajinou a různými bohy, nemělo by snad být také rozmanité? Záleží na nás, jestli dovolíme, aby někdo začal určovat, kdo může a kdo nemůže být pohan, jaké bohy musíme ctít, nebo necháme tuto volbu opět na nás samotných, naší soudnosti a na našich drahých spojencích: krajině, předcích a bozích.

Je na nás, jaký si pohanský svět uděláme. Jestli to bude svět, kde si každý bude před bohy, krajinou a předky roven, ať už má jakýkoliv jídelníček, sexualitu či politický názor, nebo to bude svět lidí stejných jako přes kopírák. Já osobně jsem pro první možnost.

Poznámky pod čarou

^[1] Jako kdyby tomu nemohly vévodit ČR nebo třeba Visegrád.

^[2] Plus si člověk o to více váží dnešní doby jako takové.

Print Friendly