Kdo byli druidové starověku?

Matouš Vencálek

Opravdu jistě víme v podstatě jen to, že přibližně někdy od první poloviny prvího tisíciletí před naším letopočtem až do poloviny prvního tisíciletí našeho letopočtu existovala v Galii, Británii a Irsku instituce filosofů a nábožensko–magických specialistů, které antičtí autoři označovali slovy „Druidae“ či „Druides“. I o původu tohoto výrazu se vedou spory – pochází ze staré keltštiny (prajazyka, z nějž se později vyvinulo šest známých keltských jazyků) a do moderních jazyků se dostal z latiny. Jedná se pravděpodobně o spojení superlativu dru a kořene wid, což by se dalo přeložit jako „velmi mnoho vědoucí“. Dru však může znamenat také „dub“ – takové spojení by pak odkazovalo ke znalosti dubů, což potvrzuje i Plinius starší, který ve své Naturalis Historia (XVI, xcv) uvádí, že je velmi pravděpodobné, že druidové své jméno získali z řeckého výrazu pro dub, tedy δρῦς (drus), nicméně toto slovo je také spíše keltského původu. Naše znalosti jsou značně omezené mimo jiné i proto, že, jak dokládá Gaius Julius Caesar v Zápiscích o válce galské (VI, xiv), druidové sami odmítali své učení zaznamenávat písemně. Domnívá se, že tomu tak bylo ze dvou důvodů – jednak si druidové nepřáli, aby se jejich učení rozšířilo mezi prostý lid, a jednak nechtěli, aby se jejich učedníci spoléhali na písemné zdroje, ale aby naopak cvičili svou paměť a ovládli své učení povšechně.

Pro studium historie, kultury a náboženství starověkých Keltů nám tedy zbývají tři zásadní kategorie pramenů: archeologické nálezy, irské a velšské mýty a legendy a díla antických autorů. Nicméně každý z těchto zdrojů má své problémy – u poznatků archeologie je pochopitelně potíž v interpretaci myšlení a věr komunit žijících před několika tisíci lety jen z pozůstatků jejich materiální kultury, irské a velšské mýty na hodnověrnosti značně ztrácí především proto, že byly sepsány až dlouho poté, co bylo keltské náboženství potlačeno a nahrazeno křesťanstvím (jejich nejstarší písemné záznamy pochází z 10.–12. století našeho letopočtu), jsou deformovány křesťanskými vlivy a navíc jsou omezeny pouze na kulturu insulárních Keltů. Bezesporu nejhodnotnějšími zdroji jsou díla antických autorů (především díky jejich soudobnosti s keltskou kulturou), ale i ta jsou problematická – helénocentrismus autorů se do jejich děl výrazně promítá, což se projevuje především v tendenci o jiných kulturách psát pejorativně, označovat je jako „barbarské“, o jejich praktikách psát s despektem nebo keltská božstva ztotožňovat s řeckými a římskými božstvy (tzv. interpretatio romana), jak vidíme např. ve zcela zásadním díle Zápisky o válce galské Gaia Julia Caesara – to nám sice podává o náboženství a společnosti Galů řadu neocenitelných informací, ale je třeba si uvědomit, že se jedná o dílo vojevůdce a politika, které bylo jeho politickými a mocenskými ambicemi bezesporu ovlivněno. Také je třeba mít na paměti, že Caesarovy poznatky pochopitelně nezahrnují veškerý tehdejší keltský svět, ale pouze jeho (byť významnou) část. Je třeba si uvědomit následující – jak píše britský archeolog prof. Barry Cunliffe (2010, pp. 8–9):

Ponecháme-li stranou detaily, byl korpus znalostí o druidech, dostupný klasickému světu, odvozen z pozorování řeckých cestovatelů, jako Pythea (kol. 325 př. n. l.) a Poseidónia (kol. 125 př. n. l.), a z pozorování římských generálů, jako Caesara (kol. 50 n. l.) a těch, kteří jej následovali – vojáků a úředníků – do barbarských oblastí severozápadní Evropy. To, co zjistili, bylo selektováno a nuancováno tak, aby to zapadalo do nálady doby a politických imperativů, které převládaly. Zjevně je toto materiál, se kterým musí být zacházeno velmi obezřetně.

druids_inciting_the_britons_to_oppose_the_landing_of_the_romans

Druidové podněcují Britské kmeny proti vylodění Římanů – Z Cassellových dějin Anglie, Vol. I – anonymní autor a umělci

Za nejvýznamnější z antických děl bývá obvykle považováno dílo Poseidónia, řeckého stoického filosofa, historika, zeměpisce, astronoma a cestovatele syrského původu (135 př. n. l. – 51 n. l.), Dějiny, publikované někdy v prvním století našeho letopočtu. Poseidónios procestoval západní středomoří, včetně pobřežní Galie, a svá setkání s tamější kulturou pečlivě zaznamenal. Jeho dílo se však nedochovalo, známo nám je pouze z citací jiných autorů. Zdá se však být výchozím dílem pro většinu zpráv o Keltech a druidech, které nám antičtí autoři zanechali – čerpal z něj Diodoros Sicilský, Strabón i Athénaios, a podle některých i Cesar svá vlastní pozorování porovnával s Poseidóniovými zprávami.

Podle antických autorů druidové oplývali v keltské společnosti celou řadou funkcí – byli to filosofové, učitelé a soudci, měli znalosti o všech věcech přírodních a tradicích lidu, byli činni v bohoslužbě, ve věcech posvátných, vykonávali veřejné i soukromé oběti, byli prostředníky mezi lidmi a bohy. Podle Caesara druidové také vedli dlouhé diskuse o pohybech nebeských těles, velikosti vesmíru a Země, původu všech věcí, moci bohů a limitech jejich nadvlády. Učení druidů také dle Caesara zahrnovalo nauku o nesmrtelné duši, která po smrti jedince tělo opouští a převtěluje se do jiného, díky čemuž, jak se Caesar domnívá, byli keltští válečníci v boji tak neohrožení. I přesto, že role druidů jakožto náboženských specialistů z antických zdrojů vyplývá zcela zřetelně, žádný ze starověkých autorů o druidech nikdy nehovořil jako o kněžích. Vezmeme-li v potaz kumulaci jejich funkcí a jejich významné postavení v rámci společnosti (Caesar např. galskou společnost dělí pouze do tří „kast“ – druides, milites a miserrima plebs, tedy druidové, rytíři a bídný lid) je vhodné o druidech hovořit spíše jako o jakési intelektuální elitě národa, než jen jako o kněžích, filosofech či mázích. Také to byli poradci panovníků a například v Irsku někdy měli i právo „prvního hlasu“ – nikdo nesměl promluvit dříve než král a král nesměl promluvit dříve, než jeho druidové.

Řecký filosof Strabón píše (Geographica IV, 4.4), že mezi všemi Galy jsou chovány v největší úctě tři společenské vrstvy – bardové, vatové a druidové. Bardové podle něj byli zpěváci a básníci, vatové věštci a přírodní filosofové, a druidové ještě kromě přírodní filosofie studovali také filosofii morální. Podobně o těchto společenských vrstvách píše i Diodóros Sicilský (Bibliothéké historiké, V, 31). Marcus Annaeus Lucanus (díky jehož dílu (Pharsalia I, 445) známe alespoň triádu galských bohů – Teutata, Esa a Taranise) se ve stejném díle o pár řádků níže (I, 451) zmiňuje o bardech a druidech, ale tato zmínka je zajímavá především tím, že Lucanus o druidech mluví jako o „Dryadae“, místo obvyklého „Druidae“ či „Druides“, což někteří[1] považují za pokus o spojení druidů s řeckými duchy stromů, dryádami. Co se obrazu druida týče, je zajímavý text Plinia staršího (Naturalis Historia XVI, xcv), který zmiňuje druidský rituál, který provádějí v případě, že naleznou dub, na kterém roste jmelí. Oblečeni v bílý šat vyšplhají druidové na takový dub, jmelí odseknou zlatým srpem a další druidové jej pak na zemi chytají do bílého plátna. Odvar ze jmelí pak měl léčit neplodnost. Za zmínku ovšem stojí, že na dubech jmelí nenajdeme – na dubech roste jiná cizopasná rostlina, která se jmelí podobá, a to ochmet. Představa druida oblečeného v bílém rouchu se zlatým srpem v ruce (všeobecně rozšířená díky romantikům 19. století), vychází prakticky jen z této jediné věty v díle Plinia staršího. Žádný jiný antický autor nám nezanechal zprávu o tom, jak se druidové oblékali, či co náleželo k jejich atributům.

an_arch_druid_in_his_judicial_habit

Představa arcidruida – S.R. Meyrick and C.H. Smith (1815)

Podle Caesara stál v čele všech druidů jeden nejvyšší, který požíval v jejich řádu největší úcty, a po jeho smrti jej nahradil „nejvýše postavený [druid] mezi jeho druhy“ – dle čeho se usuzovalo na výši postavení Caesar nijak nespecifikuje, nic nenasvědčuje tomu, že by mezi druidy existoval systém hodností; pravděpodobně se tohoto úřadu ujal druid, který se mezi druidy těšil největšímu respektu. Caesar dále uvádí, že pokud bylo mezi druidy více stejně postavených, rozhodovali o nástupci ostatní druidové hlasováním, a někdy se údajně dokonce o nástupnictví rozhodovalo soubojem. Jednou ročně se také konal sněm všech druidů na území kmene Karnutů, které bylo považováno za střed Galie. Na tento sněm se sjeli všichni, kteří mezi sebou měli nějaké spory a podvolovali se rozhodnutím shromážděných druidů.

Díky antickým autorům víme, že instituce druidů existovala v Galii a Británii, a z vernakulárních textů vyplývá, že druidové působili také v Irsku; o druidech v jiných oblastech nám není známo. G. I. Caesar uvádí, že instituce druidů vznikla v Británii a až odtud se rozšířila do Galie, a že také ti, kteří chtějí učení druidů ovládnout dokonale, se za tímto účelem z Galie do Británie vydávají. Neexistuje logický důvod, proč by Caesar v takovémto prohlášení lhal, proto je pravděpodobné, že ze zdrojů jemu dostupných toto skutečně vyplývalo, nicméně o pravdivosti této domněnky se stále vedou spory, stejně jako o tom, zda se druidové nemohli vyskytovat také na dalších územích obývaných Kelty.

Jediným druidem, kterého z historie známe jménem (opomeneme-li welšské a především irské mýty a legendy, které sice hovoří o mnoha druidech jménem, ale jejich historicita je značně problematická) je Diviciatus, o kterém hovoří Caesar a Cicero. Diviciatus byl jednak druidem a jednak také vůdcem kmene Aeduů. Caesar o něm píše jako o skvělém diplomatovi a z jeho Zápisků o válce galské také vyplývá, že byli poměrně dobrými přáteli. Éra starověkých Druidů končí, alespoň v Galii, s římským císařem Klaudiem, který vládl v letech 41 – 54 n. l. Klaudius dokonal dílo předchozích císařů, kteří různými právními nařízeními moc Druidů omezovali a potlačovali. Tacitus píše také o útoku římských vojsk na ostrov Mon (welšsky Ynis Món), dnešní Anglesey, u severozápadního pobřeží Walesu, který byl jednou z nejvýznamnějších „bašt“ druidů. Když vojsko připlouvalo ke břehům ostrova, spatřilo skupinu Druidů stojících s rukama napřaženýma k nebi, vrhajících na hlavy římských vojáků strašlivé kletby. To prý římské vojáky vyděsilo jako nic předtím. Záhy však zvítězila římská odvaha a posvátné háje ostrova Mon byly pokáceny.

romans_murdering_druids_and_burning_their_groves_cropped

Římští vojáci vraždí druidy a vypalování jejich háje na Anglesey, jak je popsáno Tacitus – zdroj wiki

Poté, co byli starověcí druidové potlačeni a tato instituce zakázána ze strany Římanů, a po následném dokonání „díla zkázy“ ze strany křesťanů, druidové naprosto zmizeli z literatury a povědomí Evropanů, pouze s výjimkou Irska, kde byli druidové naopak jedním z hlavních literárních motivů. V Irsku (a částečně i ve Walesu) druidská tradice ostatně částečně přežívala dále i po christianizaci této oblasti, a to především ve funkci tzv. fili (plurál filid). Toto označení pravděpodobně pochází, stejně jako druid, z kořene wid, tedy vidět, vědět. Instituce fili, která původně zřejmě spíše odpovídala instituci bardů u pevninských Keltů, postupně přejala postavení a funkce druidů, jejichž instituce byla s christianizací Irska zakázána. I jejich postavení však postupně upadalo a ve třináctém století už prakticky odpovídala jen funkci básníků a pěvců. V období renesance byl v Irsku třídní systém zrušen a s ním zanikla i funkce filí.

Další doporučená literatura

  • Cunliffe, B. (2010). The Druids, (A Very Short Introduction). New York: Oxford University Press.
  • Hutton, Ronald. (2011). Blood and Mistletoe: The History of the Druids in Britain. New Haven: Yale University Press.
  • Vencálek, M. (2012). Neodruidismus a problematika jeho návaznosti na tradici náboženství Keltů [online]. [cit. 2012-09-27]. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Mgr. Aleš Chalupa, Ph.D. Dostupné z: <http://is.muni.cz/th/342695/ff_b/>.
  • Vlčková, J. (2002). Encyklopedie keltské mytologie. Praha: Libri.

[1] Např. Talboys, Graeme K. The Druid Way Made Easy. New Alresford: O-books (John Hunt Publishing), 2011, kapitola The Celts (elektronické vydání, bez stránkování).

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *