Zážitek uvnitř těla

Lynne Forrest
Překlad: Anežka 

Mnoho let jsem se snažila najít způsoby, jak si navodit zážitky „mimo tělo“. Držela jsem se představy, že osvícení dosáhnu tím, že se nějak zbavím tolika ze své fyzické stránky, kolik to jen půjde. Vyrostla jsem v generaci, která se zážitky mimo tělo kšeftovala jako s jízdenkami do vyšší úrovně bytí. Nejrůznější způsoby meditace, dlouhodobé posty, spánková deprivace, halucinogenní drogy, či extatický tanec a zpěv se tenkrát protlačovaly jako techniky k dosažení „vyššího stavu vědomí“. Ovlivněná četbou východní filozofie jsem došla k závěru, že spojení s materiálním světem je překážkou v duchovním pokroku. Přišlo mi logické prohlásit fyzické tělo extenzí materiálního světa, a tedy něčím, co je potřeba překonat, uniknout tomu, nebo to alespoň ignorovat. Nechtěla jsem být příliš připoutaná.

A ještě tu byla druhá domněnka, která myslím vznikla přes náboženské asociace, a sice že je nutné vzdát se ega, „smrt ega“, chcete-li. Jak je ale snadné špatně si vyložit smysl tak často omílaných klišé! Celá léta jsem si ego podvědomě spojovala se svým fyzickým já. Tím pádem se z něj stalo něco, co jsem chtěla překonat nalezením způsobu, jak obejít fyzické potřeby. Mým ideálem se stalo naučit se žít jako asketa, dokonce za hranicí strádání. Naneštěstí, jak se mi to jevilo, překonat tužby a zájmy svého těla, byl pro mě nemožný úkol. Čím víc jsem se postila, tím víc jsem byla posedlá jídlem. Čím víc jsem používala techniky na rozšíření vědomí, tím víc se mi do toho můj život motal. Bez ohledu na to, jak vysoko jsem se dostala, vždycky přišel okamžik, kdy jsem se musela vrátit do bolavé, kocovinové reality, které jsem se chtěla vyhnout. Z mého těla se stalo nepohodlné místo plné lidských slabostí, ke kterým jsem se nechtěla hlásit a které mi připomínaly, jak daleko jsem od té duchovní „nirvány“, po které tak toužím. Kdyby tak šlo nechat tělo prostě za sebou, mohla bych této egu podléhající materialistické úrovni uniknout a dosáhnout osvíceného stavu, který jsem si přála…nebo tak jsem si to alespoň myslela.

Jsme duchovní bytosti, které prochází zkušeností lidství.

_DSC0901Tento citát Rama Dasse naznačuje, že sem přicházíme proto, abychom na sebe vzali lidskou podobu. Je možné, že tělo má sloužit jako nástroj naší evoluce? Že to není jen nějaký Bohem seslaný trest, uvěznění ve formě bytí, kterému se pak celý život snažíme uniknout? Co když jsme na sebe fyzickou formu vzali proto, abychom dokonaleji poznali svůj Zdroj? Co když je tělesno dokonce potřeba, abychom poznali Boha? Není naše tělo nástrojem, který nám byl dán, abychom mohli zažít, vyjádřit a oslavovat přítomnost Stvořitele v našich životech? O kolik víc bychom toto vybavení mohli ctít a respektovat, kdybychom mu přiznali zasloužené místo v duchovním procesu! Skutečně, pro mě to bylo mé osobní zjevení. Po letech, kdy jsem se z těla snažila bez úspěchu uniknout, jsem ho najednou uviděla jako to, které nese otisk mé esence. Ukládá v sobě každou událost, každou situaci, každý ze zážitků v mém životě. Tyto věci se neukládají v mozku, protože, jak tvrdí naši fyzikové, mysl nepřebývá tam, ale v celém těle, v jeho orgánech a tkáních. Říkáme-li tedy, že nám někdo pohnul žaludkem, je to doslova pravda. A když říkáme, že nás bolí srdce, říkáme to proto, že nás bolí. Orgán, kterému konkrétní emocionální prožitek připisujeme, je jeho fyziologickým umístěním. Naším náročným úkolem pak je tyto hmatatelné zprávy rozpoznat a naučit se jim dát výraz, zkrátka vést se svým tělem dialog. K tomuto závěru jsem dospěla skrze roky vlastní praxe a skrze bádání jiných v oblasti osobního růstu. Ve skutečnosti je potřeba lépe se ukotvit v těle, a ne se z něj snažit dostat.

Další aforismus Rama Dasse: „Získat kontakt s vlastním tělem vyžaduje schopnost být tady a teď.“ Co to znamená tady a teď? Napadají nás věci jako být zcela přítomní… v tomto okamžiku, bdělí vůči všemu, co se děje okolo nás a v nás. Nemožné, co říkáte? Každopádně jsme se obklopili dostatečným množstvím rušivých a znecitlivujících věcí, které nás udržují nevědomé, mimo tělo a spící. Přičiněním všechno od nekvalitního jídla, které jíme, až po nabité rozvrhy, které se snažíme stíhat, nemáme kontakt se sebou samými a se svým světem.

Každý máme chvilky, které si vybavujeme jako magické, jako momenty, kdy se čas zastavil. Odpoledne strávené s láskou vašeho života, byli jste tam jen vy a on (nebo ona), modrá obloha, praskající oheň, zpívající ptáci. Výjimečné chvíle, kdy se zdá, že se čas nehýbe, smysly máte zbystřené, jediný závan vůně ani jediný vzdech nepřehlédnete a nepřipadá vám samozřejmý, všechno funguje. Takto to vypadá, když jste v pozitivním smyslu plně přítomní. A abychom takové okamžiky zažívali, je spojení s tělem nevyhnutelné, protože jedině tak jsme schopní svou zkušenost plně prožít. Jsou samozřejmě i výjimečně traumatické okamžiky, které si zapamatujeme, chvíle, kdy se čas zastaví a my si náraz za nárazem, jako by to byl zpomalený film, vybavujeme řadu bolestných událostí. Váleční veteráni často popisují ztrátu stavu, kdy se cítili dokonale živí, který zažívali pod tlakem hrozícího nebezpečí. V čase ohrožení se jim povedlo zažít nespoutanou životnost, která v jejich každodenních životech nebyla. Deprese, se kterými veteráni někdy po návratu domů bojují, mohou být způsobené ztrátou tohoto stavu stejným dílem jako vzpomínkami na nesnesitelné neštěstí, které zažili. Být plně přítomný neznamená pociťovat neustávající radost, ale být ve stavu živé bdělosti.

_DSC0986Přiřkli jsme pocitům špatnou pověst, a naučili jsme se jim proto vyhýbat. Mnoho z nás se tělesné zkušenosti, tomu, co cítíme, fyzicky i emočně uzavřelo, protože se bojíme bolesti. Jsou tací, kteří se od pocitů odříznou tím, že se snaží svůj život řídit výhradně intelektem. Jiní lidé si zase ze života dělají neustávající melodrama. Oboje jsou způsoby vyhýbání. V naší kultuře je bolest už dlouho něco, co musíme udolat, a na výzkum ještě efektivnějších prášků proti bolesti jdou ročně miliony dolarů. Tento přístup v nás podporuje nevšímavost vůči terapeutickému významu bolesti.

Říká se, že pocity nejsou důležité. Ty nepříjemné se naučíme ovládat zklidněním dechu. Tím se odpojujeme od svých tělesných vjemů a zkušeností. Bez vědomí vlastního těla nejsme schopni určit, co se v nás samých děje. Tyto neuznané a nevyjádřené události a pocity se střádají v samých buňkách našeho těla, až se z nich stanou koncentrované energetické „kapsy“ bolesti, často fyzického charakteru. Tak se tvoří bloky, které ovlivňují naši spontánnost, kreativitu a pohyblivost. Bolestí dává tělo signál, že našlo blok, který je potřeba řešit a případně uvolnit pomocí vyjádření.

Mnozí poskytovatelé zdravotní péče si toto nezbytné spojené mysli s tělem nyní uvědomují. Nemůžeme zdravotnický systém nadále separovat do specializovaných přihrádek. U léčení emocionálních poranění (moje specializace) je potřeba zahrnout i nějakou proceduru, která traumata nashromážděná v buňkách fyzicky uvolní. Lidé, jejichž specializací je tělo, při práci s klientem často narazí na emocionální uvolnění. Stejně tak já jsem zjistila, že u klientů nedochází k emocionálním ani mentálním změnám, pokud se jejich problémy neřeší i na úrovni těla.

Není bez zajímavosti, že mě můj osobní proces léčení emočních problémů týkajících se odmítání a pochybování o sobě vede hlouběji a hlouběji domů do těla. Čím jsem čistší, tím lépe jsem uzemněná a soustředěná. Všimla jsem si, že méně klopýtám a narážím do věcí a mám méně modřin. Je to jednoduché – někdo je teď doma! Naučila jsem se respektovat, co se děje v mém těle. Nevím ani, kolikrát se mi ulevilo od chronické bolesti zad, když jsem „shodila z beder“ nějaké nevyřešené břímě, nebo kolikrát se mi uvolnil krk, když jsem konečně řekla, co jsem říct potřebovala. Své emoce si neseme v těle s sebou, a nejen to. Každá prožitá příhoda, pokud ji neuvolníme, se do naší fyzické struktury ukládá ve formě bloku.

Způsoby, jak řešit šoky v životě, jsou tři. Bojujeme, utečeme, nebo znehybníme. Boj i útěk jsou způsoby, při kterých zpracujeme vlnu adrenalinu, která doprovází každou hrozbu našemu blahobytu, s jakou se v životě setkáme. Když ale znehybníme, i kdyby nám to zachránilo život, vlna adrenalinu se nevybije. Vykrystalizuje v těle v podobě energetického bloku, který se od té chvíle bude střetávat s naší schopností žít bez omezení v přítomnosti. Jsme jako jelen, který znehybněl ve světle reflektorů, jdeme životem paralyzovaní a často přitom znovu a znovu posilujeme ono nevyřešené trauma nějaké minulé události, než se nám nějak podaří se do něj zpátky ponořit a dokončit energetické uvolnění.

Jakmile si uvědomíme, jak důležitou roli naše tělo hraje v procesu léčení mysli, začneme vyhledávat alternativy, které nabízí holistický přístup. Techniky jako jóga, masáže, tanec či bojová umění začínají být uznávané jako základní terapie těla a psychoterapie zahrnující práci s dechem a/nebo relaxační techniky (například myofasciální technika uvolnění měkkých tkání) se stávají důležitou součástí léčení. Je na čase, aby si každý z nás uvědomil, že zkušenost uvnitř těla je nejen způsob, jak nalézt sama sebe, ale i způsob, jak nalézt náš Zdroj.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Odebírání novinek