Duše Indiána a další zápisky Ohiyesy

majkii

Název knihy: Duše Indiána a další zápisky Ohiyesy (Charlese Alexandera Eastmana) (originál: The Soul of an Indian)

Vydavatel: Kent Nerburn

Překlad: ing. Marcela Horáková

Nakladatelství: FONTÁNA

Rok vydání: 2010

ISBN: 978-80-7336-594-3

Zahrnuta v: Samostatná kniha

Dáte-li si trochu práce s hledáním, zjistíte, že Ohiyesa, bělošským jménem Charles Alexander Eastman, dakotský indián, který se v dějinách snahy sblížení indiánské a bělošské kultury zapsal výrazným písmem jako vizionář a myslitel, skutečně napsal knihu jménem The Soul of an Indian. Podle slov vydavatele, Kenta Nerburna, není toto nové vydání dnes již téměř zapomenutého díla Ohiyesy, nýbrž výtah ze všech jeho knih, promluv a zápisků. Proto kniha vlastně nemá autora, jen vydavatele, který posbíral, uspořádal a předložil široké veřejnosti střípky moudrosti dakotského indiána, spisovatele, rektora, učitele a poradce několika amerických presidentů, Ohiyesy.

Kniha je dělena na tři části, které obsahují tématické kapitoly. Většina kapitol není delší než tři stránky a jejich obsah je perfektně srozumitelný, jednoduchý a v této jednoduchosti až zarážejícím způsobem obsažný. Vyjádření nejsou protkána vzletnými frázemi, známými z Mayovek a dalších romantických spisků. Informace jsou čtenáři předkládány jako fakta s někdy až surově pragmatickým stylem, který ovšem nemá absolutně žádný dopad na čtivost a krásu myšlenek samotných. Ohiyesa v těchto stránkách popisuje spirituální dědictví svého národa, každodenní život, interakci se vším živým a světem kolem, sociální strukturu a fungování indiánské komunity, role ženy, muže a dítěte a nakonec i zničující vliv expanze bílých lidí, exportujících cizí mravy, zákony a náboženství, které indiáni nedokázali valnou většinou pochopit a tím také přijmout za své bez vykořenění ze všeho, co jim dávalo od nepaměti smysl a konečného sebezničení. Kent Nerburn odvedl velmi dobrou práci v uspořádání fragmentů do takové posloupnosti, aby je byl vnímavý čtenář – neindián schopen rychle a přirozeně vstřebat, což bylo také umožněno stylem, jakým se Ohiyesa vyjadřoval, obeznámen dostatečně se světem indiánů i bílých lidí.

První část knihy se jmenuje „Cesty ducha“ a objasňuje spirituální cestu a dědictví indiánů. Ohiyesa se zde vyjadřuje k Velkému tajemství, které je uctíváno v samotě a tichu, nevyžaduje kněžích nebo vykladačů a je více způsobem myšlení než náboženským dogmatem. Věnuje se vysvětlení chrámu přírody, místa, které je všudypřítomné a tudíž se staví nechápavě ke vztyčování budov, které nakonec vždy od boha jen oddělují. Popisuje sílu mlčení, v níž lze najít a pocítit přítomnost ducha, prostotu a chudobu souznění s okolím a absolutního sdílení s ostatními, které byly silně kontrastující se snahou bílých lidí hromadit majetek sami pro sebe a dopřávat si luxusu. Ohiyesa jednoduše vysvětluje vztah indiánů k přírodě a samotě, ve které spatřují ochranu před ztrátou duchovní síly v přeplněném světě hluku a hemžení. Modlitba je pro indiány samozřejmá a vychází ze srdce. Není svázána pravidly více, než kam sahá pocit, že ponoření rukou do řeky, nastavení tváře slunci nebo přijetí misky s pokrmem je v té chvíli a na tom místě příhodné k uctění ducha a krajiny. S modlitbou je podle Ohiyesy spojené také ocenění krásy přirozeného bytí a stavu světa tak, jak byl stvořen a zamýšlen. Jako poslední kapitola této části je popsán zázrak obyčejného, ve kterém lze nalézt kouzlo a krásu bez nutnosti umělého dotváření krajiny a živočichů domestikací.

Prostřední část, tedy číslo dvě, má jméno „Cesty lidí“ a je nejobsažnější. Zde se dozvídáme o výuce indiánských dětí, které se od starších a svých matek učí Velké písni stvoření. Tato výuka se začíná už v matčině lůně a pokračuje přes zrození, které prožívá matka o samotě, obklopena přírodou, aby se pak s radostnou novinou – novorozeným človíčkem, vrátila ke kmeni. První lekce výchovy dostává dítě od žen, které jsou všechny jeho matkou a odhalují mu krásu a umění naslouchání okolní přírodě a pozorování zvířat a jejich zvyků. V určitém věku pak výchovu chlapců přebírají muži, aby mladým bojovníkům vštípili čest a hrdost indiánů. Dívky se dostávají do silnějšího vlivu babičky, neboť prarodiče jsou považováni za nositele tradic a víry národa. Dozvídáme se o přirozenosti služby kmeni, kterou je protkán každodenní život všech jeho členů, podpoře méně šťastných až na hranici vlastní chudoby. To je možné právě díky bezmezné štědrosti indiánů, kteří neustálým sdílením a obdarováváním, zakořeněným a vyplývajícím z nepsaného řádu a slušnosti dosahují stavu, kdy žádný člen kmenu není nikdy ponechán bez pomoci nebo prostředků. Ohiyesa nám popisuje indiánskou ženu jako nositelku morálky a správkyni rodinného majetku, od které se očekává rovnost k muži po stránce fyzické, ale nadřazenost v duchovním náhledu. Autor sám označuje indiánskou ženu jako „morální spásu našeho lidu“. Další kapitoly se věnují posvátnosti cti, cti válečnické, úctě ke spravedlnosti a hanbě lži a krádeže, která byla u indiánů stavěna na stejnou úroveň jako vražda, protože ten, kdo je schopen lhát nebo krást je přirozeně schopen jakéhokoli zlého činu a často bylo trestem zabití, aby se zlu zamezilo šíření. V kapitole nazvané „Přátelství“ je nám odhaleno pojetí tohoto jedinečného vztahu mezi dvěma lidmi a následně si přečteme také o statečnosti a odvaze, v níž indiáni, podle Ohiyesy, nenajdou rovné. Poslední dvě kapitoly druhé části knihy pojednávají o reálnosti psychických schopností indiánů, jakými jsou věštění a komunikace ve snech s těmi, kdo jsou nám blízcí a konečně významu smrti, který je velmi rozdílný od moderního pojetí Věčných lovišť, nejspíš importovaného bílým mužem.

V poslední, třetí části knihy, pojmenované „Příchod bílých způsobů“ nás Ohiyesa seznamuje s dopadem pronikání bělochů do indiánského světa. První kapitola popisuje působení bílého náboženství a devastující dopad na indiánský lid, který nebyl schopný pochopit často si odporující chování a jednání zastánců křesťanské filozofie. Dále se dozvídáme o pokrytectví křesťanů mezi indiány, kdy misionáři tvrdě potlačovali cokoli indiánského jako podřadné a mátli tak všechny kmeny, zvyklé vyslechnout řečníka a následně říci svůj názor, to bylo považováno za slušnost, jenže křesťané nechtěli poslouchat příběhy indiánů a označovali je automaticky za tmářství a rouhačství. Seznámíme se s indiánským pojetím postavy Ježíše, která jim není ve své prostotě a hlásání skromnosti nijak vzdálená a také stále se prohlubující nedůvěře ke křesťanům, hlásajícím přesný opak toho, jak žijí. Poslední dvě kapitoly Ohiyesa věnuje popisu toho, jak jej změnil fakt, že se stal civilizovaným a finální úvaze nad ztrátou přirozenosti a krásy děditství indiánského národa na úkor získání něčeho, co indiáni nechápou, nepotřebují, a přesto jsou nuceni přijmout jako mnohem kvalitnější život.

Kniha myšlenek dakotského indiána Ohiyesa je stručná a nese obrovskou moudrost v neskutečně malém balení 87 stránek. Při jejím pročítání jste bezprostředně vystaveni popisu harmonického způsobu života, který spojuje duchovní sílu s fyzickou existencí v dokonalé provázanosti s okolím. Kromě získání mnoha faktických informací o životě indiánů si dokážete, po přečtení Duše indiána jasně odpovědět na otázku, proč byl tento hrdý národ odsouzen k zániku při střetu s narcisticky sebestředným světem bílých lidí a sami pocítíte smutek nad jeho ztrátou.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *