Legenda noci samhainové
Jindra Džin Prousek
Tváře vlhké, srdce bolí, nohy unavené,
chodí hvozdem paní v plášti.
Krása, jíž by Feidiás tesal do kamene,
rozpouští se v hoři, zášti.
Třetí již úplněk nebe pozlatil,
co bloudí sama, bez svého druha,
který odešel, aby se nevrátil,
na svátek boha Lugha.
A všechna krása, co skýtala jí útěchu,
postupně umírá a chřadne,
seschlá a mrtvá padá do mechu
a naděje nové nikde žádné.
To kníže Smrt jí vše milé bere
do podzemních stinných slují
a vše je chladné, smutné, šeré,
jak dnové k zimě těžce plují.
Cítila křivdu, cítila žal,
nechtěla více strázně,
ať lupič vrátí, to co jí vzal,
rozhodla Paní rázně.
Setřela slzy, hrdě zvedla hlavu
a vydala se ke dveřím zásvětí
a byla krásná ve svém temném hávu
a branou prošla vzápětí.
Chmurnou stezkou do lůna hory,
poslední paprsek za patami nechá.
Hlava hněvem třeští, ztráta v srdci bolí.
Tak vyzvat Smrt odhodlána spěchá.
Hlouběji do temnoty, hlouběji do chladu,
hlouběji do beznaděje, hlouběji do ticha,
ve vzduchu žal a sladký zápach rozkladu,
do hrobu, kde nic a nikdo nedýchá.
Krok střídá krok, znovu a zas.
Přitáhne kápi, přivine šál.
Temnotu protrhne rozhodný hlas:
„Ty živá, stůj! Nesmíš dál!“
„Já musím, tak ustup z cesty,
ničemný, drzý stíne,
k tomu, kdo mi krade štěstí,
nevedou stezky jiné.“
„Troufáš si vejít? No tak pojď!
Rád se tě ujme Strážce bran.
Až k Pánovi mne doprovoď,
ať rozhodne vše Vládce sám.
Však vše, co patří mimo naši říš,
čím se život tak marně zdobí,
šperky, šaty, všecko odložíš.
A později snad i závoj zloby…“
A už ruka surová a neurvalá,
strhala z ní šat i skvosty
a oprátkou ji omotala,
zničila za ní všecky mosty.
Zbavena všeho, kráčí nahá
královstvím Smrti, černou mhou,
ta říše se ji přijmout zdráhá,
sem živí vstoupit nemohou.
A tam, mezi blednoucími stíny,
stojí přísný, mocný pán,
v podzemní své pusté síni,
jak by byl z žuly vytesán.
Při pohledu na ni však jihne jeho zrak,
kamenné srdce rozhřívá se
a pohne kníže Smrt až tak,
že klaní se té dechberoucí kráse.
S korunou i mečem padl před svou Paní:
„Připijme ze svatební číše,
vlož své srdce do mých chladných dlaní,
královnou staň se této říše.“
„Pochmurným vládcem sám si buď!
Nebudu paní ve tvé sluji,
nevložíš dlaně na mou hruď,
neboť tě neznám, nemiluji.
Jsi nelítostný, zlý a krutý,
bereš mi vše, co je mi milé.
Vše kradeš branou mezi světy.
Snad k ukrácení dlouhé chvíle?“
„Já nejsem pánem osudu a času,
vše živé s věkem vadne,
vše přichází o svěžest a krásu,
i nejmocnější jednoho dne padne.
Kde Osud přetne žití proud,
kde naplní se něčí čas,
tam dávám duším spočinout,
než navrátí se světu zas.
Ty mi však nesmíš odejít,
mé srdce po tvém baží,
bez něj již nenaleznu nikdy klid.
S důvěrou svěř je do mých paží.“
„Otrokem času sám si buď!
Nebudu paní ve tvé sluji,
nevložíš dlaně na mou hruď,
neboť tě neznám, nemiluji.
„Nesmí tě spasit milující ruka?
Zachránit z chladných stinných pout?
Volíš si raději krutá muka,
před metlou Smrti pokleknout?“
„Je-li to vůle osudu,
pak tedy dobrá – tak se staň.
O milost žebrat nebudu.
Mé srdce nemáš – tělo zraň.
Svůj ortel čekám, katem buď!
Nebudu paní ve tvé sluji,
nevložíš dlaně na mou hruď,
neboť tě neznám, nemiluji.“
Hrdost jí velí neplakat,
když bič jí trhá kůži.
Za oba dva teď pláče kat
a v hrdle se mu úží.
Tak prší na ni další rány,
zdá se jich být jak písku v poušti.
A ona hájí hradby a uzamyká brány,
krutou bolest k sobě nepřipouští.
Čím víc si hájí vnitřní hrad,
uhýbá před skutečností,
tím hůř lze pravdu rozpoznat
a sejmout z očí závoj zlosti.
Příboj ran stále dopadá
a přehradu vůle drolí,
až ta se láme, propadá
a slzy vtrhnou do údolí.
Ty berou s sebou mocný hrad
i všecko odhodlání.
Už nenutí se neplakat,
překrásná naše Paní.
Zrak se jí pláčem promývá
a mysl rozjasňuje,
hasí se v ní zášť ohnivá
a vidí jen, co vskutku je.
Ponuré stíny ztratily hrozivost
a jsou zase jen dětmi,
na zítra chtějí sil mít dost
a klidně spí, jen co se setmí.
Co milovala, vidí kolem sebe,
co neúprosně Smrt vzal jí dříve.
Vše okřívá, všem se dobře vede,
vše sílí, v míru tiše dříme.
Ten pohled tiší srdce Matky,
ke knížeti svůj zrak zvedá.
Co vidí, hledě zpátky?
Co vidí, že tak bledá?
Kdo skryl se pod kamennými rysy
mocného Pána zásvětí?
Toť ten, kdo od ní kdysi
odloučen byl strašnou obětí!
„Zadrž svou ruku, manželi!
Znám již muka lásky.
Oči již nemám zastřeny
a znám odpovědi na otázky…“
I metlu odhazuje kníže,
poslední na zem padla rána.
Před svou Paní kleká níže
a v slzách dí: „Buď požehnána!
Požehnány ať jsou tvé nohy,
které tě přivedly zpět ke mně!“
A k zemi sklání svoje rohy,
by políbil obě jemně.
„Požehnána ať jsou tvá kolena,
která poklekla před metlou mojí!“
A polibky též je znamená,
tím znamením pak je hojí.
„Požehnáno ať je tvé lůno,
bez něhož žití není,
Bohyně, mocná Luno!“
Sklání svou hlavu v políbení.
„Požehnány ať jsou tvé prsy,
stavěné v dokonalé kráse!“
V polibcích na hruď brzy
rohatá hlava komíhá se.
„Požehnány ať jsou tvé rty,
co vysloví kouzla vzápětí!“
A ústy jde jim v ústrety,
posledním polibkem zpečetí.
Všechno své umění,
všecku svou moc,
vše složil před Paní
tu samhainovou noc.
Pak jí náhrdelník dal kol šíje,
aby zvěstoval tu větu,
že vše, co zemře, znovu žije
a navrátí se zase světu.
„Nyní mým pánem znovu buď!
Já budu paní ve tvé sluji.
Polož své dlaně na mou hruď,
neboť ti věřím a miluji.“
Vztyčili spolu dávný chrám,
roh hojnosti, z nějž neubývá,
zásvětní říše smrtný Pán
a Matka všeho, věčně živá.
Mysl se s myslí hravě mísí,
srdce se srdcem prolíná
a tělo s tělem pohrává si –
– oslavná lásky hostina.
Tak požehnali spolu hrobu,
že plodným lůnem zas se stal.
Přemohla láska všecku zlobu.
A kolo roku se točí dál.