Kouzlo písně Slunovratné

Jindra Džin Prousek

 

Krajina se nerozhodla ještě,

zda v hnědou či bílou oděje se,

nesmělý sníh zda smyjí deště,

či udrží se v poli, v lese.

 

Pozdě se rozdnívá, brzy se smráká,

hladové krby polena hltají.

Nad střechou havran chraplavě kráká,

pod střechou písně se zpívají.

 

Písně o Zemi, písně o sněhu,

písně o strázni a o naději.

Písně o dítěti, o světa běhu,

písně, co nové slunce přivádějí.

 

A moudří lidé věří tomu,

že, o čem se v těch písní pěje,

pod kořeny nejstaršího stromu

se dnes v noci v sluji děje.

 

V té sluji jediná svíce hoří

a matné světlo metá

na spanilou paní na vysokém loži

a vznešeného kmeta.

 

(Sbor)

Dnes slunce zašlo naposledy,

nevyjde příští ráno.

Ať nesevřou Zemi věčné ledy,

nové nám bude dáno.

 

Uzrál plod lásky v jejím lůnu.

Ten nyní vydá božský klín.

Aby se na rok ujal trůnu,

zrodí se přislíbený syn.

 

Na půlnoční straně v temné síni,

půlnoční se blíží hodina.

Nad budoucími nadějemi

svíce stále září jediná.

 

(Sbor)

Dnes slunce zašlo naposledy,

nevyjde příští ráno.

Ať nesevřou Zemi věčné ledy,

nové nám bude dáno.

 

To slunce stále nezrozené

ještě je v lůně skryto.

Kdo zná, zda temno rozežene,

či splatí Smrti kruté mýto…

 

V bolestech rodí dávná Paní,

však Pán jí čelo suší,

pln lásky se nad ložem sklání

a slovy těší duši:

 

“Opři se o mě, lásko moje.

Co chceš, vezmi z mé síly.

Rohatý bůh tu pro tebe je

v nejtěžší tvojí chvíli”.

 

Bohyně pevněji sevře paži,

o níž se vděčně opírá.

Paži, jež po ní rovněž baží,

však v náruči té se umírá.

 

“Když narodí se nám dnes syn,

tak časem odloudí tě mi.

Co, když tě, lásko, nepustím

a nechám si tě pod zemí?”

 

(Sbor)

Dnes slunce zašlo naposledy,

nevyjde příští ráno.

Ať nesevřou Zemi věčné ledy,

nové nám bude dáno.

 

Těžko se Paní odolává

sobecké lásky přání.

Tu však píseň naléhavá

podlehnouti ji brání.

 

Píseň, co pod zem proniká

přes závěje sněhu.

Dvé srdce bohů odmyká

a probouzí v nich něhu.

 

Pán pouští svojí milé dlaň

a ustupuje synu.

Pak usměje se vlídně naň,

sám od teď patří stínu.

 

V podzemí chladné, temné sluje,

kde svítila jen jedna svíce,

tam vzduch se náhle otepluje

i světla je tam stále více.

 

(Sbor)

Temnotu trhá úsvit bledý,

přichází nové ráno.

Nesevřou Zemi věčné ledy!

Slunce nám bylo dáno!

 

A usmívá se Temný Pán

a syna hrdě zvedá.

Je v srdci pevně odhodlán,

že ublížit mu nedá.

 

“Zůstaň tu, ženo, ještě chvíli,

než navrátíš se světu.

Pokojně spi a naber síly,

očisti se a zahoj se tu.”

 

A jako Bohyni od toho dne

Pán zásvětí za ruku béře,

rodičku každou do jedné

a otvírá jim dvéře.

 

Z těch dveří síla prastará

na pomoc jim prýští,

Rohatý bůh se postará,

vyživí život příští.

 

A tam, kde pomoci už není,

kde život prohraje svůj boj,

dává ta ruka vykoupení

a duši skryje za závoj.

 

To byla píseň o naději,

zázrak zrození se stal.

Už hlasy pěvců utichají

a kolo roku se točí dál.