Historie druidů

Filip Airis Kubín

Vývoj historie druidů z chronologické perspektivy od minulosti po současnost se v nejen druidských kruzích často dělí na tři základní období. První je staropohanské (paleopaganism) druidství, druhé středopohanské (mesopaganism) druidství a třetí novopohanské (neopaganism) druidství.

Dávní druidové

Prvním, to jest staropohanským druidstvím, se označuje druidství v období před příchodem křesťanství. Podle antických autorů druidové oplývali v keltské společnosti celou řadou funkcí – byli to filosofové, učitelé, pamětníci a soudci, měli znalosti o všech věcech přírodních a tradicích lidu, byli činní v bohoslužbě, ve věcech posvátných, vykonávali veřejné i soukromé oběti, byli prostředníky mezi lidmi a bohy. Podle Caesara druidové také vedli dlouhé diskuse o pohybech nebeských těles, velikosti vesmíru a Země, původu všech věcí, moci bohů a limitech jejich nadvlády. O staropohanském druidství a jeho konci díky Římskému impériu a příchodu křesťanství si můžete přečíst více ve výborném jiném článku nebo si přečíst záznamy antických autorů. Podle historiků vydrželo toto první druidství v Irsku až do 7. století.

Období středopohanského druidství

Římští vojáci vraždí druidy a vypalují jejich háje na Anglesey, jak popisuje Tacitus – zdroj wiki

Po 7. století ale už původní druidové neexistují a začíná období středopohanského druidství, které se datuje až od 17. století. Jistě jste si všimli, že mezi prvním a druhým obdobím se nachází velké časové rozmezí. Zde bych rád odpověděl na oblíbenou otázku zabývající se možností kontinuity mezi druidstvím staropohanským a druidstvím středopohanským. Je možné, aby se druidství uchovalo v tajných pradávných druidských rodinách, ke kterým se někteří autoři druidských knih tak hlásili? Mohli si tajně uchovávat tyto vědomosti po staletí?

S největší pravděpodobností ne. Tedy aspoň ne v této formě. Druidství a pohanství se uchovávaly primárně v mýtech, lidových tradicích, antických záznamech, ale hlavně mezi umělci, básníky, pěvci, malíři a jinými tvůrci. Aktivní druidství vymřelo, ale mýty o něm a část jeho praxe zůstaly v lidských myslích.

Například ještě do 16. století jsou dochovány bardské skupiny v Irsku, které sice jsou již plně křesťanské, často plné bohémských filosofů a alkoholu, ale zůstává v nich určitá část praxe. Třeba rituál hledání inspirace, kdy se každý bard šel na noc zavřít do místnosti bez jakéhokoliv světla, lehl si a položil si na břicho velký kámen. Přitom se v temnotě snažil neusnout, hledal verše a celou báseň či píseň si musel zapamatovat nazpaměť. Vše si mohl zapsat až s úsvitem, kdy přišel do místnosti hlavní bard se světlem a zapálil mu svíčku. Zde je tedy výborná ukázka praxe memorování básní, která by mohla být odkazem na původní bardskou praxi ve staropohanském období. Právě z těchto útržků se postupně skládá i dnešní novodobá cesta.

Přes toto období temna a přežívající nevědomé pohanské praxe v lidových tradicích a lidovém konání, se dostáváme do roku 1659, kdy John Aubrey jako první vyjádřil myšlenku, že Stonehenge by nemusel být nutně postaven Římany, jak se v té době obecně myslelo, ale možná staropohanskými druidy. Tedy těmi druidy, o kterých slyšel v bájích a pověstech. Celou práci pak publikoval pod názvem Templa Druidim (chrám druidů) a tato práce se stala opěrnou prací pro další vědce po celé dekády. V roce 1717 mladý starožitník William Stukeley toto dílo našel a celou myšlenku rozvinul ještě více. Dále následovala práce z roku 1723 Mona Antiqua Restaurata od Henry Rowlandse, ve které autor popisuje život druidů, kteří vycházeli částečně z Bible, ale zároveň konali bohoslužby v posvátných hájích.

Všechny tyto myšlenky se poté staly součástí narůstajícího druidského folkloru, který začal nabývat na síle díky vzrůstajícímu vlasteneckému obrození v Anglii a Francii. V roce 1726 publikoval John Toland History of the Druids, kde líčí druidy jako teokratické tyrany, což je trošku překvapivé, protože o devět let dříve se stal zakladatelem a vedoucím jednoho z prvních druidských řádů. První práce se začaly psát i ve Francii, kdy například v roce 1727 Jean Martin ve své práci Religion des Gaulois prezentoval druidy v patriarchálním křesťanském stylu. Poté následovalo mnoho dalších prací od autorů inspirovaných keltskou ideou, jako byli Godfrey Higgins (Celtic Druids) či Lewis Spence (The History and Origins of Druidism, the Mysteries of Britain).

Pozor, zde je vhodné připomenout, že se stále jedná o konec 17. a začátek 18. století, kdy, i když končí období renesance, stále vládne silná ruka křesťanství a o historii se ví minimum. Také historie a archeologie neexistují jako vědecké disciplíny v dnešním slova smyslu. Lidem zajímajících se o minulost se v ten čas říká starožitníci a vlastně jsou to sběratelé, kteří zájem o hlubší historii mají jako koníček nebo jako vedlejší zdroj svého výdělku.

V sedmnáctém století se začaly objevovat i první druidské obrozenecké skupiny, které byly většinou plně křesťanské, patriarchální (ženám vstup zakázán), plně soukromé (tajné), ezotericko-magické, měly různou dobu trvání a praxe byla často odvozená z Bible. Při rituálech se uctíval křesťanský bůh, protože všichni v té době věděli, že druidové věřili v jednoho Boha. Zde je vhodné také připomenout, že se jedná o období zrodu osvícenství, kdy je konkurenční hnutí jako rosekruciáni, už lépe zformováno, svobodní zednáři se teprve rodí a většina vedení těchto hnutí se vzájemně setkává, filosofuje. Často i rituály, zasvěcení, filosofie a struktura skupin se navzájem ovlivňují. V pozdějších letech se stávají někteří lidé členy i několika těchto různých skupin. S nadsázkou se dá říci, že někteří aktivnější lidé měli v pondělí zednáře, v úterý rosekruciány, ve středu druidy. Také unitáři začali fungovat v těchto kruzích a velice napomohli vývoji celé věci.

Praxe všech těchto skupin vzájemně obsahovala kabalu, alchymii, hermetismus, východní mystiku, středovýchodní nauky. Také vznikaly různé vzájemné lože jako druidsko-zednářská lóže, rosiánsko-druidská, archeologicko-druidská, druidsko-unitářská. Stejně tak to bylo s řády, například podle názvů, Kabalistický řád druidů, Pradávný řád druidského hermetismu, si můžete udělat obrázek o situaci daného období. Později vzniká i Hermetický řád Zlatého úsvitu, který také měl své přičinění na pozdějším znovuvzkříšení pohanství. Je to opravdu zajímavý seznam. Toto je důležité zmínit, aby se lépe mohlo pochopit, v jakém prostředí osvícenských, magických i filosofických skupin vznikalo nové druidství a proč o něm například i koluje tolik mýtů, bájí a pověstí.

Iolo Morganwg (Edward Williams) – portrét

V roce 1717 uspořádal již zmíněný John Toland setkání druidských a bardských zástupců (kdo ví kým volených) Británie, Walesu, Cornwallu, Irska, Skotska, Anglesey, ostrova Man a měst Yorku, Oxfordu a Londýna, kde založili Order of the Universal Bond, známý také jako Ancient Druid Order (ADO) a British Circle of the Universal Bond (BCUB). ADO funguje do dnešní doby (tedy alespoň jedna skupina říká, že je částí Universal Druid Bond a že má tak dlouhou návaznost). Někteří badatelé věří, že ADO byl založen ke konci 18. století a že příběh hovořící o roce 1717 je spíše mytického původu. V roce 1781 založil Henry Hurle Ancient Order of Druids (AOD) jako mystickou společnost, která byla hodně ovlivněna Jacobem Boehmem (1675 – 1724), protestantským křesťanským mystikem pracujícím s alchymií, hermetismem a kabalou.

Rok 1789 přinesl velice úspěšný (a první veřejný) Eisteddfod – velšský festival literatury a poezie organizovaný Thomasem Jonesem v Corwenu, jenž se pořádá až do dnešních dnů.

V roce 1792 Edward Williams (který byl zároveň raným propagátorem unitariánských myšlenek a členem několika druidských londýnských skupin) vešel jednou do hospody za přáteli a řekl: „Víte, vím, že jsem vám to nikdy neřekl, ale pocházím z tajné druidské rodiny staré mnoho generací“. Přátele to nadchlo, a tak uspořádali první ceremoniál podzimní rovnodennosti na Primrose Hill v Londýně ještě s několika velšskými bardy. Součástí daného rituálu byl například i meč, který se při vyvolávání zasouval do pochvy. To zmiňuji jako zajímavost pro déle praktikující pohany, jak hluboko sahá historie spojení meče s kalichem plným vody jako symbol sexuálního spojení Boha a jak byla rozšířená tato praxe, když i nově začínající druidské skupiny ji používaly už v té době. Williams díky těmto úspěchům začal zacházet ještě dál a prohlásil, že glamorganští bardové (bardové z vesnice Glamorganshire) mají nepřerušenou linii až k pradávným druidům, přičemž jeho ceremonie jsou toho důkazem, a začal také používat své (dnes známější) náboženské a spisovatelské jméno Iolo Morganwg (Iolo z Glamorganshire). Prohlásil hlavně, že druidové byli monoteisté a shodou náhod i Unitariáni!

Byl první, kdo vytvořil známý symbol awen, dal oghamu magický význam, vytvořil první stromový kalendář a mnoho dalšího. Z jeho prací (z dnešního pohledu informačně více zkreslených) čerpalo posléze mnoho autorů jako Robert Graves (The White Goddess) nebo Gerald Gardner (zakladatel Wiccy), což odstartovalo založení mnoha dalších okultních a mystických organizací.

Fotografie druidů s Winstonem Churchillem

V roce 1833 se v AOD řešilo, jestli se mají dát cestou mystiky nebo se stát organizací sociálně charitativního charakteru. Lidé, kteří zvolili charitativní směr, vytvořili United Ancient Order of Druids (UAOD), který funguje dodnes a má pobočky po celém světě. Poté následovalo zakládání druidských mystických organizací i jinde než v Anglii, například v USA, Německu či Austrálii.

V roce 1874 byl založen Ancient an Archaeological Order of Druids (AAOD) Robertem Wentworthem Littlem, který byl zároveň zodpovědný za založení Societas Rosicruciana in Anglia (SKIA), mystické organizace, ze které se později vyextrahoval Hermetic Order of the Golden Dawn. V roce 1886 změnilo AAOD jméno na Ancient Masonic Order of Druids (AMOD).

V roce 1912 Američan James Manchester převzal charakter AMOD a založil jeho americkou verzi, tedy AMODA, která se v roce 1976 přejmenovala na Ancient Order of Druids in America (AODA), jež funguje dodnes. V roce 1964 odešel z vedení řádu The Ancient Druid Order Robert Reid a volbami byl zvolen vysokoškolský profesor, okultista, mystik a básník Ross Nichols (1902 – 1975). Ten se ale posléze od řádu odpojil, protože chtěl, aby druidská skupina byla více keltsky a britsky zaměřená a méně středovýchodně a asijsky. Tak založil roku 1964 do dnešní doby fungující a největší druidský řád na světě The Order of Bards, Ovates & Druids (OBOD), který má nyní okolo 9000 členů a má zastoupení i v České republice. Ross Nichols se zajímal o liberální křesťanství, buddhismus, súfismus a jiné mystické systémy a spojoval je s keltskými mýty a folklorem. Usoudil, že slavit osm svátků kola roku je lepší než pouhé tři, a spolupracoval na teorii celkové filosofie se svým přítelem a kolegou Geraldem Gardnerem, zakladatelem Wiccy.

Ross Nichols (vlevo)

Ross Nichols zemřel roku 1975 a tím se ukončila i éra středopohanských druidů. Na jeho místo šéfa OBODu nastoupil Philip Carr-Gomm, pozdější autor mnoha literárních děl o druidství, který celý řád po domluvě se všemi členy roku 1988 plně otevřel veřejnosti. Díky svým znalostem psychologie vytvořil základní třístupňový výcvik pro rozvoj ducha propojený s přírodou, živly a kolem roku, který je otevřen všem lidem každého věku a vyznání. Výraz „každého vyznání“ je vhodné zdůraznit, protože OBOD bere výcvik jako individuální spirituální cestu, která není závislá na náboženství daného uchazeče, a ne jako cestu pohanského kněze. OBOD je tedy spíše magickým řádem, nikoliv nutně pohanským, ale většina členů jsou pohané. The British Druid Order (BDO) byl vytvořen v roce 1974 Philipem Shallcrassem (autorem knihy Druidry) a Emmou Restall-Orr (autorkou mnoha knih o druidství, například Spirit of the Sacred Grove a Živá tradice druidů). Nově zreformovaný OBOD a BDO jsou dvě organizace, které působí jako přelom ze středopohanského druidského období na novopohanské.

Nakonec bych ještě rád zmínil, že v osmdesátých letech byl založen Secular Order of Druids (SOD) Timem Sebastianem pro boj za práva uctívat a slavit na posvátném okrsku Stonehenge. V osmdesátých letech pak byly založeny i Glastonbury Order of Druids Rollem Maughflingem, Druid Clan of Dana (DCD), skupina okolo Johna Timothy Rothwella známého spíše jako Arthur Uther Pendragon, The Council of British Druid Orders (rok 1989) a mnoho dalších.

Období novopohanského druidství

Třetí a zatím poslední částí je takzvané novopohanské druidské období, které se datuje spíše od druhé poloviny 20. století, což je docela nedávno. Nejdříve je potřeba zmínit sociální kontext. Druhá polovina 20. století rozbourává úplně všechny sociální zdi. Na světě se začala objevovat nová hnutí, Hippies, New Age, Punk a mnoho dalších… Matka Zem se začala mnohem více hlásit o svá práva a nároky, a lidé v podobě nových ekologických hnutí jí začali více naslouchat. V tu dobu ze svého popela povstalo i pohanství.

Všude po Evropě, Severní Americe a v Rusku se začaly nezávisle na sobě objevovat pohanské polyteistické myšlenky, z myšlenek první plně věřící polyteističtí pohané a z nich první pohanské skupiny, které chtěly své místo v přítomnosti. Slovanské, severské, keltské, helénské pohanství prostě přišlo a s nimi i novodobé znovu konečně plně polyteistické druidství, které se ale ještě muselo konfrontovat jako jediné se svou středopohanskou minulostí a zkostnatělými řády. Rodí se tak nové druidské skupiny, často už plně propojené s polyteistickým pohanstvím. Již zmíněná Emma Restall Orr zakládá s Phillipem Shallcrassem Britský řád druidů (1979), který posouvá druidskou filosofii mnohonásobně dál a nedbá na stará pravidla.

Počátkem této etapy v roce 1963 byla také založena Reformed Druids of North America (RDNA), recesistická organizace, kdy David Fisher přišel do kavárny za přáteli a mimoděk zopakoval 171 let starou větu Edwarda Williamse: „Víte, vím, že jsem vám to nikdy neřekl, ale pocházím z tajné druidské rodiny staré mnoho generací“. Přátele to nadchlo a řekli „jdeme do toho“. Tak byla založena RDNA, která vznikla hlavně jako protest proti náboženské nerovnosti na Carleton College v Minnesotě a za účelem povolení druidských rituálů. Vše o vývoji a začátcích RDNA si můžete přečíst v The Druid Chronicles (Reformed). Tato skupina, která funguje do dnes, má právní status a dělá si legraci ze všech náboženství na světě. Funguje také jako klaunský protest proti náboženským paradoxům, nucenému náboženství a fanatismu. Kromě skvělého a vtipného konstruktu, který vytvořili, mohli studenti chodit na jejich “bohoslužby” místo do kostela. Na těchto rituálech se připíjelo vínem, dělaly se rituály pro matku Zem, konaly se slavnosti slunovratu a nejlepší na tom bylo, že přímo v rámci školních hodin, za které dostávali studenti i kredity. “A kredity byly získány,” jak se píše v druidské kronice.

Postupem času se ale v tomto americkém protestu proti mainstreamovým náboženstvím a studentskému geniálnímu nápadu začali objevovat a fungovat i další lidé, první pohanští studenti, kteří u nich našli úkryt před povinnými křesťanskými bohoslužbami. Zároveň také přijali tuto organizaci jako místo, kde se mohou svobodně setkávat, seznamovat a praktikovat. Z tohoto řádu potom vzešlo mnoho dalších nejen druidských skupin všech možných směrů jako Zen druidové, severští druidové atd.

Isaac Bonewits. Zdroj: ADF.org

V roce 1983 se sešel několikaletý člen RDNA Isaac Bonewits se svými přáteli v Institutu pro irské umění v New Yorku. Stejně jako tomu bylo předtím, i on jim řekl: „Víte, vím, že jsem vám to nikdy neřekl, ale jsem druidem už několik let“. Stejně tak se zmínil o svém snu založit novopohanskou druidskou skupinu zakotvenou na pevných studijních základech a ostatní jeho vizi podpořili. Tím vnikla APA (Amateur press association), která začala tisknout oběžník The Druids Progress. Z těchto aktivit poté vzešla myšlenka na vytvoření novopohanského moderního náboženství, a tak vzniklo v roce 1983 Ár nDraíocht Féin (také známé jako „A Druid Fellowship“ nebo ADF). Ár nDraíocht Féin znamená v překladu z Irštiny „naše vlastní druidství“. ADF je druhá velká novopohanská organizace zastoupená i u nás, která má nyní cca 1200 členů po celém světě a během let se v ní vystřídalo na 4500 lidí.

Isaac Bonewits svůj záměr s ADF vyslovil takto: „S trochou štěstí, požehnáním bohů a velkým množstvím tvrdé práce můžeme vytvořit autentické druidské novopohanské náboženství, na které by naši předkové mohli být hrdí.“ ADF má také ucelený systém výcviku, ve kterém se student učí nalézt svou vlastní druidskou/pohanskou víru a zároveň zajišťuje výcvik v druida – pohanského kněze se všemi potřebnými vědomostmi, vlastnostmi a povinnostmi. Stejně tak uznává, že cesta druidů je cestou pohanských kněží, a proto je na ní potřeba jedině pohanské víry.

V roce 1986 vznikl v ADF filosofický spor o jejím směřování (například, že ADF nemá striktně keltskou cestu, ale pan – indoevropskou), díky kterému z ní odešlo několik lidí a založilo v roce 1987 Henge of Keltria. V roce 1995 vznikla pohanská organizace The Sisterhood of Avalon, zakladatelkou byla Jhenah Telyndru, autorka knihy Avalon Within: Inner Sovereignty and Personal Transformation Through the Avalonian Mysteries. Postupem času vnikly také organizace jako Ord na Darach Gile: The Order of the White Oak , Insular Order of Druids (1993), The Druid Order of the Sacred Grove nebo Irská druidská škola. A samozřejmě mnoho, mnoho dalších.

V České republice se začalo druidství objevovat hlavně po pádu komunismu a otevření toku informací ze západu. [i] Poté následoval delší čas mnoha individuálních samostudií, pokusů vytvořit různé druidské skupiny různého trvání a to vše vyvrcholilo překladem výcviku OBOD do českého jazyka (rok 2001), prvními registrovanými členy z České republiky u ADF (2008) a založením dvou druidských českých skupin Druidové Boiohaema (rok 2006) a Druidské skupiny (rok 2012). Více o druidské situaci v České republice si můžete přečíst v článku Strom druidů v Česku: Stručné představení současných druidských uskupení v České republice.

Závěr a budoucnost:

Jak vidíte, cesta druidství ušla dlouhou cestu staletími neustále se rozvíjející lidské kultury a jejích přelomových období. Jak se měnila kultura, měnili se i druidové. Druidství se stále učí ze své minulosti, z chyb i úspěchů minulých generací, ale hlavně žije přítomností v rámci nejnovějších vědomostí a poznatků lidstva, aby ctnostně rozvíjela své hodnoty v proměnlivém světě. Neuzavírá se tedy v minulosti, řeší aktuální problémy. Nyní se rodí další generace druidů/drusad stavějící na zkušenostech těch minulých a zkoumají další možné směřování naší filosofie. Jak tedy bude vypadat naše cesta v budoucnosti? Jakou ji uděláme. Záleží totiž jen na nás, našich vlastních snahách, na hodnotách, které si chceme držet, a na našem upřímném vztahu ke krajině, matce Zemi, bohům a předkům.

Doporučená literatura o historii druidů:

• Peter Berresford Ellis (1994) A Brief History of the Druids
• Isaac Bonewits (2006) Bonewits´s Essential Guide to Druidism
• D. Kendrick (1927) Druids and Druidism

[i] I předtím se u nás objevovaly náznaky druidství, často spojené s trampingem, woodcrafterskými ideami nebo s historickou rekonstrukcí ve skanzenech. Šlo ale spíše o jednotlivce, kteří by se dali spočítat na jedné ruce.

Print Friendly